Svatý Vojtěch

Druhý pražský biskup, poslední žijící Slavníkovec a muž, jemuž se doma nedařilo. Kritizoval povrchní přístup ke křesťanství, obchod s křesťanskými otroky, kněžské manželství i rozšířené opilství – a hlavně žádal, aby se církevní pravidla vztahovala i na vrchnost.

Narodil se na Libici jako syn knížete Slavníka a vzdělání získal v saském Magdeburku, kde přijal biřmovací jméno svého učitele Adalberta – pod ním jej zná celá Evropa. Biskupem byl zvolen roku 982 a vysvěcen o rok později. Vydržel v úřadě sotva pár let: roku 989 Prahu opustil a odešel do Říma, kde vstoupil k benediktinům v klášteře svatého Alexia. Vrátit se dal přemluvit roku 992 a stačil ještě založit Břevnovský klášter, první mužský klášter v Čechách. Podruhé odešel roku 994 a už se nevrátil – roku 995 vyvraždili Přemyslovci jeho rod na Libici. Útočiště našel u polského knížete Boleslava Chrabrého. Chtěl být misionářem a snad i mučedníkem; obojího dosáhl roku 997 v pohanském Prusku, kde jej pohané probodli sedmi oštěpy.

Boleslav Chrabrý jeho tělo vykoupil a uložil v Hnězdně; roku 1000 tam u hrobu jednal císař Ota III. o vzniku polského arcibiskupství. Mrtvý Vojtěch tak posloužil polské církevní samostatnosti víc, než živý stačil posloužit české. Roku 1039 odvezl kníže Břetislav I. ostatky z Hnězdna do Prahy, aby na nich vystavěl vlastní arcibiskupství – ten pokus ovšem nevyšel. Bývá mu připisováno autorství nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny.

Kanonizován byl již roku 999 papežem Silvestrem II., tedy nedlouho po smrti. Svátek slaví církev 23. dubna. Zobrazuje se v biskupském rouchu s mitrou a berlou, s knihou a se sedmi oštěpy nebo veslem, jímž se plavil k pruským břehům. Je patronem Čech, Polska, Uher i Pruska a spolupatronem pražské arcidiecéze.