Křesťanství a zánik Západořímské říše

Proč Řím pronásledoval křesťany

Pronásledování křesťanů mělo dva hlavní důvody. Křesťané odmítali respektovat kult římských bohů a jiná božstva a vyznávali víru v jediného Boha. Pro římský stát to nebyla otázka svobodné volby, nýbrž odmítnutí občanské povinnosti – kult bohů a později i císaře byl součástí loajality k říši. Ve chvílích krize navíc lidé vinili křesťany z úpadku Římské říše.

Roku 64 vypukl v Římě šestidenní velký požár. Císař Nero ze založení obvinil křesťany, ačkoli pravděpodobným původcem byl on sám. Nastalo kruté pronásledování, jež pokračovalo až do přelomu 3. a 4. století. Nejčastěji šlo o potupné popravy, ukřižování a předhazování divokým šelmám v arénách pro zábavu obecenstva.

A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení. Tacitus, Letopisy

Nejkrutější pronásledování proběhla za Nerona a o dvě a půl století později za Diokleciána.

Konstantin a obrat

Po úpadku ve 3. století se roku 306 dostal k moci Konstantin I. Veliký. Zreformoval státní správu a jeho vztah ke křesťanství ovlivnila matka, křesťanka svatá Helena, jež podle tradice nalezla na pouti ve Svaté zemi kříž, na němž byl ukřižován Ježíš.

Roku 312 zvítězil Konstantin v bitvě u Milvijského mostu. Věřil, že mu pomohl křesťanský Bůh – podle tradice měl před bitvou vidění a slova In hoc signo vinces, „V tomto znamení zvítězíš“. Pronásledování křesťanů ukončil a roku 313 vydal edikt milánský, jímž křesťanství zrovnoprávnil. Stal se tak prvním křesťanským císařem a roku 325 svolal první ekumenický koncil v Nikai.

Konstantin také přesunul sídlo impéria z Říma do města Byzantion, jež přejmenoval na Konstantinopol. Leželo symbolicky na pomezí Evropy, Asie a Afriky a jeho význam trvá dodnes – od roku 1453 pod jménem Istanbul.

Theodosius a rozdělení říše

Theodosius I. Veliký byl posledním císařem nerozdělené Římské říše. Roku 380 prohlásil křesťanství jediným státním náboženstvím a vydal zákony proti pohanským kultům; mimo jiné právě on zrušil jako nepřípustný pohanský zvyk olympijské hry.

Uzavřel také mírovou smlouvu s barbarskými Góty. Napříště je měla římská armáda přijímat jako foederáty, tedy spojence na základě smlouvy (z latinského foedus). Vojsko říše tak postupně procházelo barbarizací – hranice stále více bránili ti, proti nimž se dosud bojovalo.

Roku 395, po Theodosiově smrti, se říše rozdělila na Západořímskou se sídlem v Ravenně a Východořímskou s centrem v Konstantinopoli.

Poslední století Západu

V 5. století musela Západořímská říše čelit náporu Germánů, vyhnaných ze svých sídel kočovným kmenem Hunů, a „pod kopyty barbarů“ se začala rozpadat. Roku 451 se na Katalaunských polích střetli Římané pod vedením Flavia Aetia s Attilovými Huny a odrazili je – na obou stranách přitom bojovaly také germánské kmeny. O rok později zachránil papež Lev I. Veliký Římany před dalším vpádem pouhou domluvou. Roku 455 dobyli a vyplenili Řím barbarští Vandalové.

Konec přišel roku 476. Po vzpouře Germánů se v Západořímské říši chopil moci král Odoaker a mladý císař Romulus Augustus musel abdikovat. Odoaker pak vládl Římu, ale císařské insignie poslal do Konstantinopole – symbolicky tím uznal, že císař je nadále jen jeden, ten východní. Západořímská říše definitivně zanikla a tímto rokem se tradičně končí starověk.

Východořímská, později byzantská říše se nadále považovala za dědice Říma a přetrvala ještě téměř tisíc let, až do roku 1453.

Co po Římanech zůstalo

Hlavním římským přínosem je právní systém – římské právo, zákony a představa vnitřního míru zajištěného státem. Dnes se v klasické podobě neuplatňuje, bez diskuze však tvoří základ evropského práva i součást studia na právnických fakultách.

K tomu se přidává propracovaný systém vojenské i civilní správy, architektura a stavba komunikací, latinský jazyk a kultura. Ve filosofii Seneca, Marcus Aurelius, Cicero a Boëthius; v literatuře Vergilius, Ovidius a Horatius; v dějepisectví Titus Livius, Tacitus a sám Caesar. Zbytek římského odkazu je tak samozřejmý, že si ho ani nevšímáme: mezinárodní kalendář, svatební prsteny, vstupenky na zápasy nebo síť silnic, po nichž se dodnes jezdí.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou