Papežství a císařství

Dvě hlavy jednoho těla

Středověká Evropa znala dvě autority, jež svou moc odvozovaly přímo od Boha a jejichž pravomoci se nedaly úhledně oddělit. Papež, římský biskup a hlava západního křesťanstva, spravoval duše. Císař, korunovaná hlava Svaté říše římské, spravoval těla, země a meče. Potud teorie. Prakticky ovšem biskup držel rozsáhlá panství, vybíral z nich dávky a vodil do pole vlastní hotovost, kdežto císař svolával církevní shromáždění a dosazoval opaty – a hranice mezi obojím byla tak nezřetelná, že se o ni muselo dřív či později bojovat.

Napětí mezi oběma úřady se drželo zhruba od 11. do 13. století a jeho podoba záležela na povaze konkrétních mužů, jež zrovna stáli v čele. Obě strany navíc svazovaly síly domácí: císaře omezovala mocná říšská šlechta, papeže kurie, tedy sbor kardinálů a papežské úřady. Převládal přitom názor, jenž se udržel po celý raný středověk – papežova pravomoc stojí nad císařskou, poněvadž duše je víc než tělo. Císařům se takový výklad pochopitelně nezamlouval.

Reforma a boj o investituru

Podnět nepřišel z císařského dvora, nýbrž z kláštera. Reformní hnutí vzešlé z burgundského opatství Cluny žádalo přísné dodržování řehole i celibátu, konec prodeje církevních úřadů a hlavně nezávislost církve na světských pánech. Z clunyjského prostředí vyšli reformní papežové 11. století a s nimi zápas, jenž vstoupil do dějin jako boj o investituru – spor o právo jmenovat biskupy a udílet jim odznaky jejich moci.

Vrcholem se stal střet papeže Řehoře VII. (papežem 1073–1085) s Jindřichem IV., králem od roku 1056 a císařem v letech 1084–1106. Král si nárokoval rozhodovat o obsazení biskupských stolců v říši, a to s odůvodněním, jež mělo svou logiku: panství a půda, z nichž biskup žije, náležejí ke světské moci, a je tedy věcí panovníka, komu je svěří. Papež odpověděl roku 1075 dokumentem Dictatus papae, sedmadvaceti stručnými tezemi vymezujícími, co všechno papeži přísluší.

Že jedině papež smí užívat císařských odznaků. […] Že mu je dovoleno sesazovat císaře. Dvě z dvaceti sedmi tezí spisu Dictatus papae, sepsaného roku 1075 v kanceláři Řehoře VII. Nešlo o veřejný manifest, nýbrž o soupis nároků pro vnitřní potřebu kurie – tím spíš prozrazuje, kam až papežství své pravomoci kladlo. Právo sesadit císaře nebylo do té doby nikde zapsáno; Řehoř je za necelý rok použil.

Spor se rozhořel naplno. Papež uvalil na Jindřicha exkomunikaci, tedy vyloučení z církve, a to hned několikrát; ta zbavovala poddané povinnosti poslušnosti a byla proti panovníkovi zbraní děsivě účinnou. Když se říšská knížata chystala krále opustit, vydal se Jindřich roku 1077 k hradu Canossa v severní Itálii a osobním pokáním si rozhřešení vymohl. Zdálo se to jako pokoření – ve skutečnosti tím vytrhl protivníkovi zbraň z ruky a mohl se doma vypořádat s odbojnou šlechtou. Zanedlouho podpořil volbu vzdoropapeže, tedy papeže zvoleného proti vůli kurie, a Řehoře VII. se pokusil sesadit silou.

Rozkol zasáhl církev i říši a lid, šlechta i duchovenstvo ztráceli důvěru v obojí. Konec přinesl teprve konkordát wormský, uzavřený v září roku 1122 za papeže Kalixta II. a císaře Jindřicha V. Rozdělil to, co se nedalo rozdělit teoreticky, alespoň obřadně: církevní hodnostáře vybírá a duchovními odznaky uvádí do úřadu papež, císař mu předává pouze žezlo coby znamení moci světské. Papežství vyšlo ze zápasu posíleno a jeho převaha nad císařstvím zůstala po zbytek středověku spíše pravidlem.

Řády, žebraví mniši a vrchol papežské moci

Skutečnou silou církve ovšem nebyly listiny, nýbrž kláštery. Mnišské hnutí vzešlo z touhy odejít stranou od zesvětštělého světa – slovo mnich pochází z řeckého monos, osamocený – a v západní Evropě mu dal pevný tvar svatý Benedikt z Nursie, jenž roku 529 založil Montecassino a sepsal řeholi shrnutou heslem Ora et labora, modli se a pracuj. Benediktini zůstali až do počátku vrcholného středověku jediným řádem Evropy a jejich domy plnily úkoly, jež nikdo jiný nezastal: opisovaly knihy, léčily, sytily chudé, klučily lesy a zakládaly vesnice.

Ve 13. století přibyl útvar nového rázu. Žebravé řády, především františkáni a dominikáni, neodcházely do ústraní, nýbrž do měst; žily z almužen, kázaly na ulicích a dobrovolnou chudobou odpovídaly na nejčastější výtku vůči církvi – že hlásá evangelium a hromadí majetek. Právě v této době stálo papežství na vrcholu: Inocenc III. (1198–1216) rozhodoval o císařské volbě, uvaloval klatby na krále a nechával si od nich skládat lenní přísahu. Táž doba však přinesla i nástroj, jenž na církvi ulpěl nejtíž. Proti kacířství, tedy učení odchylujícímu se od oficiální nauky, byla zřízena inkvizice, vyšetřující soud svěřený z valné části dominikánům. Kdo v jeho očích neobstál, byl vydán světské moci k potrestání – a hranice si napříště nesla církev jako stín.

Říše, jež nebyla státem

Protivníkem papežů byl útvar, na nějž dnešní představa státu nesedí. Svatá říše římská existovala od 10. století až do roku 1806, měnila jména – Svatá říše římská národa německého, Říše římská – a byla svazkem mnoha zemí se svými hrabaty, knížaty i králi, jež císaři sice podléhali, ale vládli si po svém. V čele stál římský král, po korunovaci papežem císař, a volil ho sbor kurfiřtů. Ve středověku jich bylo sedm: tři duchovní – arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský – a čtyři světští, totiž král český, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Volba musela být jednoznačná, což vedlo zhusta k tomu, že proti sobě stanuli dva zvolení panovníci; Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 proto zavedla rozhodování prostou většinou.

Dynastie se v čele říše střídaly – po saské přišla sálská, po ní Štaufové, Lucemburkové, Wittelsbachové a Habsburkové. Sálští panovníci prohráli boj o investituru, ze Štaufů vynikl Fridrich I. Barbarossa (císařem 1155–1190), jenž se cítil natolik silný, že si nechal volit vlastní vzdoropapeže a opakovaně se pokoušel ovládnout Itálii; roku 1189 stanul v čele třetí křížové výpravy a následujícího roku na jejím tažení zemřel. Po Štaufech ovšem císařská moc už jen slábla. Panovník vlastnil pouze rodové panství, žil z jeho výnosů a byl zaměstnán poměry v německých knížectvích natolik, že na evropskou politiku nezbývaly síly. Císař se stal spíše symbolem než vládcem a od 15. století držel jeho úřad nepřetržitě rod Habsburků.

Avignon, dva papežové a koncily

Vítěz sporu se přitom mezitím dostal do potíží, jež si způsobil sám. V letech 1309–1377 sídlili papežové nikoliv v Římě, nýbrž v jihofrancouzském Avignonu, kde byli pod zjevným vlivem francouzských králů; období vešlo ve známost jako avignonské zajetí papežů. Souběžně rostlo pohoršení nad poměry v církvi: zpoplatnění všech úkonů od křtu po pohřeb, prodej odpustků, svatokupectví, tedy obchod s církevními úřady, mnohoobročnictví – jeden prelát držel několik úřadů a za úplatu je pronajímal jiným – a nepotismus, dosazování příbuzných do výnosných funkcí. Mnozí soudili, že vše zlé pramení právě z opuštění Říma, a v 70. letech 14. století zesílil politický proud žádající návrat papeže; podporoval jej i Karel IV.

Návrat roku 1377 ovšem způsobil pohromu. Po smrti papeže Řehoře XI. si římští a francouzští kardinálové zvolili každý svého kandidáta a od roku 1378 měl svět dva papeže: Urbana VI. v Římě a vzdoropapeže Klementa VII. v Avignonu. Papežské schizma rozdělilo Evropu politicky i nábožensky – k Avignonu se přiklonily země románské, k Římu germánské a slovanské – a stalo se nejhlubším úpadkem, jaký středověká církev poznala. Řešení přinesl teprve koncil v Kostnici v letech 1414–1418: shromáždění nejvyšších církevních představitelů zvolilo roku 1417 papeže Martina V., jehož jako jediného uznala církev roku 1429. Nápravu církve, o niž koncil rovněž usiloval, však neprovedl; místo ní poslal na hranici Jana Husa.

Co po sporu zůstalo

Zápas o nejvyšší autoritu tedy neskončil vítězstvím. Císařství z něj vyšlo rozdrobené a jeho hlava se proměnila v čestný titul; papežství vyhrálo bitvu o investituru, aby o dvě staletí později sedělo v Avignonu a poté se rozštěpilo vedví. Zvítězila strana třetí – králové a knížata jednotlivých zemí, jež si během těchto sporů zvykli rozhodovat o církvi na vlastním území sami. Zůstala po něm i myšlenka, jež měla teprve ukázat svou váhu: že koncil, shromáždění celé církve, může stát nad papežem, poněvadž jej dokáže zvolit i sesadit.

A zůstalo cosi trvalejšího než obojí. Rozdělení moci duchovní a světské, o něž se ve středověku válčilo listinami i vojsky, se stalo samozřejmou součástí evropského uspořádání. Nikde jinde na světě nevyrostly vedle sebe dvě autority natolik silné, aby se navzájem držely v šachu – a právě z jejich věčné nedohody vyrostl prostor, v němž se dalo myslet, psát a nakonec i vládnout jinak, než chtěla jedna jediná hlava.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou