Dominik

Španělský kněz, jenž si všiml prosté věci: kacíře nepřesvědčí kázání muže, který přijede na koni v hedvábí. Založil proto řád kazatelů – bratry, kteří měli žít z almužny, umět odpovědět na námitku a chodit pěšky.

Pocházel z Caleruegy v Kastilii a byl kanovníkem katedrální kapituly v Osmě. Kolem roku 1203 provázel svého biskupa Diega na diplomatické cestě na sever a v jižní Francii poprvé narazil na katary, hnutí odmítající hmotný svět jako dílo zla i církev jako jeho správkyni. Papežští legáti proti nim vystupovali s okázalostí, jež kataře jen utvrzovala; Dominik a Diego zvolili opak – bosou chůzi, chudobu a veřejné disputace, v nichž bylo třeba znát protivníkovy argumenty lépe než on sám. Roku 1206 zřídil v Prouille dům pro ženy, které se od katarů vrátily. Souběžně běžela od roku 1209 křížová výprava proti albigenským, tažení nevídané krutosti; Dominik se bojů neúčastnil a kázal dál, mezi vypálenými vesnicemi. Protože lateránský koncil roku 1215 zakázal vymýšlet nové řehole, převzal starou řeholi svatého Augustina a v prosinci 1216 mu papež Honorius III. řád potvrdil. Bratry pak záměrně rozeslal do Paříže a Bologne – tam, kde byly univerzity. Zemřel 6. srpna 1221 v Bologni.

Dominikáni se stali řádem studia: dali církvi Alberta Velikého i Tomáše Akvinského. Táž kvalifikace však měla druhou stranu. Když papežství krátce po Dominikově smrti, ve třicátých letech 13. století, budovalo inkvizici, svěřilo ji z velké části právě jim, poněvadž nikdo jiný neuměl kacířství tak přesně rozpoznat. Dominik sám inkvizitorem nikdy nebyl, ale řád, jejž založil, se s tímto úřadem srostl na staletí.

Svatořečil jej Řehoř IX. roku 1234, svátek připadá na 8. srpna. Zobrazuje se s lilií, knihou a psem nesoucím v tlamě hořící pochodeň – narážka na latinské Domini canes, psi Páně. Rozšířená legenda, podle níž mu Panna Maria předala růženec, vznikla až o dvě staletí později.