Středověká vzdělanost a románský sloh

Klášter coby záchranná síť

Příchod barbarů znamenal pro římskou kulturu pád, jehož důsledky nesla Evropa po staletí. Upadala víra, upadala kulturnost a nevzdělanost byla všeobecná – číst neuměli mnohdy ani kněží. Římské právo i římský mír nahradilo bezpráví, cesty ovládli lapkové a lupiči a od konce 7. století doléhalo na Západ navíc nebezpečí muslimské expanze, zastavené až roku 732 Karlem Martelem u Tours.

Že se z antického dědictví vůbec něco zachovalo, je zásluhou ostrova na samém okraji tehdejšího světa. Irsko prošlo v 5. století úspěšnou christianizací – nenásilnou a s úctou k domácí tradici –, a irské kláštery se staly dílnami na knihy. Mniši zde opisovali literaturu křesťanskou i klasickou antickou, čímž uchovali odkaz starověku pro časy příznivější. Jejich misijní cesty na kontinent obnovily v 7. a 8. století evropskou vzdělanost a nepřímo připravily půdu prvním univerzitám.

Souběžně vznikala díla, jež měla nahradit celou zmizelou knihovnu. Sevillský biskup sv. Isidor (asi 560–636) sepsal Etymologiae, dvacetisvazkovou encyklopedii shrnující vše od gramatiky přes lékařství a zeměpis až po zemědělství. Nešlo o bádání, nýbrž o záchranu: Isidor vypisoval z antických autorů, k nimž měl ještě přístup, a leckterý z nich známe dnes pouze jeho prostřednictvím.

Karolínská renesance a nové písmo

Novodobý rozkvět kultury započal koncem 8. století na dvoře Karla Velikého. V čele obnovy stanul anglický kněz, učenec a přední panovníkův rádce Alcuin z Yorku (735–804), řeholník anglosaského původu, jenž se stal Karlovým učitelem a bývá pokládán za zakladatele scholastiky. Jeho škola v Tours se stala vzorem pro celou středověkou vzdělávací soustavu; navázal na ni irský filosof Jan Scotus Eriugena (asi 810–877), působící již na dvoře Karla Holého a platící za nejvýznamnějšího myslitele karolínské renesance.

Nejtrvalejším výsledkem obnovy nebyla ovšem žádná kniha, nýbrž způsob, jak se knihy píší. Antika používala scriptio continua (souvislý zápis) – text psaný samými verzálkami, bez interpunkce a bez mezer mezi slovy. Čtenář si musel každou větu nahlas přeříkat, aby ji rozdělil na slova, a čtení bylo proto pomalé a hlasité. Karolínská minuskula zavedla malá písmena, interpunkční znaménka a hlavně mezery; tichému a rychlému čtení se otevřely dveře. Renesanční humanisté toto písmo o šest set let později pokládali omylem za antické, napodobili je – a z jejich napodobeniny vychází většina dnešních tiskových písem.

Sedmero svobodných umění

Klášterní a později katedrální školy vyučovaly sedmero svobodných umění (septem artes liberales). Označení svobodná nesla proto, že slušela svobodnému člověku – na rozdíl od umění řemeslných, jimiž se člověk živil rukama. Studium se dělilo na dva stupně a každý z nich se uzavíral vlastním titulem.

Absolvent obou stupňů prošel tzv. artistickou fakultou a měl otevřenou cestu dál: ke studiu filosofie, případně práv, lékařství či teologie, přezdívané „královna věd“. Rozvrh nebyl náhodný. Trivium učilo zacházet se slovem, quadrivium s číslem, a teprve kdo zvládl obojí, směl se pouštět do otázek posledních. Sedmičce svobodných umění ostatně odpovídala i sedmička rytířských dovedností, septem probitates – středověk rád stavěl vzdělance a rytíře do zrcadla.

Scholastika a spor o univerzálie

Scholastika, hlavní směr středověkého myšlení, se snažila o rozumové podepření věrouky. Nešlo o to nahradit víru rozumem, nýbrž ukázat, že se nepřou; tím však scholastikové mimoděk vypěstovali návyk všechno dokazovat, a rozvíjeli tak vědu i poznání. Anselm z Canterbury (asi 1033–1109), anglický opat italského původu, formuloval ontologický důkaz Boží existence – vyvození skutečné existence z pouhého pojmu věci – a shrnul celý program do věty „Věřím, abych pochopil.“

Bůh je něco, nad co nelze myslet nic většího. Kdyby byl jen v rozumu, bylo by možno myslet ještě něco většího – totiž totéž, co by bylo i ve skutečnosti. Anselm z Canterbury v Proslogionu, kolem roku 1078. Nepsal pro nevěřící, nýbrž pro vlastní mnichy z opatství Le Bec, jimž slíbil jediný argument, jenž by nepotřeboval oporu v Písmu. Důkaz vzbudil odpor už za Anselmova života: mnich Gaunilo mu namítl, že týmž postupem lze dokázat i existenci dokonalého ztraceného ostrova.

Nejvýznamnější rozepří středověkých učenců se stal spor o univerzálie, tedy o obecné pojmy. Otázka zněla prostě: existuje něco takového jako člověk, strom či kružnice, anebo existují jen jednotliví lidé, jednotlivé stromy a jednotlivé kružnice? Realisté hájili skutečnost obecnin a jednotlivinu z nich odvozovali coby cosi nahodilého a pomíjivého; nominalisté naopak tvrdili, že skutečné je pouze konkrétní a empirické, kdežto obecniny jsou pouhá slova – nomina. Na první pohled hádka jazyková, ve svých důsledcích však hluboký rozdíl v nahlížení světa i lidské zkušenosti.

Za smír se pokusil Pierre Abélard (1079–1142), francouzský logik proslulý metodou disputace. Jeho řešení znělo universalia in rebus – univerzálie jsou přímo ve věcech: v Boží mysli před nimi, ve skutečnosti v nich a v lidské hlavě po nich, coby pojmy vytěžené ze shodnosti věcí. Ve spisu Sic et non (Ano i ne) navíc shromáždil přes sto padesát míst, na nichž si Bible a církevní otcové navzájem odporují, a nabídl je studentům k rozřešení. Osudným se mu nestala teologie, nýbrž láska k žákyni Heloise: její strýc, kanovník Fulbert, jej dal přepadnout a vykastrovat.

Vrcholná scholastika 13. století pak objevila Aristotela, a to zprostředkovaně, přes arabské učence. Jména, na nichž evropská věda stojí, se vyplatí zapamatovat si pohromadě.

Zrození univerzity

Univerzita nebyla další školou, nýbrž samosprávným společenstvím učitelů a žáků s vlastním soudnictvím, vlastními výsadami a právem udílet tituly platné v celém křesťanstvu. Za nejstarší platí Bologna, jejíž tradice se hlásí k roku 1088 a jež vyrostla zdola, ze spolku studentů práv najímajících si profesory. V Oxfordu je vyučování doloženo od roku 1096; když se roku 1209 část tamních učenců po sporu s měšťany odstěhovala, založila Cambridge. Pařížská univerzitní obec se ustavila kolem roku 1200 a proslulou kolej Sorbonnu v ní zřídil roku 1257 královský kaplan Robert de Sorbon; jméno koleje časem přerostlo hranice a začalo označovat celou univerzitu. Ve střední Evropě otevřel řadu Karel IV. roku 1348 univerzitou pražskou.

Obraz univerzity jako místa, kde se pod dozorem církve smělo opakovat jen povolené, přitom prameny nepotvrzují. Učené disputace byly jádrem výuky a rozpory mezi školami veřejné: františkáni v Oxfordu učili něco jiného než dominikáni, a když pařížský biskup Étienne Tempier roku 1277 zakázal výuku některých aristotelských tezí, přednášely se napříště v Orléansu. Mezi odsouzenými byla i Aristotelova věta o jedinečnosti Země – biskup ji zakázal proto, že podle něj mohla Boží moc stvořit tisíce dalších obydlených světů. O dvě století později na to navázal Mikuláš Kusánský (1401–1464) tvrzením, že vesmír je nekonečný, Země není jeho středem a papežská autorita zjevně nesahá za oblohu. Kacířem prohlášen nebyl; stal se vůdčím teologem basilejského koncilu a kardinálem.

Elitní vzdělání ovšem zůstávalo elitní. Univerzitou prošly desítky tisíc lidí, zatímco číst a psát neuměla drtivá většina obyvatel. Pravda o středověké vzdělanosti leží nejspíš uprostřed: nešlo o dobu temna, nýbrž o dobu, kdy světlo svítilo na velmi malé ploše – a odtud se teprve šířilo.

Románský sloh

Z karolínské obnovy vyrostl i první sloh, jenž se stal Evropě společným. Románský sloh se šířil ze západní a jižní Evropy a vládl přibližně mezi 10. a 12. stoletím; v českých zemích jej gotika vystřídala až ve 13. století, kdežto východ kontinentu zůstával pod vlivem Byzance. Stavělo se ze dřeva a kamene, a poněvadž stavitelé ještě neznali způsob, jak rozvést tíhu klenby do opěrných pilířů, musely ji nést samotné zdi. Odtud pramení celý ráz slohu: mohutné zdivo, malá půlkruhová okna, přítmí uvnitř. Románský kostel působí jako pevnost, a leckdy jí také byl.

Dva stavební typy si student zapamatuje snadno. Rotunda je menší církevní stavba na kruhovém půdorysu s kuželovou střechou, v jejíž špičce bývá lucerna, tedy okénko propouštějící dovnitř trochu světla. Po straně k ní přiléhá menší kuželovitá stavba, apsida; je-li jediná, míří vždy k východu, k Jeruzalému. K nejvýznamnějším u nás patří rotundy svaté Kateřiny ve Znojmě – zevnitř od podlahy až ke stropu pomalovaná freskami –, svatého Petra a Pavla na Budči, svatého Jiří na Řípu a svatého Martina na Vyšehradě. Bazilika je oproti tomu stavba velká: podélná, rozdělená pilíři na několik lodí, s okny v obloucích. Za nejskvělejší se pokládá bazilika v italské Pise, u nás tento typ zastupuje například bazilika svatého Jiří na Pražském hradě.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou