Svatá Korona

Mučednice z prvních staletí křesťanství, o níž se dá poctivě říct jen málo: že ji ve středověku uctívala celá latinská Evropa a že se její jméno vrátilo do zpráv na jaře roku 2020. Skoro všechno ostatní je legenda – a legendy se u ní neshodnou téměř v ničem.

Podle nejrozšířenější verze zemřela společně s vojákem Viktorem, jehož se veřejně zastala, když byl mučen pro víru. Vojákům, kteří po ní žádali oběť pohanským bohům, prý odpověděla slovní hříčkou na vlastní jméno: jmenuje se Korona, koruna, a oni ji chtějí o korunu připravit. Poprava byla krutá – přivázali ji ke dvěma ohnutým palmám a stromy pak pustili. Kdy a kde se to stalo, nikdo neví. Jedny texty kladou její smrt do doby Marka Aurelia kolem roku 170, jiné až do velkého pronásledování za Diokleciána na počátku 4. století; jako místo se uvádí Sýrie, Egypt, Antiochie i Sicílie. Nejstarší zmínky jsou o staletí mladší než děje, které popisují, takže historik tu stojí před kultem, ne před životopisem.

Kult je naproti tomu doložený dobře. Ostatky považované za Koroniny přenesl kolem roku 1000 císař Ota III. do Cách; druhá tradice je klade do Anzù u Feltre v severní Itálii. Právě odtud si roku 1355 vyžádal relikvie Karel IV. a uložil je v katedrále svatého Víta – proto se Korona připomíná i v českých zemích. Protože latinské corona označovalo také minci, stala se patronkou peněz a hledačů pokladů; vzývána bývala rovněž v nemocech a za morových ran, což jí roku 2020 přineslo náhlou a nečekanou pozornost.

Svátek se slaví 14. května. Zobrazuje se s korunou a palmovou ratolestí, někdy přímo mezi dvěma stromy. Formálně kanonizována nikdy nebyla: patří ke světcům, jejichž úcta je starší než papežské řízení o svatořečení.