Gotika a rytířství

Sloh, jenž dostal jméno posměchem

Gotika se zaměřuje na oslavu Boha a od počátku je spojena s rytířstvím a turnaji. Zrodila se ve Francii ve 12. století a její počátky se pojí s přestavbou opatství Saint-Denis poblíž Paříže; za otce gotického umění platí tamní opat Suger, jenž chtěl svatyni prozářenou světlem, poněvadž světlo pokládal za nejbližší obraz Boha, jakého lze na zemi pořídit. Odtud se rozšířil na západ i do střední Evropy, kde vládl zhruba od 13. do počátku 16. století, a v českých zemích se začal prosazovat za vlády Václava I. Ve Francii se mu říkalo style ogival, sloh lomený – podle nejnápadnějšího prvku.

Jméno gotika je mladší než sloh sám a vzniklo jako nadávka. Užil je až v renesanci florentský malíř a životopisec Giorgio Vasari a odvodil od germánského kmene Gótů; gótské v jeho ústech znamenalo barbarské, tedy vše, co se rozešlo s antickou mírou. Renesance se vůči gotice programově vymezovala a hledala návrat k antice, takže si na předchozí tři století vytvořila zkratku a nálepku zároveň. Přezdívka nakonec přerostla svůj původ a dnes ji nikdo za urážku nepokládá.

Kámen, jenž míří vzhůru

Hlavní zásadou gotické architektury je vertikalismus: stavba je monumentálně vysoká a nutí pozorovatele zvednout hlavu. Nejde o marnivost, nýbrž o výklad prostoru – pohled má stoupat vzhůru, protože vzhůru směřuje i modlitba. Umožnila to trojice technických vynálezů, jež se vyplatí zapamatovat si pohromadě: lomený oblouk, žebrová klenba a opěrný systém. Zatímco románský půlkruh tlačil do stran a muselo jej nést mohutné zdivo, lomený oblouk svádí tíhu strměji dolů, žebra ji sbírají do několika bodů a vnější opěrné pilíře s oblouky ji odvádějí mimo stavbu. Zeď tak ztrácí nosnou úlohu, ztenčuje se – a může se otevřít.

Právě z toho plyne, čím katedrála na první pohled uchvátí. Okna narostla do celých stěn a vyplnila se vitrážemi, barevnými skly spojovanými olovem; kruhové okno nad hlavním vchodem, rozeta, bývá jejich vrcholem. Ostatní prvky vyrostly z téhož řádu.

Katedrály byly podnikem celého města. U nás k nim náleží především chrám svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, dále katedrála svatého Petra a Pavla v Brně, řečená Petrov, katedrála svatého Václava v Olomouci a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, financovaný z výnosů stříbrných dolů a zasvěcený patronce horníků. Evropskou ikonou zůstává pařížská Notre-Dame, poškozená v dubnu 2019 požárem.

Hrad, radnice, měšťanský dům

Gotika nestavěla pouze kostely. Světské stavby si její prvky přisvojily a proměnily podobu hradu i města. Z českých hradů patří k nejznámějším Zvíkov a Bezděz, Karlštejn, založený Karlem IV. jako schránka říšských klenotů, a Pernštejn; v Praze zůstala učebnicovou ukázkou Staroměstská mostecká věž u Karlova mostu. Měšťanské bohatství dokládá Kamenný dům v Kutné Hoře, na Slovensku pak Oravský hrad a Bojnický zámek. V Evropě uchvacují Mont Saint-Michel v Normandii, opatství na skalním vrcholku uprostřed přílivových plání, kde rozdíl hladin dosahuje čtrnácti metrů a kam se poutníci až do roku 1879 dostali teprve za odlivu, dále rumunský hrad Corvin vytesaný do skály ve 14. století, papežský palác v Avignonu a opevněné město Carcassonne.

Kde jsou lidé, tam jsou i příběhy o penězích. Stará radnice v Brně, nejstarší světská stavba města s jádrem na raně gotických základech z doby kolem roku 1240, nese nad vstupem portál, jehož prostřední fiála je nápadně křivá. Pověst to vysvětluje sporem o mzdu.

Milí páni, vaše slova byla křivá zrovna tak jako věžička na portálu, a proto se ji nikdy nikomu nepodaří narovnat. Vždycky bude ukazovat světu vaši proradnost. Slova připisovaná mistru Antonu Pilgramovi, jenž měl portál Staré radnice v Brně vytvořit počátkem 16. století. Podle pověsti mu radní odmítli vyplatit sjednanou zálohu, a kameník proto nechal jednu fiálu vytesat nakřivo. Jde o pověst, nikoliv o doklad – žádný pramen spor nezaznamenává a křivá fiála má nejspíš prozaičtější příčinu. Pověst nicméně dobře vystihuje napětí mezi objednavatelem a mistrem, jež k městské stavbě neodmyslitelně patřilo.

Socha, deska a iluminace

Gotické sochy vznikaly z kamene či z lipového dřeva a téměř nikdy nestály volně v prostoru – byly součástí architektury, vklíněné do portálů, konzol a oltářních skříní. Poznají se snadno: jsou vysoké a mírně prohnuté do písmene S a jejich tváře poprvé po antice něco vyjadřují, radost či utrpení. Hotová socha se potahovala jemným plátnem a polychromovala, tedy barvila; dnešní holé dřevo je výsledkem staletí, nikoliv záměrem mistra. Náměty zůstávaly převážně křesťanské a dva z nich zná i ten, kdo o gotice nikdy neslyšel: madona, Panna Maria s narozeným Ježíškem, a pieta, Panna Maria s Kristovým tělem po sejmutí z kříže.

Malířství se rozvinulo ve třech podobách: iluminace v rukopisech a kronikách, deskové obrazy a oltáře. Přibývalo postav, objevila se první zátiší a krajiny a v rohu díla nezřídka klečí donátor, tedy ten, kdo je zaplatil. Většina autorů zůstala neznámá, a pojmenováváme je proto podle díla. V Itálii vynikli Duccio di Buoninsegna, Giotto di Bondone a Bernardo Daddi, u nás Mistr Theodorik, autor portrétů světců na Karlštejně, a Mistr Třeboňského oltáře, jehož desky vznikly kolem roku 1380 pro kostel svatého Jiljí ve Třeboni a chová je Národní galerie. Na pomezí gotiky a renesance stojí vlámský Jan van Eyck s Gentským oltářem, vysvěceným 6. května 1432 a čítajícím na dvanácti panelech 258 postav, a se Svatbou manželů Arnolfiniových z roku 1434.

Rytířská kultura

Završením karolínské renesance je příchod rytířské kultury. Asi v 11. století vznikla Píseň o Rolandovi, první a nejslavnější z řady hrdinských eposů zvaných chansons de geste, tedy písně o činech. Vypráví o tažení Karla Velikého do Španěl roku 778, o zradě Ganelonově a o smrti králova synovce Rolanda v Roncevalském průsmyku; skutečnost se však od vyprávění liší, poněvadž historický přepad provedli baskičtí horalé, nikoliv Saracéni. Epos je tedy výkladem idealizovaným a legendaristickým – jeho úkolem nebylo popsat bitvu, nýbrž ukázat, jak se má rytíř chovat. Později přibyly rytířské romány, jež měly předobraz v alexandreidách, a artušovské legendy.

„Tuším, brachu,“ vece Oliver, / „s pohany se asi utkáme.“ / „Kéž to Bůh dá,“ Roland odpoví. / „Třeba-li, stát budem za krále.“ Julius Zeyer v Karolinské epopeji z roku 1896, v níž zpracoval více než patnáct starofrancouzských chansons de geste. Zeyer nepřekládal, nýbrž převyprávěl – českému čtenáři konce 19. století chtěl nabídnout hrdinský epos, jaký národní literatura postrádala. Rolandova odpověď dobře ukazuje jádro rytířského ideálu: nebezpečí se nevyhledává pro slávu, nýbrž z povinnosti vůči pánu.

Rytířské ctnosti se pěstovaly stejně soustavně jako svobodná umění: statečnost, věrnost, štědrost a úcta, v obšírnějším výčtu pak pokora (humilitas), milosrdenství (caritas), přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Vedle nich stálo sedmero rytířských dovedností, septem probitates, jež bylo vědomou obdobou sedmera svobodných umění: jízda na koni, zápas, lov se sokolem, plavání, lukostřelba, šach a veršování. Poslední dvě položky překvapí a leccos vysvětlují – po rytíři se žádalo, aby uměl přemýšlet dopředu a aby uměl mluvit ke dvorní dámě. Kam až mohla dvorská láska zajít, ukazuje osud trubadúra Jaufreho Rudela, jenž prý léta posílal milostné básně hraběnce z Tripolisu, aniž ji kdy spatřil; při první audienci se mu srdce zastavilo a zemřel jí v náručí.

Turnaje

Turnaj byl cvičením i divadlem zároveň. Nejstarší doložené užití slova pochází z listiny hraběte z Hainautu pro město Valenciennes z roku 1114, ustálenou podobu mají turnaje od šedesátých let 12. století. Základem nebylo klání dvou jezdců, jak se dnes obvykle předpokládá, nýbrž mêlée – hromadné střetnutí dvou skupin jezdců, jež se často rozpadlo v běžnou bitvu rozprostřenou přes několik čtverečních mil krajiny mezi dvěma vesnicemi. Německy se mu říkalo buhurt. Vítěz nezískával pohár, nýbrž výkupné za zajaté a jejich koně a zbroj, takže úspěšný turnajník se mohl slušně zaopatřit.

Klání neboli kolba, souboj dvou jezdců s dřevci, bylo zprvu jen předehrou konanou večer před hlavním dnem. Vlastní oblibu si získalo ve 13. století, samostatné klání je poprvé doloženo roku 1223 na Kypru a ve 14. a 15. století hromadné střetnutí zcela vytlačilo. Turnaje se pořádaly na počest korunovací, svateb i uzavřených mírů a přitahovaly stovky rytířů z celé Evropy; na turnaj v Lagny-sur-Marne roku 1179 jich prý přijelo na tři tisíce.

Vrchnostem i církvi bylo takové shromáždění ozbrojenců trnem v oku. Již roku 1130 turnaje na koncilu v Clermontu odsoudil papež Inocenc II. a padlým odepřel křesťanský pohřeb; zákazy pak vydávali angličtí i francouzští panovníci, roku 1260 mimo jiné Ludvík IX. Důvody bývají dva a oba jsou věcné: turnaj ohrožoval veřejný pořádek a odváděl rytířstvo od bojů, jež církev pokládala za užitečnější. Zbraně se proto začaly otupovat – anglický Statutum armorum z roku 1292 to výslovně nařizuje. Zcela bezpečnou zábavou se turnaj nestal nikdy: roku 1559 při něm zahynul francouzský král Jindřich II., jehož oko probodla tříska z rozštípnutého dřevce.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou