Pravěk a paleolit

Dějiny bez písma

Pravěk je nejdelší a zároveň nejhůř přístupný úsek lidských dějin. Jeho počátek se klade zhruba tři miliony let před náš letopočet, kdy se objevují první záměrně otloukané kameny, a zabírá tak více než devětadevadesát setin doby, po niž existuje rod Homo. Nezanechal však jedinou napsanou větu – a právě podle toho jej poznáme. Pravěk končí vznikem písma, neboť teprve písemná zpráva umožňuje dějiny psát, nikoliv jen dopočítávat.

Zde ovšem vyvstává první nesnáz. Písmo nevzniklo všude naráz, a pravěk proto nekončí všude ve stejné chvíli. Na Blízkém východě se uzavírá ve 4. tisíciletí př. Kr. klínovým písmem, kdežto v českých zemích trvá o víc než tři tisíciletí déle, dokud o zdejších lidech nenapíší první řádky římští autoři. Sousední krajiny tedy mohou žít současně ve dvou různých dějinných epochách – starověku a pravěku.

Období bez písma zkoumá prehistorie, jejímž hlavním nástrojem je archeologie. Rozdíl mezi ní a dějepisem mladších dob tkví v druhu pramene, s nímž se pracuje. Písemný pramen – kronika, listina, nápis na skále, dopis – mluví přímo a jako jediný nám prozradí jména, úmysly a myšlenky; má však vždy svého pisatele, a ten mohl přehánět, zamlčovat i vědomě lhát. Hmotný pramen – kamenný a kostěný nástroj, zlomek keramiky, ohniště, sídlištní jáma, hrob, zvířecí kost, pylové zrno v usazenině – nemluví vůbec, jen leží v zemi a čeká, až jej někdo vyloží. Jeho stáří se určuje polohou vrstev, radiouhlíkovou metodou a u mladších období letokruhy dřeva.

Obojí má svou přednost i svou mez. Hmotný pramen nelže úmyslně, poněvadž nebyl pořízen proto, aby o někom vydával svědectví; nikdo pěstní klín neodhodil s úmyslem ovlivnit budoucí učebnici. Zato mlčí o všem, co nezanechalo hmotnou stopu. O jazyce, jménech, příbuzenských vztazích, citech, hudbě, vyprávěních a představách pravěkých lidí nevíme takřka nic a valná část toho, co se o nich píše, jsou opatrné dohady opřené o nálezy z jiných dob. Z hrnce se nedá vyčíst, co si jeho majitel myslel.

Archeologická kultura a dělení pravěku

Nemáme-li jména národů, potřebujeme jiný způsob, jak o pravěkých lidech mluvit. Slouží k tomu pojem archeologická kultura: uzavřený soubor nálezů téhož rázu, pocházejících z vymezeného území a vymezeného času. Vyrábí-li skupina lidí po několik pokolení nádoby stejného tvaru, pohřbívá stejným způsobem a staví stejné domy, archeolog jí přiřkne vlastní jméno.

Jména se berou odtud, kde se kultura poprvé rozpoznala, nebo od nápadného předmětu. Podle nalezišť se jmenuje kultura únětická (Únětice u Prahy), halštatská (Hallstatt v Rakousku), laténská (La Tène ve Švýcarsku), moustérien (Le Moustier ve Francii) či gravettien (La Gravette tamtéž); podle nálezů kultura s lineární a vypíchanou keramikou, kultura zvoncovitých pohárů nebo kultura popelnicových polí. Nutno mít stále na paměti, že kultura není totéž co národ. Stejné hrnce mohli vyrábět lidé mluvící různými jazyky a naopak.

Vlastní dělení pravěku vychází z materiálu, z něhož se dělaly nástroje. Zdaleka nejdelší je doba kamenná. Její první a nejrozsáhlejší úsek, paleolit neboli starší doba kamenná, zabírá zhruba 3 mil. – 10 000 př. Kr. Následuje mezolit čili střední doba kamenná, 10 000–5500 př. Kr., přičemž do střední Evropy se poledová proměna promítá až zhruba od roku 8000 př. Kr.; potom neolit čili mladší doba kamenná, 5500–4400 př. Kr., u nás počínající příchodem prvních zemědělců; a nakonec eneolit čili pozdní doba kamenná, 4400–2200 př. Kr., kdy se vedle kamene objevuje první kov. Po době kamenné přichází doba bronzová (u nás zhruba 2200–800 př. Kr.), doba železná dělená na halštatskou a laténskou (800 př. Kr. – 1. století po Kr.) a doba římská (1. století – 400 po Kr.). Poslední dvě epochy už probíhají souběžně se starověkem Středomoří: zatímco Řekové stavěli chrámy a psali tragédie, obyvatelé Čech nadále nezanechávali psané slovo.

Cesta rodu Homo

Vývojová řada, jež vede k dnešnímu člověku, se tradičně podává jako přímka. Homo habilis neboli člověk zručný žil ve východní Africe zhruba před 2,4–1,4 mil. let a jako první soustavně vyráběl kamenné nástroje. Po něm přichází Homo ergaster a jeho asijská obdoba Homo erectus, člověk vzpřímený, jenž se před necelými dvěma miliony let jako první vydal z Afriky do Asie i Evropy. Na něj navazuje Homo heidelbergensis, mohutný lovec velké zvěře a společný předek dvou pozdějších větví: Homo neanderthalensis v Evropě a Homo sapiens v Africe.

Prameny ovšem ukazují, že o přímku nešlo. Druhy se v čase překrývaly, žily vedle sebe a mísily se; genetici dokládají, že dnešní lidé mimo Afriku nesou kolem 2 % neandertálské dědičné informace. Neandertálec tudíž nebyl slepou vývojovou uličkou ani „primitivní podobou“ dnešního člověka, nýbrž svébytným druhem s vlastní kulturou, jenž vymřel teprve kolem roku 40 000 př. Kr. Vývoj člověka připomíná spíš rozvětvený keř, z něhož zbyla jediná živá větev.

Nejstarší a starý paleolit

Nejstarší paleolit patří kultuře zvané oldowan, pojmenované podle Olduvajské rokle v Tanzanii. Nástroje jsou prosté: valoun, z něhož několika údery vznikne sekáč s ostřím, a odražené úštěpy sloužící jako drasadla a škrabadla. Jádro nalezišť leží ve východní Africe, obdobné industrie však známe i ze severní Afriky a z Gruzie, takže výroba nástrojů putovala s člověkem ven z Afriky.

Starý paleolit přináší kulturu acheuléen, nazvanou podle francouzského Saint-Acheul. Jejím poznávacím znamením je pěstní klín – souměrný mandlovitý nástroj z pazourku, opracovaný z obou stran, jímž se dalo sekat, řezat i bodat. Vyrobit jej znamená držet v hlavě konečný tvar dřív, než dopadne první úder. Acheuléen se rozšířil po Evropě, Africe i Asii a v českých zemích jej zastupují dvě staropaleolitická sídliště: Přezletice u Prahy, stará zhruba 700 tis. let, a Stránská skála v Brně. V týchž staletích lidé ovládli oheň a začali lovit velkou zvěř organizovaně; osm dřevěných oštěpů z dolnosaského Schöningenu, starých podle novějších rozborů kolem 300 tis. let, ukazuje lovce, jenž nečekal na mršinu, nýbrž si kořist sám nadhonil.

Střední paleolit a první hroby

Kultura moustérien, spjatá především s neandertálci a s pozdním heidelbergensis, trvala zhruba od 300 tis. do 40 tis. let před dneškem. Nástroje jsou menší, přesnější a hlavně násadové: hrot se vsazoval do dřevěné násady a lepil pryskyřicí či březovým dehtem. Výroba tak poprvé vyžaduje plánovat několik kroků dopředu a kombinovat tři různé materiály. V českých zemích ji zastupuje sídliště Bečov u Mostu, jeskyně Šipka u Štramberka, kde Karel Jaroslav Maška roku 1880 nalezl čelist neandertálského dítěte, a Švédův stůl v Moravském krasu s dalšími neandertálskými kosterními pozůstatky.

Ze středního paleolitu pocházejí také první známé záměrné pohřby. Mrtví bývají uloženi ve skrčené poloze, obloženi kameny, někdy s kamennými nástroji či zvířecími kostmi. Pro archeologa jde o nález mimořádné ceny, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé je hrob nejstarším hmatatelným dokladem abstraktního myšlení: kdo mrtvého ukládá do jámy, obkládá jej kameny a přidává mu nástroj, nezachází s ním jako s odpadem, nýbrž jako s někým, na kom stále záleží – a taková úvaha se nedá sníst ani z ní nelze nic vyrobit. Za druhé je hrob uzavřeným celkem: všechny předměty v něm uložili lidé naráz a záměrně, kdežto na sídlišti leží pohromadě věci ztracené a odhozené během staletí. Z jediného hrobu se proto o životě skupiny vyčte víc než z celého tábořiště. Právě zde je ovšem nutno vážit slova: uložení do hrobu dokládá péči o mrtvého a paměť skupiny, kdežto víra v posmrtný život je z něj pouze vyvozována. Slavný nález pylových zrn v hrobě v jeskyni Šánidár, vykládaný kdysi coby „pohřeb s květinami“, dnes bývá vysvětlován činností hlodavců. Bezpečně tedy víme, že neandertálci pohřbívali; proč to dělali, zůstává výkladem.

Mladý a pozdní paleolit

S Homo sapiens nastupuje v Evropě mladý paleolit a s ním kultura gravettien (podle La Gravette ve Francii), zvaná také kultura lovců mamutů. Její moravská větev patří k nejvyspělejším v celé Evropě. Sídliště Dolní Věstonice, Pavlov, Předmostí u Přerova, Jarošov a Spytihněv vydala kamenné čepele, kostěné a mamutovinové nástroje, ozdoby, otisky tkanin na hrudkách vypálené hlíny a hromadné hroby. Odtud pochází i věstonická venuše, jedenáct centimetrů vysoká soška z pálené hlíny nalezená 13. července 1925 při výzkumu Karla Absolona a datovaná zhruba do let 29 000–25 000 př. Kr. – nejstarší známá keramická soška světa. Její objev vyvrátil dosavadní přesvědčení, že paleolit keramiku neznal; pozoruhodné přitom je, že se pálená hlína používala pro figurky, a nikoliv pro nádoby.

Do mladého paleolitu spadá první domestikace psa. Lebky psovitých šelem z Předmostí a z belgické jeskyně Goyet se od vlčích liší a bývají pokládány za nejstarší doklady soužití člověka a psa, dataci i výklad však odborníci nadále rozporují. Nesporné je naproti tomu umění: jeskyně Altamira ve Španělsku, objevená roku 1879, a Lascaux ve Francii, nalezená roku 1940, uchovaly stovky výjevů bizonů, koní a jelenů. Malby se vykládají jako lovecká magie, jako záznam pozorování zvěře i jako obřadní místo skupiny – žádný z výkladů nelze dokázat, poněvadž chybí ten, kdo by je vysvětlil.

Poslední úsek, pozdní paleolit, spadá zhruba do let 10 000–8000 př. Kr. Ledovec ustupuje, tundru střídají lesy s břízou a lískou, mizí mamuti a sobi, přibývá jelenů a divokých prasat. Nástroje se zmenšují a rozdrobují, což je vidět na kulturách tišnovien (Dřínová u Tišnova) a epimagdalénien, doloženém v jeskyních Moravského a Českého krasu. Menší kořist totiž vyžaduje jinou zbraň – a jinou zbraň lze vyrobit jen z jinak štípaného kamene. Kdo chce rozumět mezolitu, musí začít zde.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou