Zajímavosti z dějin

Hranice s čarodějnicí patří k nejobvyklejším obrazům středověku. Doložený vývoj je ovšem takřka opačný. V raném středověku procesy s čarodějnicemi prakticky neexistovaly, poněvadž přední církevní autority pokládaly čarodějnictví za pouhou pověru a iluzi – tak je posuzovali například sv. Bonifác i lyonský arcibiskup sv. Agobard. Trestalo se jen to, co působilo skutečnou škodu, tedy třeba míchání jedů. V 11. století zašel papež Řehoř VII. ještě dál a pod hrozbou exkomunikace zakázal dánskému králi zahájit proces s ženami, jež byly viněny z velkého sucha a moru.

Obrat přišel později, po křížových výpravách a se stykem s arabským světem. Inkvizice směla čarodějnictví stíhat teprve od roku 1326, kdy je bula Super illius specula papeže Jana XXII. spojila s kacířstvím, a rozhodující posun přinesl až 5. prosinec 1484, kdy papež Inocenc VIII. bulou Summis desiderantes affectibus podpořil dominikány Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera v pronásledování čarodějnic v severním Německu. Vrchol honů tedy nespadá do středověku, nýbrž do raného novověku – do téže doby, jež si o sobě ráda myslela, že rozum konečně zvítězil.

Roku 1431 dorazila k Domažlicím pátá křížová výprava. Když ale křižáci uslyšeli dunění tisíců blížících se vozů a chorál Ktož jsú boží bojovníci, dali se na útěk dřív, než husity vůbec spatřili. Kardinál Cesarini při úprku ztratil i svůj kardinálský klobouk a papežskou bulu vyhlašující výpravu. Pověst husitských „božích bojovníků“ tehdy bojovala za ně.

Když kníže Rastislav požádal Byzanc o slovansky mluvící učitele, Konstantin (Cyril) pro misi vytvořil zcela nové písmo – hlaholici – přizpůsobené hláskám slovanského jazyka. Zvládl to během příprav cesty na Moravu. Pozdější cyrilice, pojmenovaná na jeho počest, vznikla až po jeho smrti v Bulharsku – a dodnes jí píše přes 250 milionů lidí.

Obvyklá představa říká, že na středověké univerzitě se směla opakovat jen povolená nauka a že za odchylku hrozila hranice. Prameny ovšem ukazují jinou praxi. Když pařížský biskup Étienne Tempier roku 1277 zakázal výuku několika aristotelských tezí, přednášely se napříště v Orléansu – a mezi zakázanými byla i Aristotelova věta o jedinečnosti Země. Biskup ji odsoudil proto, že podle něj mohla Boží moc stvořit tisíce dalších obydlených světů, ať se to Aristotelovi líbí, nebo ne.

O dvě století později na to navázal Mikuláš Kusánský (1401–1464). Argumentoval prostě: obloha je poseta nesčetnými hvězdami, tak proč by některá z nich nemohla být planetou či měsícem a proč by naše Země neměla odjinud svítit stejně jako hvězdy nám? Byl si jist, že Bůh stvořil nekonečné množství světů, že Země není středem vesmíru a že vesmír je nekonečný a rozpíná se – což astronomové potvrdili až na počátku 20. století. Šel ještě dál a zpochybnil univerzalistický nárok církve otázkou, zda jsou papežové i jinde. Kacířem prohlášen nebyl; stal se vůdčím teologem basilejského koncilu a kardinálem. Rigidita, s níž se středověk obvykle spojuje, přišla výrazně později – nikoliv v době disputací, nýbrž po ní.

Tradičně se má za to, že středověk byl dobou temna – tisíciletím špíny, nemocí a nevědomosti mezi antikou a moderním světem. Prameny ovšem ukazují, odkud se ta nálepka vzala. Pojem středověk se zrodil až v renesanci, a to zcela účelově: renesanční učenci chtěli obnovit zlatý věk antiky, a proto rozdělili dějiny na věk starý, na věk střední – tedy pouhou mezeru mezi tím podstatným – a na věk vlastní, moderní. Jméno epochy tak vymysleli ti, kdo měli zájem na tom, aby vyznělo bezvýznamně.

Podobně se to má s výrazem temný středověk, anglicky Dark Ages. Odborně jím historikové označují úsek zhruba mezi 5. a 10. stoletím, kdy po rozpadu římské správy skutečně ubylo písemných pramenů a upadla vzdělanost. Postupem času se však označení rozlilo na celé tisíciletí, tedy i na dobu katedrál, univerzit a Magny charty. Střízlivý závěr zní: nálepka temný středověk vypovídá o renesanci víc než o středověku.

Jan Žižka z Trocnova velel v desítkách střetnutí – a ani jednou neodešel poražen. A to od roku 1421 velel úplně slepý: o jedno oko přišel už v mládí, o druhé při obléhání hradu Rábí. Bojiště si nechával popisovat a rozkazy vydával podle mentální mapy terénu. Po smrti (1424) si jeho vojáci začali říkat „sirotci“ – jako by jim zemřel otec.