Mezolit a neolitická revoluce

Země po ledovci

Kolem roku 10 000 př. Kr. skončila poslední doba ledová. Průměrná teplota vystoupila během několika staletí o řadu stupňů, ledovce se stáhly do Skandinávie a k horským hřebenům, hladina moří stoupla o desítky metrů a Británie se oddělila od pevniny. Chladná step s travinami, jež uživila stáda mamutů a sobů, ustoupila listnatému lesu s dubem, lípou a lískou. Změna byla nevratná a lovci se s ní museli vyrovnat.

Nejnápadnějším projevem je vymření mamuta srstnatého. Na evropské pevnině zmizel zhruba v 10. tisíciletí př. Kr., poslední ostrůvek populace se však udržel na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu ještě kolem roku 1700 př. Kr., tedy v době, kdy v Egyptě stály pyramidy. Příčina zániku se dodnes probírá: badatelé váží podíl oteplení, jež mamutovi vzalo potravu i prostor, a podíl lidského lovu. Převažuje názor, že obojí působilo současně, přičemž rozhodující bylo podnebí a člověk zasadil poslední ránu.

Doba, jež nastala, se nazývá mezolit, tedy střední doba kamenná; obecně se klade do let 10 000–5500 př. Kr., ve střední Evropě, kam poledová proměna dolehla později, zhruba do let 8000–5500 př. Kr. Lidé nadále žili z lovu a sběru, museli však změnit techniku. Lesní zvěř se nedá obklíčit jako stádo na stepi, nýbrž se stopuje a střílí z dálky – proto nabývá na významu luk a šíp, jehož nejstarší dochované šípy pocházejí už ze samého konce paleolitu. Kamenné hroty se zmenšily na drobné čepelky zvané mikrolity, vsazované po několika do jedné násady. Otevřená moře a oteplené řeky umožnily rybolov; z pobřežních tábořišť zbyly obrovské hromady mušlí. Skupiny se pohybovaly po vymezených loveckých revírech a nebylo jich mnoho.

Neolitická revoluce

Tradičně se má za to, že lidé začali pěstovat obilí, jakmile poznali jeho výhodu. Vysvětlení je lákavé a takřka jistě nesprávné. Na Předním východě, kde přechod započal zhruba v 9. tisíciletí př. Kr., rostly plané obilniny v takové hojnosti, že sběr byl zprvu výnosnější než setí. Změna proběhla během mnoha pokolení, pravděpodobně pod tlakem přibývajících úst, hustějšího osídlení a kolísavého podnebí – nikoliv jako nápad, nýbrž jako pomalé uvíznutí v novém způsobu obživy.

Podstata neolitické revoluce je přesto zlomová: člověk přestává potravu jen odebírat a začíná ji vyrábět. Kolébkou je úrodný půlměsíc, oblouk krajiny od Palestiny přes severní Sýrii k Zagrosu. Odtud pocházejí první pěstované obilniny – pšenice jednozrnka a dvouzrnka a ječmen –, luštěniny čočka a hrách i domestikace koz a ovcí, o něco později skotu a prasat. Do střední Evropy dorazila novota s vystěhovalci a jejich osivem až o tři tisíciletí později.

Následky sahaly mnohem dál než k jídelníčku. Pole je třeba připravit, a proto se les vypaluje – žďáření je nejstarší způsob, jímž člověk soustavně měnil tvář krajiny. Sklizeň se musí uskladnit, což znamená bydlet u ní. Vznikají trvalá sídliště s domy ze dřeva, hlíny a proutí, v jižnějších oblastech ze sušených cihel; obilí a voda si vynutily nádoby, takže se objevuje keramika, a ovčí vlna spolu se lnem přinesla tkalcovství se svislým stavem, jehož závaží z pálené hlíny nacházíme po tisících. Přibyly nástroje, jež předtím neměly smysl: srp s pazourkovými čepelkami vsazenými do dřeva, kamenná zrnotěrka k drcení zrna, broušené sekery a kopáče.

Lepenski Vir a otázka pořadí

Učebnicové pořadí zní: nejdřív zemědělství, potom vesnice. Naleziště Lepenski Vir na pravém břehu Dunaje v srbské soutěsce Železná vrata, prozkoumané v šedesátých letech 20. století, pořadí obrací. Stálá osada s lichoběžníkovými domy, kamennými podlahami a pískovcovými sochami s rybími rysy zde stála už v době, kdy její obyvatelé žili především z lovu a z rybolovu v peřejích. Usedlost umožnila řeka, nikoliv pole.

Ještě naléhavěji vypovídá Göbekli Tepe v jihovýchodním Turecku nedaleko města Şanlıurfa, zkoumané od roku 1995 německým archeologem Klausem Schmidtem a pokládané za nejstarší známou monumentální stavbu světa. Kolem roku 9500 př. Kr. zde vyrostly kruhové okrsky vymezené tesanými vápencovými sloupy tvaru písmene T, vysokými až pět metrů a vážícími i deset tun, s reliéfy lišek, kanců, hadů, štírů a supů. Postavili je lidé, kteří ještě nepěstovali obilí ani nechovali dobytek a živili se lovem a sběrem – takový podnik přitom vyžaduje stovky pracovníků, jež po dobu stavby musel někdo živit. Rozšířená představa, že velké stavby zvládne teprve usedlá zemědělská společnost s přebytky obilí, tím padá. Možná to bylo právě naopak: nejdřív místo, kam se lidé scházeli, pak nutnost uživit ty, kdo se tam sešli, a teprve z ní pole. Syntéza je zjevná: zemědělství a usedlost jsou dvě různé věci, jež se často, nikoliv však vždy potkaly. Někde vesnice vznikla dřív a pole ji potom uživilo; jinde přinesli pole až příchozí zvenčí.

První zemědělci v českých zemích

Do Čech a na Moravu dorazilo zemědělství kolem roku 5500 př. Kr. s lidem kultury s lineární keramikou, nazvané podle rytých pásků a spirál na nádobách. Tímto rokem u nás počíná neolit, mladší doba kamenná, jenž trvá do roku 4400 př. Kr., kdy jej vystřídá eneolit s prvním kovem. Osídlení se drželo úrodných nížin s hlubokou sprašovou půdou podél řek. Vsi tvořily dlouhé domy kůlové konstrukce, dosahující až pětačtyřiceti metrů délky, v nichž zřejmě žila celá velkorodina spolu se zásobami. Nejlépe prozkoumané naleziště leží u Bylan na Kutnohorsku, kde odkryv zachytil vývoj vsi po řadu pokolení; na Moravě mají obdobný význam Vedrovice s rozsáhlým pohřebištěm a Mohelnice, dále Strachotín a Brno-Nový Lískovec, v Čechách pak Roztoky u Prahy, Nový Bydžov a Březno u Loun, kde dnes stojí archeologický skanzen.

Mrtví se ukládali kostrovým ritem ve skrčené poloze, na boku s pokrčenýma nohama, často s nádobou, kamennou sekerou nebo ozdobami ze schránek mořských plžů – tedy z materiálu, jenž musel urazit stovky kilometrů. Dálkový obchod tudíž existoval dřív než kov.

Po lineární keramice následuje ve druhé polovině 5. tisíciletí př. Kr. kultura s vypíchanou keramikou, jejíž výzdoba vzniká vpichy hřebínkového nástroje místo rytých linií, a na jižní Moravě lid s moravskou malovanou keramikou, patřící do širšího lengyelského okruhu. Jeho nádoby zdobené bílou, červenou a žlutou barvou a hliněné figurky žen patří k umělecky nejvyspělejším projevům českého a moravského neolitu. Podoba nádob se přitom mění rychleji než způsob obživy – a právě proto slouží střep archeologovi jako hodiny.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou