Přemyslovci do roku 1055

Pověst, Kosmas a první doložený kníže

České dějiny mají dva začátky. První je vypravěčský: kmen Slovanů vedený praotcem Čechem přichází do prázdné země, po Čechovi nastupuje Krok a po něm jeho dcera Libuše, jež se po sporech s muži svého kmene rozhodne předat vládu manželovi – Přemyslu Oráči, legendárnímu zakladateli rodu. Druhý začátek je pramenný a o poznání skoupější; první osoby, o nichž máme jistotu, vystupují až na sklonku 9. století. Obě podání přitom spojuje jediný člověk. Kolem roku 1125 sepsal děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas latinsky psanou Kroniku Čechů (Chronica Boemorum), nejstarší českou kroniku, vyprávějící dějiny od pádu babylonské věže po počátek 12. století. Coby pramen k raně středověkým dějinám je nedocenitelná, coby svědectví o starých pověstech je ovšem nutno číst ji obezřetně – kronikář psal s odstupem staletí a s jasným záměrem.

Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá… I nazvete hrad, jejž postavíte, Prahou. Libušino proroctví, jak je zaznamenal Kosmas kolem roku 1125. Věštba nepředpovídala budoucnost – Praha byla v době vzniku kroniky sídelním městem už dvě stě let. Měla dodat hotovému stavu posvěcení a zdůvodnit, proč právě Praha, a nikoliv Levý Hradec či Vyšehrad, náleží prvenství. Pověsti bývají mladší než skutky, jež vysvětlují.

Prvním historicky doloženým knížetem z rodu Přemyslovců je Bořivoj. Spolu s manželkou Ludmilou přijal křest z rukou svatého Metoděje, patrně kolem roku 874, každopádně někdy v 70. či 80. letech 9. století. Rozhodnutí bylo politické stejnou měrou jako náboženské: Bořivoj se stal spojencem velkomoravského Svatopluka, a když v Čechách vypuklo povstání vedené jakýmsi Strojmírem, uprchl na Moravu a s moravskou pomocí je potlačil.

Sídlo rodu přenesl Bořivoj z Levého Hradce do Prahy, ležící u vltavského brodu na významné obchodní stezce. Na obou místech dal postavit kostel – na Levém Hradci svatého Klimenta, na Pražském hradě Panny Marie. Čechy zůstávaly nadále v područí velkomoravských knížat; osamostatnil je až kníže Spytihněv I., jenž se roku 895 vydal do Řezna a vstoupil do svazku s Východofranskou říší. Vyměnil tím jednoho mocného souseda za druhého, získal však volnější ruku doma.

Ludmilu, vychovatelku vnuka Václava, dala roku 921 zaškrtit na Tetíně její snacha Drahomíra. Šlo o spor dvou žen o výchovu budoucího panovníka a rovněž o vliv na zemi; svatořečení přišlo později a zastřelo ryze mocenskou podstatu činu. Ostatky své báby nechal Václav přenést do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě.

Svatý Václav

Vlády se Václav ujal kolem roku 925. Prameny i legendy se shodují na tom, že šlo o knížete vzdělaného a mimořádně zbožného, jenž dával přednost dohodě před bojem. Východofranskému králi a saskému vévodovi Jindřichu I. Ptáčníkovi platil tribut, tedy poplatek za mír; přesnou výši neznáme, historikové 19. století ji odhadli na hodnotu 120 volů a 500 hřiven stříbra, asi 125 kg. Od Jindřicha získal vzácnou relikvii, rameno římského světce svatého Víta, a kolem roku 930 pro ni na Pražském hradě vystavěl rotundu svatého Víta – předchůdkyni dnešní katedrály.

Dne 28. září 935 – starší dějepisectví uvádělo rok 929 – byl Václav pozván bratrem Boleslavem na svátek svatých Kosmy a Damiána do Boleslavi. Cestou na ranní pobožnost došlo mezi bratry k rozmluvě, po níž následoval úder mečem; podle legendy Václav bratrovi meč vytrhl, avšak odhodil jej, nechtěje prolít krev vlastního rodu. Dokonali to Boleslavovi družiníci Tuža, Tyra, Česta a Hněvsa. Vražda knížete se stala paradoxně počátkem české státnosti: kult zavražděného se rozšířil rychleji, než kdo čekal, a roku 973 vzniklo právě na jeho ostatcích pražské biskupství.

Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to oplať. – A dnes ti chci takhle posloužit! Rozhovor Václava s Boleslavem před staroboleslavským kostelem podle svatováclavských legend. Václav děkuje bratrovi za pohostinství při hodech, Boleslav odpovídá úderem. Legendisté psali s jasným cílem – ukázat světce, jenž jde smrti vstříc s vlídností na rtech – a mocenské pozadí sporu, tedy odlišný postoj obou bratří k saské říši, přitom nechali stranou.

Boleslavové: mince, kláštery a biskupství

Boleslav I. i jeho syn Boleslav II. vedli úspěšné výboje proti sousedům a stát vnitřně upevnili. Za jejich vlády se u nás počaly razit první mince, stříbrné denáry, drobné a lehké, zato pozoruhodně rozmanité ve výzdobě. Vznikají první kláštery: nejprve ženský u svatého Jiří na Pražském hradě, jehož první abatyší se stala panovníkova dcera Mlada, roku 993 pak první mužský v Břevnově.

Přemyslovské dcery přitom nebyly jen zástavou v sňatkové politice. Doubravka, provdaná za polského knížete Měška I., svým vlivem přiměla pohanského manžela k přijetí křtu – přinesla tedy křesťanství do Polska – a porodila prvního polského krále Boleslava Chrabrého. Její sestra Mlada vedla úspěšné poselstvo do Říma a prosadila zřízení pražského biskupství roku 973. Prvním pražským biskupem se stal Dětmar, druhým svatý Vojtěch.

Vzestupu Přemyslovců stál v cestě příbuzný a mocný rod Slavníkovců, sídlící na Libici. Roku 995 byl vyvražděn: družiníci vpadli o svátku na hrad, pobili muže i ženy a čtyři Vojtěchovy bratry sťali před oltářem. Kosmas líčí čin jako zvůli předáků vládnoucích za neschopného knížete. Antitezí bývá střízlivá úvaha, že bez odstranění soupeře by jednotný stát nevznikl. Syntéza je nepříjemná: obojí je pravda současně a jedno druhé neomlouvá.

Svatý Vojtěch a cena za víru

Svatý Vojtěch (asi 956–997) byl druhým pražským biskupem, posledním žijícím Slavníkovcem a mužem, jemuž se doma nedařilo. Kritizoval povrchní přístup ke křesťanství, vystupoval proti pohanským zvyklostem, proti obchodu s křesťanskými otroky, proti kněžskému manželství i proti rozšířenému opilství – a hlavně žádal, aby se církevní pravidla vztahovala i na vrchnost. Spory se šlechtou jej dvakrát přiměly zemi opustit a odejít k papeži.

Chtěl být misionářem a snad i mučedníkem; obojího dosáhl roku 997 v pohanském Prusku, kde jej pohané probodli sedmi oštěpy. Jeho ostatky vykoupil polský kníže Boleslav I. Chrabrý, vyvážil je prý zlatem a uložil v Hnězdně, na němž vzápětí vzniklo arcibiskupství. Vojtěch je spolupatronem českého i polského národa a bývá mu připisováno autorství nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny.

Krize a kníže Oldřich

Po smrti Boleslava II. roku 999 se země propadla do rozvratu. Tři synové – Boleslav III., Jaromír a Oldřich – se potírali s vynalézavostí, jež bere dech: Boleslav III. dal Jaromíra vykastrovat, Oldřich jej později na dvacet let uvěznil a nakonec oslepil, a když se zbytek rodu vzájemně vyčerpal, zavraždili slepce roku 1035 nájemní vrahové z popudu mocného rodu Vršovců. Situace využil polský kníže Boleslav Chrabrý a pokusil se oba státy spojit pod svou vládou.

Pořádek obnovil až Oldřich (vládl 1012–1033 a 1034). K Čechám natrvalo připojil Moravu, dobytou roku 1029 vojskem vedeným jeho synem, a aby si nový zisk pojistil, dal poblíž bývalých velkomoravských hradišť stavět hradiska vlastní. Podle legendy si vzal prostou vesničanku Boženu, aniž rozvázal manželství první – a právě ze svazku vzešel syn Břetislav, bez něhož by rod vymřel o čtyři století dříve. Za Oldřichovy vlády vznikl rovněž Sázavský klášter svatého Prokopa, jedno z posledních míst v Čechách, kde se pěstovala staroslověnská bohoslužba a vzdělanost.

Břetislav I. a stařešinský řád

Břetislav I. (asi 1002–1055), pro odvahu přezdívaný český Achilles, byl panovníkem, jenž zdědil zpustošenou zemi a odevzdal ji mocnou. Roku 1039 podnikl mohutné tažení do Polska: připojil část Slezska, dobyl Krakov a Poznaň a v Hnězdně dal vyzvednout ostatky svatého Vojtěcha, doufaje, že s nimi získá pro Prahu arcibiskupství, jaké mělo dosud Hnězdno. Nezískal je – za krvavou výpravu byl naopak papežem pokárán. Následujícího roku vpadl do Čech německý král Jindřich III., jeho vojsko však padlo v pohraničních lesích do pasti a utrpělo u Brůdku poblíž Domažlic drtivou porážku. Když se rok nato vrátil se silami většími, dal Břetislav přednost rozumu: ustoupil, požádal o mír a zaplatil odškodné. Nezávislost země přesto uhájil.

Nad hrobem svatého Vojtěcha vyhlásil roku 1039 rovněž Břetislavova dekreta, nejstarší známý právní dokument přemyslovského státu. Vycházejíce z Vojtěchových představ, měla dorazit doznívající pohanství: zapovídala pověry a magii, uzákoňovala monogamii, mířila proti opilství a krčmám a připouštěla ordál, tedy boží soud vodou či rozžhaveným železem, coby důkazní prostředek.

Poslední Břetislavův čin však zemi poznamenal nejhlouběji. Aby předešel bratrovražedným sporům, jichž byl svědkem, zavedl seniorát, stařešinské právo: vládu má vždy převzít nejstarší žijící člen rodu, nikoliv panovníkův syn. Zamýšleno jako pojistka proti válkám, stalo se pravidlo jejich zdrojem – každý kníže chtěl trůn pro potomka a každý přeskočený příbuzný měl důvod sáhnout po zbrani. Sto padesát let neklidu má kořen v ustanovení, jež mělo klid zajistit.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou