Přemyslovci od roku 1055 do vymření rodu

Seniorát, úděly a první český král

Břetislav I. odevzdal roku 1055 české knížectví nejstaršímu synovi Spytihněvovi II., Moravu pak rozdělil mezi zbývající syny na úděly: nejvýznamnější olomoucký, pokládaný za sídlo čekatele na pražský trůn, a vedle něho znojemský a brněnský, jež v dějinách nezřídka splývaly v jeden. Uspořádání vypadalo důmyslně a fungovalo mizerně. Seniorát určoval, že vládu má převzít nejstarší člen rodu; každý panovník však toužil předat ji vlastnímu synu a každý obejitý příbuzný se cítil okraden. Moravské úděly navíc poskytovaly nespokojencům základnu, z níž se dalo do Čech vpadnout, a do sporů zhusta zasahoval coby rozhodčí římský panovník – pokaždé za protislužbu.

Vratislav II. (vládl 1061–1092) navázal na otcovy úspěchy a stal se prvním českým panovníkem s královským titulem. Kvůli neustálým sporům s bratrem Jaromírem, sedícím na biskupském stolci, přenesl své sídlo na Vyšehrad a založil zde kapitulu podřízenou přímo papeži. Roku 1063 dal zřídit olomoucké biskupství, čímž si vůči nepohodlnému bratrovi ulevil dvojnásob.

Rozhodující byla ovšem zahraniční politika. V boji o investituru, tedy ve sporu císaře s papežem o právo dosazovat biskupy, se Vratislav vytrvale držel strany císaře Jindřicha IV. a účastnil se jeho italských výprav. Odměna přišla roku 1085: královský titul, avšak nedědičný, pouze pro jeho osobu. Dne 15. června jej v Praze korunoval trevírský arcibiskup Egilbert, spolu s ním i manželku Svatavu. Průběh obřadu zachycuje Vyšehradský kodex, bohatě zdobený korunovační evangelistář, jenž patří k nejcennějším českým knihám vůbec.

Konec vlády poznamenaly opět rodové spory. Vratislav předal olomoucký úděl vlastnímu synovi, čímž porušil zavedený pořádek, a bratr Konrád se vzbouřil; když král vtrhl na Moravu a oblehl Brno, postavilo se proti němu jeho vlastní vojsko vedené synem Břetislavem. Musel se smířit a nástupnictví podle seniorátu bratrovi potvrdit. Roku 1092 zemřel nečekaně po pádu z koně. Třicetiletá vláda přesto znamenala výrazné posílení českého státu i jeho postavení v Evropě.

Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa poslušen císařova rozkazu, přijel do hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mši svaté pomazal Vratislava, oděného královskými odznaky, na krále a vložil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manželky Svatavy, oblečené v královské roucho. Kosmas ve své Kronice Čechů. Zápis stojí za pozornost hned dvakrát: korunovaci vykonává cizí arcibiskup na císařův rozkaz, nikoliv domácí biskup z vlastní vůle, a spolu s králem je pomazána i královna. Kosmas psal o generaci později a záleželo mu na tom, aby doložil, že titul byl získán řádně – tedy z rukou nejvyšší autority.

Dvanácté století: Chlumec, Milán a slabá koruna

Po Vratislavově smrti se země zmítala dál. Břetislav II. (1092–1100) zakázal pohanské obyčeje, jež část prostého lidu stále vyznávala, vyhnal ze Sázavského kláštera mnichy pěstující slovanskou liturgii, porušil seniorát dosazením vlastního syna – a zemřel na následky atentátu, za nímž patrně stáli Vršovci. Klid přinesla teprve vláda nejmladšího z Vratislavových synů, Soběslava I. (1125–1140).

Také jeho nástup odporoval seniorátu, a nejstarší člen rodu Ota II. Olomoucký proto požádal o podporu římského krále. Lothar III. vytáhl v únoru 1126 do Čech, Soběslav však na něho čekal připraven u Chlumce: německé vojsko, prodírající se tajícím sněhem a bez vyslaných zvědů, bylo v krátké a krvavé bitvě rozprášeno. Ota padl, Lothar sám se ocitl v zajetí. Vítěz projevil rozum vzácnější než odvahu – zajatce propustil, spojenectví přijal a získal titul říšského číšníka i hlas při volbě římského krále. Do bitvy prý vezl kopí svatého Václava a korouhev svatého Vojtěcha; posvátné předměty tehdy dělaly pro morálku vojska víc než sebelepší plán.

Po Soběslavovi dosadila šlechta jeho synovce Vladislava II. (1140–1172) v přesvědčení, že získala panovníka veselého, bezstarostného a snadno ovladatelného. Zmýlila se. Vladislav povstání pánů potlačil, podporoval císaře Konráda III. i jeho nástupce Fridricha I. Barbarossu, zúčastnil se neslavně dopadnuvší druhé křížové výpravy a roku 1158 za pomoc při obléhání Milána obdržel jako druhý český panovník královský titul – opět nedědičný. Podle kronik si tehdy česká jízda vysloužila i znak lva. V Praze dal postavit Juditin most, první kamenný most přes Vltavu. Předáním vlády synu Bedřichovi však seniorát znovu porušil, císař volbu neuznal a země se propadla do dalšího zmatku; Vladislav dožil v durynském exilu.

Ze zmatku vzešel alespoň zákoník. Roku 1189 vydal kníže Konrád II. Ota takzvaná Statuta Konrádova, nejstarší dochovaný přemyslovský zákoník platný ve všech českých zemích. Šlechtě zaručil dědičnou držbu majetku, upravil soudní řízení a užívání ordálů a na rozdíl od Břetislavových dekret zase povolil krčmy. Jde o kompromis mezi panovníkem a panstvem – a o první písemný doklad toho, že vedle krále existuje v zemi síla, s níž je nutno počítat.

Zlatá bula sicilská

Spory o knížecí stolec ukončil teprve Přemysl Otakar I. (vládl 1197–1230), a to prostředkem nasnadě ležícím: nahradil seniorát primogeniturou. Nástupcem se napříště stává nejstarší syn panovníka, nikoliv nejstarší člen rodu. Obratně se pohyboval mezi znesvářenými Štaufy a Welfy, měnil strany podle výhodnosti a nakonec vsadil na mladého Fridricha II. Štaufského.

Odměnou byla Zlatá bula sicilská, vydaná roku 1212 v Basileji. Listina potvrzovala dědičný královský titul pro Přemysla i jeho potomky, uznávala nedělitelnost a samostatnost českého státu uvnitř Svaté říše římské, přiznávala českému králi právo dosazovat pražského a olomouckého biskupa a jeho povinnosti vůči říši omezovala na účast na korunovační jízdě do Říma třemi sty oděnci – anebo na zaplacení tří set hřiven stříbra. Své jméno nese podle zlaté pečeti sicilského království, jíž byla stvrzena; Fridrich byl tehdy teprve králem sicilským a římským, císařem se stal až o osm let později.

Osobní život panovníka byl méně vzorný než jeho diplomacie: první manželku Adlétu Míšeňskou po dvaceti letech zapudil a oženil se s Konstancií Uherskou, sestrou uherského krále, čímž si zajistil spojence na jihovýchodě. Dcera Markéta se stala dánskou královnou, dcera nejmladší Anežka dějinám země poslouží jinak.

Václav I. a rok 1241

Václav I. (vládl 1230–1253), řečený jednooký podle úrazu z lovu, otcovo dílo stabilizoval. Podporoval zakládání měst, vedl úspěšnou válku proti rakouskému vévodovi Fridrichovi Bojovnému a za jeho vlády pronikají do českých zemí gotický sloh a rytířská kultura se všemi turnaji, dvorskou poezií i módou.

Rok 1241 přinesl zkoušku, jaká v Evropě neměla obdoby. Od východu vtrhli Mongolové; dne 9. dubna rozdrtili u Lehnice polské vojsko, jehož kníže Jindřich II. Pobožný nepočkal na české posily a v bitvě padl. Do Čech se nájezdníci pokusili proniknout přes Kladsko, silný odpor je však donutil ustoupit; poplenili proto Moravu a zamířili do Uher. Václavovi a jeho spojencům se koncem roku podařilo zabránit jejich postupu k Vídni a jeho prestiž tím značně vzrostla. Že se Mongolové posléze stáhli nadobro, způsobila ovšem spíše smrt velkého chána v dalekém Karakorumu než evropské zbraně.

Panovníkova sestra Anežka Česká (1211–1282) odmítla sňatek s císařem i s anglickým králem, vstoupila k klariskám a založila špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou – jediný řeholní řád českého původu. Zakládala špitály, starala se o chudé a po celý život si skrze bratra podržela vliv na politiku země. Svatořečena byla až 12. listopadu 1989, pár dní před pádem komunistického režimu; mnozí věřící spatřovali v načasování víc než náhodu.

Král železný a zlatý

Přemysl Otakar II. (1233–1278) byl původně druhým synem a k trůnu se dostal až po smrti staršího bratra Vladislava; už roku 1247 se stal moravským markrabětem a hned nato se proti otci vzbouřil. Vzpouru zaplatil krátkým vězením na Týřově, hlavní osnovatelé z řad šlechty hlavou. Přezdívku král železný a zlatý si vysloužil dvojí měrou: železný pro výboje a rytířskou nádheru, zlatý pro těžbu stříbra na Jihlavsku a Kutnohorsku a pro desítky měst, jež založil či obdařil výsadami.

Cestu k rakouskému dědictví si otevřel sňatkem s Markétou Babenberskou, ženou o třicet let starší; roku 1261 dal bezdětné manželství zrušit a vzal si Kunhutu Uherskou, vnučku svého protivníka Bély IV. Nad uherským králem předtím zvítězil roku 1260 v bitvě u Kressenbrunnu. K českým zemím připojil Horní i Dolní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlánsko, stal se pánem severoitalského Pordenone a podnikl úspěšnou křížovou výpravu proti pohanským Prusům. V době největší slávy sahaly jeho državy od Slezska téměř k Jadranu a on sám patřil k nejmocnějším knížatům říše.

Nakonec jej srazila vlastní moc. Ucházel se o císařskou korunu, kurfiřti však roku 1273 zvolili nenápadného Rudolfa Habsburského – právě proto, že nápadný nebyl. Rudolf Přemyslovi nároky na rakouské země upřel, doma se proti králi postavili Vítkovci a osamocený panovník musel přijmout potupný mír. Když se pokusil o odvetu, padl dne 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli. Sen o středoevropské říši skončil během jediného odpoledne.

Braniboři, groše a konec rodu

Léta po Přemyslově smrti vstoupila do dějin jako zlá léta. Sedmiletý dědic Václav II. vládnout nemohl, správy se ujal Ota Braniborský a v zemi zavládlo bezpráví, loupení a hlad. Malý král byl pět let vězněn na Bezdězu a v Braniborsku, než jej Češi vykoupili; ani po návratu ovšem nevládl sám, moc držel šlechtic Záviš z Falkenštejna, jenž se oženil s královou matkou Kunhutou a nakonec skončil na popravišti.

Dospělý Václav II. (vládl 1283–1305) se ukázal být panovníkem, jenž raději jedná, než bojuje. Zemi vrátil stabilitu, podporoval vzdělanost, založil Zbraslavský klášter i město Plzeň, chtěl vydat zákoník a zřídit univerzitu – obojí mu překazila šlechta a smrt. Kutná Hora se stala na několik let nejvýznamnějším hornickým střediskem Evropy, těžila se zde téměř polovina evropského stříbra. Roku 1300 se Václav oženil s polskou princeznou Eliškou Rejčkou a dal se korunovat polským králem, roku 1301 získal po vymření Arpádovců uherskou korunu pro syna. Ohromná moc česko-polsko-uherského soustátí vyvolala odpor: proti králi se zformovala koalice římského krále Albrechta, Vladislava Lokýtka a Karla Roberta z Anjou. Vpád Václav roku 1304 odrazil, vítězství však už nezúročil – roku 1305 zemřel na tuberkulózu.

Nástupci Václavu III. bylo šestnáct let a vládl jediný rok. Uherské koruny se musel vzdát, o polskou se chystal bojovat. Během příprav tažení byl dne 4. srpna 1306 v Olomouci zavražděn a s ním vymřel rod Přemyslovců po meči, tedy v mužské linii. Vrah nebyl nikdy spolehlivě odhalen. Čtyři sta let dějin skončilo v cizím domě, u jediného otevřeného okna, na němž se dodnes neshodli ani kronikáři.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou