Eneolit a doba bronzová

První kov

Pozdní doba kamenná neboli eneolit trvala u nás zhruba od roku 4400 do 2200 př. Kr. a jméno má po dvojici materiálů: latinské aeneus znamená měděný, řecké lithos kámen. Obojí se totiž používalo současně. Nejdřív člověk poznal kovy, jež lze najít v ryzí podobě a tepat za studena – zlato a stříbro –, teprve potom se naučil získávat měď tavením z rudy v jámové peci. Objev otevřel nový obor: hornictví. Na Balkáně se dolovalo v srbské Rudné Glavě už kolem roku 5000 př. Kr., přičemž šachty sledovaly rudní žílu do hloubky desítek metrů.

Přesto by bylo omylem prohlásit, že kov nahradil kámen. Měď je měkká, ohýbá se, tupí se a v Evropě jí bylo pramálo. Měděná sekera muže z ledovce, zvaného Ötzi a zemřelého kolem roku 3300 př. Kr., byla spíš odznakem postavení než pracovním nástrojem; obyčejní lidé nadále káceli broušenou kamennou sekerou. Kov proto zprvu nezměnil práci, nýbrž rozdíly mezi lidmi – vzácná věc dokáže označit majitele lépe než věc užitečná.

Kolo, oradlo a kůň

Skutečnou proměnu přinesly vynálezy, jež se mědi netýkají. Kolem roku 3500 př. Kr. se objevuje kolo a s ním vůz; nejstarší doklady jsou vyryté na hliněném poháru z polských Bronocic a dřevěné kolo z Lublaňského blata ve Slovinsku. Zhruba tehdy se rozšiřuje oradlo tažené párem volů, jež poprvé nahradilo lidskou paži zvířecí silou a umožnilo obdělat mnohem větší plochu. Přibylo ochočení koně, doložené na stepích ve východní Evropě a ve střední Asii, a rozvinulo se využití zvířat pro mléko, vlnu a tah – tedy pro to, co dají opakovaně, a nikoliv jen jednou.

Zde se obvykle dodává, že společnost přešla od matriarchátu k patriarchátu. Domněnka pochází z 19. století, od Johanna Jakoba Bachofena a jeho následovníků, a opírá se o ženské sošky neolitu a o srovnání s tehdy pozorovanými přírodními národy. Archeologie ji nedokáže ověřit: soška ženy nedokazuje vládu žen, stejně jako socha světice nedokazuje, že středověku vládly ženy. Střízlivý závěr zní, že v eneolitu skutečně přibývá hrobů s výraznou mužskou výbavou a rozdíly mezi pohlavími v pohřebním ritu se prohlubují – jaké mocenské poměry za tím stály, však nevíme.

Eneolitické kultury u nás

Nejstarší z nich je kultura nálevkovitých pohárů, rozšířená v obrovském pásu od Podunají po Skandinávii a od Nizozemska po Ukrajinu. Pojmenoval ji hrnec s nálevkovitě rozevřeným hrdlem, proslavily ji však megalitické stavby na severu Evropy a u nás první doklady oradla a vozu.

Po ní přichází kultura s kanelovanou keramikou, zvaná též badenská podle rakouského Badenu. Nádoby zdobí svislé žlábky neboli kanelury, přibývá měděných předmětů a zvláštní pozornost budí pohřby dobytčích párů uložených vedle sebe do jámy – tažné spřežení bylo zjevně natolik cenné, že si zasloužilo vlastní hrob. Závěr eneolitu patří dvěma kulturám s takřka celoevropským dosahem. Kultura se šňůrovou keramikou (zhruba 2900–2300 př. Kr.) zdobila nádoby otiskem stočené šňůry a pohřbívala pod mohylami podle přísného pravidla: muži leželi na pravém boku hlavou k západu, ženy na levém hlavou k východu, obojí tváří k jihu. Kultura zvoncovitých pohárů (zhruba 2500–2200 př. Kr.) dostala jméno podle poháru tvaru obráceného zvonu a její hroby vydávají výbavu lučištníka – hroty šípů, měděné dýky a kamenné nátepní destičky chránící zápěstí před tětivou.

Bronz a jeho cena

Kolem roku 2200 př. Kr. se ve střední Evropě prosazuje bronz, slitina zhruba devíti dílů mědi a jednoho dílu cínu. Proti čisté mědi je tvrdší, houževnatější a hlavně mnohem lépe tekutý, takže se dá odlévat do forem – jedním nalitím vznikne sekera, srp, dýka nebo hrot kopí, jenž by se z kamene tesal celé dny. Poprvé v dějinách lze nástroj vyrábět sériově a poškozený kus přetavit.

Bronz má ovšem jednu obtíž, jež předurčila celou epochu: měď a cín se takřka nikde nevyskytují pohromadě. Cín se dobýval v Krušných horách, v Cornwallu a v dalekém Afghánistánu, měď v Alpách a na Balkáně, takže obojí muselo urazit stovky až tisíce kilometrů. Vznikají dálkové obchodní cesty, po nichž putuje i baltský jantar, a s nimi vrstva lidí, jež z obchodu žije a chrání jej. Kdo držel brod, průsmyk nebo naleziště, získal bohatství, o jakém se rolníkovi nezdálo.

Únětice, mohyly a popelnicová pole

Starší dobu bronzovou u nás zastupuje únětická kultura (zhruba 2300–1600 př. Kr.), nazvaná podle Únětic u Prahy, kde ji roku 1879 rozpoznal lékař a archeolog Čeněk Rýzner. Její řemeslníci odlévali dýky, sekery, náramky a jehlice a šířili polotovary v podobě hřiven – žebrovitých tyčinek sloužících takřka jako platidlo. Bohatství dokládají takzvané knížecí hroby s bronzovou i zlatou výbavou; k témuž kulturnímu okruhu bývá řazen slavný nebeský disk z Nebry v Sasku-Anhaltsku, nejstarší známé vyobrazení noční oblohy.

Střední dobu bronzovou vyplňují mohylové kultury, pojmenované podle způsobu pohřbívání: nad hrobem se vršil kamenný a hlinitý násyp, jenž se dochoval dodnes v lesích jižních a západních Čech. Sídliště jsou menší a rozptýlenější, přibývá zbraní.

Poslední úsek, mladší a pozdní doba bronzová (zhruba 1300–800 př. Kr.), patří kultuře popelnicových polí. Pohřební zvyklost se změnila od základu: mrtvý se spaluje na hranici a jeho popel se ukládá do keramické nádoby, popelnice, zakopané spolu se stovkami dalších na rozlehlém pohřebišti. Právě odtud pochází jméno kultury. U nás ji zastupují lužická kultura na severu a východě, knovízská ve středních Čechách a milavečská v Čechách západních. Změna ritu se často vykládá jako proměna představ o posmrtném životě, doložit ji ovšem lze jen jako změnu zvyku – oheň sice zničil kostru, nikoliv však důkaz, že šlo o nové náboženství.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou