Svatý Václav

Kníže vzdělaný a mimořádně zbožný, jenž dával přednost dohodě před bojem. Ze všech českých panovníků je nejznámější, a přitom o něm víme nejméně jistého: jeho podobu utvořily legendy sepsané krátce po jeho smrti.

Vychovala jej bába Ludmila, vlády se ujal někdy kolem roku 925 a hned musel řešit tlak sílící saské moci. Východofranskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi platil tribut, poplatek za mír, a získal od něj vzácnou relikvii – rameno svatého Víta, pro niž kolem roku 930 vystavěl na Pražském hradě rotundu, předchůdkyni dnešní katedrály. Volba poplatku místo války mu vynesla nepřátele mezi družiníky, jimž válka živila rodiny. Zavražděn byl ve Staré Boleslavi 28. září z popudu bratra Boleslava. Který rok, o tom se historikové přou dodnes: starší bádání kladlo vraždu k roku 929, novější spíše k roku 935, a rozhodnout nelze, poněvadž si prameny odporují a bezpečné je jen datum denní.

Kult zavražděného se rozšířil rychleji, než kdo čekal – ostatky nechal do Prahy přenést sám vrah – a Václav se stal hlavním patronem země. Formální kanonizace neproběhla; svatost mu přiřkla úcta a řada legend, latinských i staroslověnských. Ve 14. století po něm Karel IV. pojmenoval korunu, ve které se korunovali čeští králové, a svatováclavský chorál zpívali husité i obrozenci. Země přestala patřit knížeti a začala patřit svatému Václavovi, z jehož „věčného“ vlastnictví panovník jen dočasně vládl.

Svátek připadá na 28. září a od roku 2000 je zároveň Dnem české státnosti. Zobrazuje se v brnění s kopím, praporcem a štítem s orlicí, na hlavě s knížecí čapkou; jako patron sládků a vinařů drží také hrozen a klas. Vedle českých zemí je patronem vojáků a vězňů.