Slovníček pojmů · Osobnost
Benediktinská abatyše z Porýní, která ve 12. století psala o Bohu, o bylinách i o lidském těle, skládala hudbu a vymyslela si vlastní abecedu – v době, kdy se od ženy čekalo především mlčení. Současníci jí říkali Sibyla Rýnská.
Pocházela ze šlechtické rodiny a jako malé dítě byla svěřena zbožné Juttě ze Sponheimu při mužském klášteře Disibodenberg. Po Juttině smrti roku 1136 se stala představenou tamní ženské komunity. Vize prý mívala od dětství, ale teprve kolem roku 1141 se odhodlala je zapisovat; vznikl tak spis Scivias (Poznej cesty), dokončený roku 1151. Rozhodující byla synoda v Trevíru v letech 1147–1148, kde papež Evžen III. Hildegardino psaní schválil – od té chvíle ji nikdo nemohl umlčet jako blouznivku. Kolem roku 1150 založila vlastní klášter na Rupertsbergu u Bingenu a roku 1165 druhý v Eibingenu. Vydávala se na kazatelské cesty po Porýní, dopisovala si s papeži i s císařem Fridrichem Barbarossou a nebála se jim vytknout, co dělají špatně. Ještě rok před smrtí se přela s mohučskými preláty o to, zda smí zůstat na klášterním hřbitově pohřbený vyobcovaný muž; klášter za to stihl zákaz bohoslužeb.
Kromě tří knih vizí po ní zůstaly přírodovědné a lékařské spisy o rostlinách, kamenech a nemocech, přes sedmdesát zpěvů a Ordo virtutum – nejstarší dochovaná duchovní hra s vlastní hudbou. Vytvořila také umělý jazyk zvaný lingua ignota s vlastními znaky.
Svátek slaví 17. září, atributy má abatyšskou berlu, knihu, pero, model kostela a plameny nad hlavou; je patronkou přírodovědců a filologů. Její úcta byla stará a nikdy nepřerušená, formální kanonizace se však vlekla staletí: teprve 10. května 2012 ji Benedikt XVI. zapsal mezi svaté celé církve a 7. října téhož roku ji prohlásil učitelkou církve – jako teprve čtvrtou ženu v dějinách.