Raný středověk v Evropě

Konec antiky a stěhování národů

Učebnice kladou hranici mezi starověk a středověk k roku 476, kdy germánský král Odoaker sesadil posledního západořímského císaře. Skutečný předěl ovšem trval déle než století a nese vlastní jméno: stěhování národů. Historikové jej ohraničují dvěma letopočty – rokem 375, kdy Hunové rozbili černomořskou říši Ostrogótů a vpadli do Evropy, a rokem 568, v němž Avaři pronikli do Panonie a vytlačili Langobardy do severní Itálie.

Příčin se sešlo několik a působily naráz. Germánské kmeny přecházely od pastevectví k zemědělství, čímž rychle vyčerpávaly obdělávanou půdu; obyvatel přibývalo; od východu doléhal tlak rozpínajících se Slovanů. K vnitřnímu neklidu se přidal vnější náraz. Hunové, kočovní jezdci přicházející koncem 4. století z východu, terorizovali střední Evropu i Balkán a hnali Germány před sebou. Ti ustupovali přímo k hranicím rozpadající se Římské říše – do jejího bohatého nitra ostatně toužili proniknout už dávno.

Hunská expanze přitom trvala pramálo, všeho všudy osmdesát let. Od roku 433 vedl Huny Attila, zprvu společně s bratrem, a pronikl s nimi až do střední Francie. Roku 451 jej na Katalaunských polích zastavilo spojené vojsko Římanů a Germánů; o dva roky později zemřel a hunský nápor ustal stejně náhle, jako začal. Zůstal po něm strach – a pověst, jež jeho skutečné činy vbrzku přerostla.

Šerední, špinaví, zlí. Nemilosrdní a lační kořisti. Prý potomkové čarodějek a zlých duchů z bažin… Ano, jenom tak se mohlo zrodit to malé, strašné, vychrtlé plémě… Gótský dějepisec Jordanes o Hunech, polovina 6. století. Psal sto let po Attilově smrti a o nepříteli, jenž vyhnal jeho vlastní národ z domova – přeháněl tedy, byť nikoliv ve všem: umělé deformování dětských lebek ovazováním Hunové skutečně provozovali.

Germánská království na troskách Říma

Přestože Germáni Řím vojensky porazili, kulturně mu podlehli. Odborně se jevu říká romanizace a nejvýraznějším znakem bylo přijetí latinského jazyka. Horní vrstvy barbarské společnosti, vědomy si vlastní zaostalosti, ji nezřídka vítaly a mnohdy kvůli ní opouštěly kulturu vlastní. Většina kmenů přijala rovněž křesťanství, byť často v upravené podobě. Ze soutoku tří proudů – germánského, antického a křesťanského – tak vznikla středověká Evropa.

Na půdě zaniklé Západořímské říše vyrostla nová barbarská království: vizigótské ve Španělsku, vandalské v severní Africe, ostrogótské a po něm langobardské v Itálii. Pomineme-li říši Franků, jež dala celé Evropě nový tvar, nemělo žádné z nich dlouhého trvání a podlehlo Byzanci, Arabům či právě Frankům. Stopy po nich nicméně přežívají v místních jménech dodnes.

Frankové: od Chlodvíka k Pipinovi

Franská říše trvala v letech 481–843 a jméno dostala po germánském kmeni Franků, usazeném v nejbohatší římské provincii. Za jejího zakladatele platí Chlodvík I. z rodu Merovejců. Roku 486 porazil u Soissons posledního římského správce Syagria, ovládl severní Galii a sídlo přenesl do Paříže. Přijav křest, získal navíc spojenectví s církví – svazek, jenž měl franské panovníky provázet po další tři století.

Před smrtí vydal Chlodvík zákoník sepsaný podle zvykového práva sálských Franků: Lex Salica, salické právo. Nástupnictví se podle něj dědilo pouze v mužské linii a pozůstalost se dělila mezi syny rovným dílem. Znělo to spravedlivě, důsledky ovšem byly zhoubné. Roku 511 si čtyři synové říši rozdělili a započalo století bratrovražedných sporů. Nejproslulejší z nich, válka dvou královen, byla čtyřicetiletou mstou Brunhildy (543–613) za sestru Galswinthu, roku 568 zaškrcenou sokyní Fredegundou.

Merovejští panovníci vládli de iure, moc však de facto přecházela na jejich správce, majordomy; dějepisectví proto Merovejcům přezdívá „líní králové“. Nejsilnějším majordomem se stal Karel Martel, řečený Kladivo, jenž roku 732 odrazil v bitvě u Tours (též u Poitiers) vpád umajjovských muslimů, ohrožujících Evropu od konce 7. století. Po koruně přesto nesáhl. Učinil tak teprve jeho syn Pipin III. Krátký, jehož nástupem roku 751 začíná vláda Karlovců. Papežskou podporu splatil Pipin porážkou Langobardů a donací roku 756, jíž vznikl papežský stát.

Karel Veliký a obnovené císařství

Pipinův syn Karel Veliký proměnil Franskou říši ve skutečné impérium. Vyvrátil království Langobardů a nasadil si jejich korunu, po dlouhých válkách podrobil Sasko a zničil říši Avarů, čímž mimoděk uvolnil místo, na němž záhy vyrostla Velká Morava. Odpor Sasů vedl Widukind až do roku 785, kdy přijal křest; násilné pokřesťanštění, kácení pohanských svatyní včetně posvátného stromu Irminsul a poprava čtyř a půl tisíce zajatců u Verdenu ozřejmují, jakou cenu takové vítězství mělo. Karlovo panství sahalo od řeky Ebro po Labe a od Severního moře po Apeninský poloostrov, sídelním městem se staly Cáchy.

Rozhodující okamžik přišel o Vánocích roku 800: za pomoc papeži Lvu III. obdržel Karel v Římě císařský titul a Západ měl po více než třech staletích opět císaře. Vzniklá Karolinská říše se stala základem budoucí Svaté říše římské. Své impérium spravoval Karel bez úřednického aparátu i bez daňové soustavy – opíral se o moc kněžskou a vojenskou, ožehavé otázky řešil dílčími zákony zvanými kapituláře a nad místními správci bděly dvojice biskupa a hraběte, missi dominici (panovníkovi vyslanci), objíždějící jednu falc za druhou. Držel-li se celek pohromadě, pak silou panovníkovy osoby. Po Karlově smrti roku 814 vyšlo najevo, jak křehká taková stavba byla: syn Ludvík I. Pobožný říši ještě uhájil, vnuci nikoliv.

Trvalejší než hranice se ukázala karolínská renesance, rozkvět vzdělanosti započatý koncem 8. století na Karlově dvoře. V čele obnovy stál anglický kněz a přední panovníkův rádce Alcuin, zakladatel klášterní školy a otec scholastiky – směru snažícího se rozumově podepřít věrouku, a rozvíjejícího tím vědu i poznání. Nové písmo, karolínská minuskula, zavedlo malá písmena, interpunkci, otazník a hlavně mezery mezi slovy; antika totiž psala scriptio continua, souvislý řetěz verzálek bez mezer a bez teček. Ve školách se vyučovalo sedmi svobodným uměním (septem artes liberales): trivium – gramatiku, rétoriku a dialektiku – uzavíral titul bakaláře, quadrivium – aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu – titul mistra. Kdo chtěl dál, studoval filosofii, práva, lékařství či „královnu věd“ teologii.

Byzanc – druhý Řím

Zatímco Západ se drobil na barbarská království, východní polovina impéria trvala dál. Po roce 476 byla Byzantská říše nejvyspělejším státem Evropy; sídlila v Konstantinopoli, dřívější Byzanci, jíž Slované říkali Cařihrad. Císař zde nebyl pouhým vládcem, nýbrž zároveň hlavou církve – uspořádání zvané caesaropapismus, v němž se v jediné osobě pojila neomezená moc světská i duchovní.

Nejvýznamnějším panovníkem byl Justinián I. (482–565). Chtěje obnovit staré impérium, rozšířil byzantský vliv do severní Afriky i Itálie, kde jeho vojska vyvrátila království Ostrogótů. Déle než dobytá území ovšem vydrželo dílo právní: Corpus Iuris Civilis, kodifikace římského práva pořízená komisí právníka Triboniana. Vymýtit se snažil též dávné pohanské kulty a nechal uzavřít athénskou akademii, tisíciletou baštu antické filosofie.

Vzestup zastavila rána, s níž nikdo nepočítal. Roku 541 se z ohnisek v Etiopii rozšířil do Egypta dýmějový mor a vinou právě probíhající války s Persií vzápětí obeplul celé Středomoří. V Konstantinopoli zahubil asi třetinu obyvatel a v celé pandemii, jež vešla ve známost coby justiniánský mor, snad 25 milionů lidí. Od 7. století pak byzantský vliv upadal pod náporem Arabů, Peršanů a Bulharů. Přesto říše přetrvala další staletí – a právě z ní přišli roku 863 na Moravu Konstantin a Metoděj.

Trojí lid a lenní pouto

Karolinské císařství přežilo svého tvůrce jen o generaci. Verdunskou smlouvou roku 843 si Karlovi vnuci rozdělili říši na tři díly: Západofranskou říši, Lotharingii a Východofranskou říši. Ze západní vyrostla Francie, z východní Německo a o alsaskou a lotrinskou část nárazníkové Lotharingie se obě země přely až do 20. století. Moc se drobila dál a z drobení vyrostl řád, jenž dal celé epoše jméno. Feudální systém stál na osobních vztazích věrnosti: lenní pán – též feudál či senior – propůjčoval léno (beneficium), nejčastěji v podobě půdy, méně významnému svobodnému člověku, vazalovi, jemuž se říkalo rovněž leník či man. Vazal za ně dlužil pánu vojenskou i finanční pomoc a radu, pán vazalovi ochranu jeho rodiny i majetku. Léno se stvrzovalo lenním slibem, přísahou věrnosti, a znamenalo základ vazalovy obživy – ztratit je se rovnalo ztrátě všeho.

Sami sebe si lidé raného středověku nepředstavovali podle majetku, nýbrž podle úkolu. Církevní teologové rozeznávali trojí lid: ty, kdo se modlí (oratores), ty, kdo válčí (bellatores), a ty, kdo pracují (laboratores). Uspořádání mělo být od Boha, a tedy nezpochybnitelné.

Trojčlennost je dům Boží, jejž si představujeme jako jednotu: jedni se modlí, jiní bojují a ostatní pracují. Tito tři jedno jsou a nestrpí žádného rozkolu. Úkoly jedné skupiny obšťastňují i obě další, ve vzájemném podílu povinností sílí útěcha všech. Biskup Adalbero z Laonu ve verších adresovaných králi Robertovi II. Zbožnému, kolem roku 1025. Varoval panovníka, aby se nevzdával role ochránce míru a společenských pořádků. Verše tedy svět nepopisují, nýbrž hájí jeho stávající podobu.

Skutečné dělení bylo tvrdší a znalo dvě kategorie: lid svobodný a lid poddaný. Ke svobodným patřilo duchovenstvo, po většinu středověku stav nejvzdělanější i nejbohatší, jemuž náležela až třetina veškeré půdy s vesnicemi, dále šlechta vyšší (páni s nejpřednějšími zemskými úřady) a nižší (rytíři, vladykové a zemani s drobnými statky), teprve ve vrcholném středověku pak měšťané se zvláštními výsadami, například právem vařit pivo. Drtivá většina obyvatel však žila na venkově coby poddaní, povinní poslouchat vrchnost, odvádět rozličné poplatky a robotovat; jejich rozepře soudila táž vrchnost, takže bezpráví bývalo na denním pořádku. Právě příchod svobodných měšťanů nakonec ukázal, že vžité dělení na trojí lid přestává stačit.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou