Byzantská říše

Dvě poloviny jedné říše

Roku 395 se římské impérium rozdělilo mezi dva syny císaře Theodosia I. na část západní a východní. Dělení nebylo prvním svého druhu a nikdo je tehdy nepokládal za konečné; osudy obou polovin se přesto rozešly nadobro. Zatímco Západ se během jednoho století rozpadl na barbarská království, Východořímská říše trvala dál – a trvala tak dlouho, že si pro ni pozdější dějepisectví muselo vymyslet vlastní jméno. Podle osady Byzantion, na jejímž místě vyrostlo hlavní město, ji nazvalo Byzantskou říší. Sami její obyvatelé se ovšem až do konce považovali za Římany a svůj stát za říši římskou.

Proč obstála právě východní polovina? Rozhodly především peníze a poloha. Východ byl lidnatější, městštější a nesrovnatelně bohatší: obilí z Egypta, řemesla ze Sýrie a obchod procházející Malou Asií naplňovaly pokladnu natolik, že si císařové mohli dovolit najmout vojsko, vyplatit nepřítele nebo obojí zároveň. Neméně důležité bylo, kam Konstantin I. (vládl 306–337), první křesťanský císař, umístil své nové sídlo. Konstantinopol – dnešní Istanbul, Slovanům známá coby Cařihrad – ležela na úžinách mezi Evropou a Asií, na styku námořních i pozemních cest, chráněna ze tří stran vodou a ze čtvrté hradbami, jež po tisíc let nikdo neprolomil.

Klid to ovšem neznamenalo. V 7. a 8. století musela říše bránit balkánské provincie hned proti několika protivníkům naráz – Avarům, Slovanům, Arabům i Peršanům. Slované navíc nepřišli plenit, nýbrž zůstat: usadili se a Balkán tím natrvalo změnil obyvatelstvo. Byzanc se po celou svou existenci bránila – to je vlastně nejstručnější shrnutí tisíce let jejích dějin.

Justinián a poslední pokus o obnovu impéria

Nejvýznamnějším východořímským panovníkem byl Justinián I. (vládl 527–565). Vytkl si cíl, jenž musel i jeho současníkům připadat troufalý: obnovit staré římské impérium v původním rozsahu. Jeho vojska vyvrátila vandalské panství na severoafrickém pobřeží a kolem roku 550 pronikla na Apeninský poloostrov, kde se novým střediskem byzantské moci stala Ravenna. Středozemní moře se na okamžik znovu podobalo římskému jezeru – jenže dobytá území se udržela sotva déle než sám dobyvatel a náklady na jejich získání říši vyčerpaly.

Nebezpečí přišlo i zevnitř. Daňový útisk a zneužívání úřední moci vyhnaly obyvatele Konstantinopole do ulic při povstání Níká roku 532, pojmenovaném podle pokřiku vzbouřenců. Císař už zvažoval útěk z města; podle Prokopiova svědectví jej v rozhodující chvíli zadržela jeho manželka Theodora (500–548). Povstání bylo potlačeno se surovostí, jež odpovídala prožitému strachu: v ulicích a na hipodromu zahynulo kolem 30 000 lidí.

Purpur je nejkrásnějším rubášem. Slova císařovny Theodory na poradě, kde Justinián a jeho rádci zvažovali útěk z obleženého paláce; zaznamenal je dvorní dějepisec Prokopios z Kaisareie. Theodora, dcera cirkusového krotitele medvědů, tím chtěla říci, že raději zemře coby císařovna, než by žila jako uprchlice – a císaře přesvědčila zůstat.

Déle než dobytá území přetrval odkaz nehmotný. V letech 529–533 shrnula císařova komise starořímské právo do rozsáhlého zákoníku, jenž vešel ve známost coby Corpus iuris civilis, tedy Kodex občanského práva. Vedle práva byl Justinián posedlý též stavitelstvím: největší z jeho staveb, konstantinopolský chrám Hagia Sofia, tedy Boží moudrost, převzal z antiky myšlenku kupole a dovedl ji tak daleko, že klenba vypadá, jako by se vznášela nad prázdnotou. Chrám stojí dodnes a je patrně nejzřetelnější připomínkou, že Byzanc byla po staletí nejvyspělejším státem Evropy.

Císař nad církví a válka o obrazy

Postavení byzantského panovníka nemělo na Západě obdobu. Nejvyšším představitelem církve zde nebyl duchovní, nýbrž císař: mohl svolávat koncily, zasahovat do církevních záležitostí a v krajním případě odvolat i konstantinopolského patriarchu, jenž měl jinak hlavní slovo ve věroučných otázkách. Toto spojení nejvyšší světské a duchovní moci v jedné osobě se nazývá caesaropapismus a bylo zakotveno už v Justiniánově zákoníku. Zatímco na latinském Západě spolu papež a císař po celý středověk soupeřili, ve Východořímské říši splývali.

Umění navazovalo na antický odkaz a mluvilo řecky. Jeho nejtypičtějším projevem byly ikony, obrazy svatých, jimž věřící prokazovali úctu a před nimiž se modlili. Právě kolem nich vypukl v 8. století spor, jenž říši rozdělil na dva tábory. Ikonoklasmus, česky obrazoborectví, odmítal uctívání ikon i ostatků svatých coby modloslužbu; obhájci obrazů naopak namítali, že pro nevzdělaného a negramotného věřícího je obraz jediným srozumitelným vyprávěním o víře. Císař Lev III. dal obrazoborcům za pravdu a vydal edikt zakazující uctívání andělů a svatých v kostelích. Někteří panovníci využili příležitosti k tomu, aby zabírali církevní majetek a rušili kláštery – spor o obrazy byl tedy zároveň sporem o majetek a o moc.

Rozchod s Římem

Napětí mezi oběma polovinami někdejšího impéria narůstalo po staletí. Západní císařové neuznávali nárok byzantských protějšků na výlučné dědictví Říma, papež v čele římskokatolické církve si činil nárok na prvenství v celém křesťanství a byzantští patriarchové jej odmítali uznat. K mocenskému sporu se přidaly rozdíly praktické: odlišná podoba mše, odchylky ve věrouce a především jazyk – zatímco Západ se modlil latinsky, Východ řecky. Obě církve si postupně přestaly rozumět doslova.

Roku 1054 se rozkol stvrdil. Církevní schizma rozdělilo křesťanství na západní větev v čele s papežem a větev východní, označovanou jako ortodoxní čili pravoslavnou. Nešlo o náhlou roztržku, nýbrž o potvrzení stavu, jenž trval už dlouho – a jenž trvá dodnes.

Duchovní vliv Byzance přitom sahal daleko za její hranice. Východní křesťanství, řecká vzdělanost, ikony i kupolovité stavitelství zapustily kořeny na Balkáně, v Kyjevské Rusi a prostřednictvím misie Konstantina a Metoděje také na Velké Moravě. Byzanc tak východním Slovanům dala nejen víru, ale i písmo a základ literárního jazyka – a odtud pramení kulturní hranice, jež Evropou probíhá dodnes.

Ústup a pád

Vrcholu dosáhla říše krátce po Justiniánově smrti a od té doby už jen ubývala. Rozhodující ranou byla bitva u Mantzikertu roku 1071, v níž seldžučtí Turci byzantské vojsko rozdrtili a připravili říši téměř o celou Malou Asii – tedy o oblast, z níž se rekrutovali vojáci a odkud plynula většina daní. O pomoc proti Turkům požádali císařové latinský Západ; místo očekávaných žoldnéřů však dorazily křížové výpravy, jež sledovaly cíle vlastní. Roku 1204 obsadili a vyplenili Konstantinopol samotní křižáci. Byzantští panovníci se sice po několika desetiletích do města vrátili, moc ani bohatství jim to však nevrátilo; z říše zbyla jen slabá država kolem hlavního města.

Do takto vyprázdněného prostoru vstoupili osmanští Turci, pojmenovaní podle svého prvního vládce, sultána Osmana I. (vládl 1299–1326). Postupovali Malou Asií ke Konstantinopoli, koncem 14. století překročili úžiny a obsadili Thrákii, Makedonii, Srbsko i část Bulharska; roku 1389 porazili na Kosově poli spojená vojska Srbů a Bulharů a ovládli celý jižní Balkán. Byzantský císař se stal vazalem tureckého sultána – panovníkem jen podle jména. Posledním, kdo mohl zbytkům říše pomoci, byl papež, ten však pro její záchranu neučinil prakticky nic.

Konec přišel roku 1453, kdy Turci po dlouhém obléhání dobyli Konstantinopol. Hradby, jež odolávaly tisíc let, tentokrát nevydržely a Byzantská říše zanikla. Z Hagie Sofie se stala mešita, z města středisko osmanské moci a Turci pevně ovládli hospodářství i obchod dobytých zemí; uzavření obchodních cest na východ přimělo evropské mořeplavce hledat cestu do Indie kolem Afriky a nakonec i přes Atlantik.

Zaniklý stát však po sobě zanechal víc, než se zdálo. Řečtí učenci prchající před Turky přinesli do Itálie antické rukopisy a přiložili polínko do ohně renesance. Byzantské právo, opřené o Justiniánův kodex, žije v evropských právních řádech. A pravoslavná církev, jež se z Konstantinopole rozšířila na Balkán a do Ruska, má dnes stovky milionů věřících. Říše, jejíž obyvatelé se až do posledního dne nazývali Římany, tak Řím přežila o celé tisíciletí – a nepřestala působit ani poté, co sama zmizela z mapy.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou