Křížové výpravy a mongolská expanze

Kruciáta a koncil v Clermontu

Křížová výprava, latinsky kruciáta, byla specifické vojenské tažení, jež se původně chápalo coby pouť. Vyhlašoval ji papež proti pohanům a heretikům, účastníci si na oděv našívali znamení kříže – odtud křižáci – a cíle se případ od případu lišily; obecně šlo o to danou oblast dobýt a pokřesťanštit. Rozdíl proti obyčejné válce netkvěl ve zbraních, nýbrž v tom, kdo tažení schvaloval a co za ně sliboval. Situace na sklonku 11. století takový podnik přímo nabízela, a to hned ze dvou stran: na Pyrenejském poloostrově drželi jih Španělska Arabové a v 11. století dobyl emír Mudžáhid z Denie baleárské ostrovy, dokud jej za papežovy podpory neporazila koalice janovských a pisánských vojsk, kdežto na východě ohrožovali Byzanc seldžučtí Turci, jimž k roku 1092 připadlo prakticky celé byzantské území v Malé Asii.

Právě odtud přišel rozhodující impuls. Byzantský císař Alexios I. Komnenos požádal papeže Urbana II., aby mu přispěchal na pomoc, a jeho poslové zdůrazňovali, že „seldžucké nebezpečí ohrožuje nejen Byzanc, ale i západní svět“. Císař čekal žoldnéře; dostal cosi mnohem většího a mnohem hůř ovladatelného. Dne 27. listopadu 1095 svolal Urban II. koncil do Clermontu a plamennou řečí o okupaci Svaté země a pronásledování křesťanů vyvolal první křížovou výpravu. Vytkl jí trojí cíl: osvobodit Svatou zemi od muslimů, pomoci ubránit křesťany na východě a zajistit bezpečné cesty poutníkům do Jeruzaléma. Odpovědí byl pokřik Deus vult! – Bůh tomu chce.

Podstupte tuto cestu, aby vám byly prominuty vaše hříchy, a buďte si jisti, že vaše sláva nezapadne v království božím. […] Nepožadujeme a neradíme, aby tuto cestu podstoupily osoby starší a slabší nebo ti, kdo nevládnou zbraní; žádné ženy nechť netáhnou, jen pokud by doprovázely své muže, bratry nebo legální průvodce. Z pozdějších zápisů řeči papeže Urbana II. na koncilu v Clermontu, 27. listopadu 1095. Papež mluvil k francouzským biskupům a šlechtě, tedy k lidem, jež potřeboval získat pro tažení, na něž sám neměl vojsko ani peníze. Druhá věta prozrazuje víc než první: Urban dobře tušil, že se k výpravě přidají zástupy chudiny, a snažil se jim v tom předem zabránit. Nepodařilo se.

Co přesně papež řekl, ovšem nevíme. Dochovalo se pět zápisů Urbanovy výzvy, nejméně dva od přímých účastníků, a všechny vznikly až poté, co výprava skončila úspěchem – zapisovatelé tedy dobře věděli, jak příběh dopadne, a řeč tomu přizpůsobili. Nejcitovanější místo, příslib odpuštění hříchů, patří patrně k dezinterpretacím: věčný život za pouhou účast na výpravě Urban zjevně nenabízel, slíbil však odpustek, tedy prominutí uložených kajících skutků, a pro středověkého člověka to bylo dost.

Pohnutky účastníků ovšem zdaleka nebyly jen náboženské a bylo by naivní předstírat opak. Náboženský motiv byl skutečný a masový – Boží hrob, odpustek, ochrana poutníků. K němu se přidal motiv mocenský: papežství získalo příležitost postavit se do čela celého křesťanstva a evropští panovníci možnost odvést válečnickou energii rytířstva někam za moře. A do třetice motiv hospodářský: mladší synové bez vyhlídky na dědictví hledali půdu a italské námořní republiky – Benátky, Janov a Pisa – v tažení viděly obchodní příležitost, jež se nabídne jednou za život. Který z motivů převažoval, se liší člověk od člověka; hledat mezi nimi jediný pravý je zbytečné.

První výprava, křižácké státy a rytířské řády

Napřed vyrazila neslavně chudina vedená kazatelem Petrem Poustevníkem. Část těchto zástupů rozehnali už evropští vladaři, zbytek rozdrtili Turci v Malé Asii, a šlechtické vojsko dorazilo teprve po jejich zdecimování. V čele stanul Godefroy z Bouillonu, celkem se tažení zúčastnilo přes sto tisíc lidí včetně neozbrojených poutníků. Od roku 1097 křižáci zvítězili v několika bitvách v Malé Asii a roku 1099 dobyli Jeruzalém. Následoval masakr obyvatelstva, jehož ohlas nesou arabské prameny dodnes.

Na dobytých územích v Levantě, tedy na východním pobřeží Středozemního moře, vyrostly ve 12. a 13. století křižácké státy. Uspořádaly se podle západního vzoru: lenní přísaha, hrady, francouzsky mluvící šlechta a domácí obyvatelstvo v postavení poddaných.

Z prostředí výprav vzešel navíc útvar, jenž do té doby neexistoval: duchovní rytířský řád, spojující mnišské sliby chudoby, čistoty a poslušnosti s vojenskou službou. Spojení mnicha s vojákem v jediné osobě bylo pro Levantu ideálním řešením – na rozdíl od poutníků totiž řádoví bratři neodjížděli domů.

• Templáři, řád chudých rytířů Kristových, vznikli kolem roku 1119 v Jeruzalémě z družiny Huga z Payns a jejich řehole byla potvrzena roku 1129 na koncilu v Troyes. Střežili poutní cesty, zbohatli na správě svěřených peněz a stali se prvními evropskými bankéři. Právě bohatství je zahubilo: francouzský král Filip IV. Sličný, jejich hlavní dlužník, je dal roku 1307 pozatýkat a roku 1312 byl řád zrušen.
• Johanité, čili špitálníci svatého Jana Jeruzalémského, byli potvrzeni již roku 1113 a původně pečovali o nemocné poutníky. Po pádu Levanty se přesunuli na Rhodos a od roku 1530 na Maltu, odkud pochází jejich dnešní jméno maltézští rytíři. Špitální poslání neopustili nikdy.
• Řád německých rytířů vyrostl roku 1190 z polního špitálu u obléhaného Akkonu a roku 1198 se proměnil v řád rytířský. Od roku 1226 obrátil síly do Pruska, kde vybudoval vlastní stát – a jeho porážka v bitvě u Grunwaldu roku 1410 patří k mezníkům dějin střední Evropy.

Od Edessy k Saladinovi

Pád Edessy roku 1144 vyvolal druhou křížovou výpravu (1147–1149), jež skončila neúspěchem. Roku 1187 ztratili křižáci Jeruzalém a získat jej natrvalo zpět se jim už nikdy nepodařilo. Vítězem byl Saladin, sultán egyptský a syrský kurdského původu, zakladatel ajjúbovské dynastie – nikoliv Turci, jak uvádějí některé přehledy. Rozdíl není malicherný: Saladinova říše sjednotila Egypt se Sýrií, a právě v tom, nikoliv v turecké přesile, tkvěla její síla.

Třetí výprava (1189–1192) měla Jeruzalém dobýt zpět. Vojensky uspěla jen zčásti, diplomaticky však dosáhla víc, než by se čekalo: se Saladinem byla stran poutnictví ujednána dohoda o zpřístupnění Božího hrobu všem poutníkům. Náboženský smír uzavřený uprostřed svaté války říká o obou stranách leccos – oběma šlo nakonec i o něco jiného než o víru.

Celkem se do Svaté země vypravilo osm velkých výprav; syrské tažení anglického prince Eduarda z let 1271–1272 se leckdy počítá zvlášť coby devátá, a proto lze v přehledech narazit na obě čísla. Významné byly první tři, ostatní připomínají spíš řetěz nedorozumění: pátá uvázla po dobytí Damietty na pochodu ke Káhiře a vyjednala osmileté příměří, šestá pod vedením exkomunikovaného císaře Fridricha II. získala roku 1229 vyjednáváním se sultánem al-Kámilem Jeruzalém, Betlém, Nazaret i celou Galileu – aby o vše roku 1244 znovu přišla –, sedmá skončila kapitulací a čtyřletým vykupováním zajatců a osmá smrtí francouzského krále Ludvíka IX. u Tunisu roku 1270.

Zrada na Konstantinopoli

Čtvrtá výprava měla s posvěcením papeže Inocence III. zamířit proti Egyptu. Lodě si křižáci pronajali od Benátčanů, jimž ovšem nemohli zaplatit; Benátky měly v Egyptě vlastní obchodní zájmy a místo Egypta si vymohly útok na katolický, uherským králem držený Zadar – oplátkou za odklad splátek. Papež útok pod trestem exkomunikace zakázal, a přesto byl Zadar roku 1202 dobyt.

Krátce nato požádal křižáky římský král Filip Švábský o pomoc při dosazení svého švagra Alexia IV. na byzantský trůn. Alexios nabízel uznání papežovy autority nad východní církví, peníze, zásoby i vojenskou pomoc. V červenci 1203 proto křižáci zaútočili na Konstantinopol, dobyli ji, vyplenili a na trůn dosadili slíbeného kandidáta; sliby však splněny nebyly, obyvatelstvo své nové vládce svrhlo a zabilo. Dne 12. dubna 1204 vnikli křižáci do města podruhé a následovalo třídenní drancování a vraždění. Do Egypta ani do Svaté země už výprava nepokračovala.

Následky nesla Evropa staletí. Na troskách Byzance vzniklo Latinské císařství a na něm formálně závislé knížectví Achajské, vévodství Athénské a království Soluňské, Benátčané a johanité si rozebrali ostrovy. Především se však prohloubila propast mezi západním a východním křesťanstvím – trhlina, již schizma roku 1054 pouze pojmenovalo, se roku 1204 změnila v ránu, na niž se v Konstantinopoli nezapomnělo.

Mongolská expanze

Zatímco Západ vysílal vojska k východnímu Středomoří, chystal se na samém východě náraz nesrovnatelně tvrdší. Mongolové, stepní kočovníci s vojensky uspořádanou společností i správou, vytvořili počátkem 13. století kmenový svaz ovládající Eurasii od Černého moře po Korejský poloostrov. Rozhodovalo jejich vojenské umění: pohyblivá jízda s luky, schopná ujet za den vzdálenosti, jimž evropská vojska nemohla stačit. Roku 1206 sjednotil říši Temüdžin a přijal jméno Čingischán.

Expanze měla dvě křídla. Na východě pronikla mongolská vojska roku 1213 Velkou čínskou zdí a roku 1215 vyplenila dnešní Peking. Na západě dorazili vojevůdci Sübeetej a Džebe přes Kavkaz k Azovskému moři a roku 1223 rozdrtili na řece Kalce spojené síly Kumánů a ruských knížat v čele s kyjevským velkoknížetem Mstislavem III.; zajatá knížata prý dali umučit během hostiny na oslavu vítězství. Ruská knížata poté podřídili říši a uvalili na ně daň.

Střední Evropu zasáhla vlna v letech 1241–1242. Dne 9. dubna 1241 padlo u Lehnice vojsko slezského knížete a polského seniora Jindřicha II. Pobožného; vítězové prý poslali mongolskému princi Bátúovi devět pytlů s ušima poražených. Český král Václav I. opevnil pohraniční hory a vytáhl švagrovi na pomoc, Jindřich však nepočkal ani jediný den. Nájezdníky, jež se pokusili proniknout do Čech přes Kladsko, odrazil Václavův silný odpor; Morava a Slezsko byly nicméně vypleněny. Koncem roku, když zamrzlý Dunaj dovolil Mongolům přejít na druhý břeh, zabránil Václav se spojenci jejich postupu k Vídni.

Co po dvou stoletích zbylo

Roku 1291 padl Akkon, poslední křižácký přístav, a moc křižáků na Blízkém východě skončila. Hodnotit celý podnik jediným slovem nelze. Válečná zvěrstva a tisíce obětí z řad civilního obyvatelstva jsou doložené, stejně jako to, že se výpravy dodnes zhusta chápou ryze negativně, coby nenávistné války křesťanů proti muslimům. Na druhé straně bilance stojí dočasná obrana západních zemí před tureckou expanzí a hlavně kulturní, vzdělanostní, umělecké a myšlenkové obohacení, jež se odehrálo mimoděk. Evropa se přes Levantu naučila pěstovat cukrovou třtinu a vyrábět cukr, seznámila se s výrobou skla a jemných látek a četla arabské komentáře k Aristotelovi.

Podobně dvojznačným dědictvím skončila mongolská bouře. Po dobytí následoval pax tatarica, mongolský mír – říše sahající přes celou Asii umožnila obchodovat a cestovat po trasách, jež byly předtím neprůchodné, a evropské zboží i evropští kupci se poprvé dostali do Číny. Mongolskou nadvládu v Číně ukončila teprve rozsáhlá povstání; roku 1368 vyhnal nájezdníky Chung-wu a založil dynastii Ming. Střetnutí kultur, jež obě vlny vyvolaly, tedy nezačalo dobrovolně – ale jakmile začalo, už neustalo.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou