Mongolové a osmanská expanze

Nájezdníci ze stepi

Během 12. století se daly do pohybu kočovné kmeny střední Asie, jež Evropa poznala pod jménem Mongolové, případně Tataři. Nežily z polí, nýbrž ze stád a z koní, a celý jejich majetek se dal naložit a odvézt jinam. Roztříštěné kmeny sjednotil Temüdžin, jenž roku 1206 přijal jméno Čingischán (chán 1206–1227) – a od té chvíle stála proti usedlým říším síla, s níž nikdo nepočítal, poněvadž ji nikdo předtím neviděl pohromadě.

Rozhodovalo, jakým způsobem Mongolové válčili. Jádrem vojska byl jezdec s lukem, schopný střílet za jízdy, a každý bojovník vedl několik koní, takže mohl přesedlat a pokračovat, kdežto pronásledovatel musel zastavit. Vojsko netáhlo se zásobovacími vozy ani s pěchotou a urazilo za den vzdálenosti, jimž evropské oddíly nedokázaly stačit. K rychlosti se pojila tvrdá kázeň a promyšlené velení; hrůza z nájezdníků, o níž se v Evropě vyprávělo dřív, než kdo Mongola spatřil, byla součástí jejich výbavy stejně jako luk.

Za Čingischánovy vlády padly střední Asie, severní Čína, Zakavkazsko i Krym. Poté přišla na řadu Kyjevská Rus, rozdrobená na soupeřící knížectví a oslabená vnitřními spory. Roku 1223 utrpěla těžkou porážku v bitvě na řece Kalce a bylo zřejmé, že se stepní vlna nezastaví na okraji Evropy.

Rok 1241 a Zlatá horda

Nové tažení vedl chán Batú, Čingischánův vnuk. Roku 1240 oblehl a dobyl Kyjev, načež mongolská vojska pokračovala dál na západ. Dne 9. dubna 1241 rozdrtila u Lehnice ve Slezsku vojsko slezských knížat, vpadla na Moravu, jejíž část vyplenila, a odtud do Uher. Pak se však stalo cosi, co si soudobí kronikáři vysvětlovali jedině zásahem shůry: nájezdníci se stáhli. Příčinou nebyla prohraná bitva, nýbrž smrt velkého chána Ögedeje a povinnost všech předních Mongolů zúčastnit se volby jeho nástupce. Vojska ustoupila na východ a novou výpravu do střední Evropy už Mongolové nikdy nepodnikli.

Na dobytém východě Evropy vznikl roku 1242 nový státní útvar, jejž nazýváme Zlatá horda. Ruská knížectví si podržela vlastní vládce, odváděla ovšem daň a bez chánova souhlasu se neobešel žádný nástup na stolec. Vzestup jednoho z nich přinesl první trhlinu: roku 1380 porazil Mongoly na Kulikovském poli u řeky Donu moskevský kníže Dmitrij zvaný Donský (kníže moskevský 1350–1389, velkokníže vladimirský 1363–1389). Vítězství bylo ohromnou vzpruhou, nikoliv však koncem – k odchodu Mongolů z ruských zemí došlo teprve celé století po něm.

Nový stát v Malé Asii

Sotva odezněla jedna vlna, začala se zvedat druhá. Turci, přicházející z jižní části střední Asie, vstoupili do Malé Asie ve chvíli, kdy se hroutily zbytky Byzantské říše – tedy do prostoru, jejž nikdo nedokázal ubránit. Turecké kmeny na východě poloostrova sjednotil Osman I. (sultán 1299–1326) a po něm se celé společenství nazývá osmanští Turci; jeho nástupci nesou titul sultán.

Nový stát rostl na půdě, jež dříve patřila Byzanci a sousedila s arabským světem, a obojí dědictví přijal za své, včetně islámu. Během 14. a 15. století z něj vyrostla mocná, přísně centralizovaná říše, lišící se od Evropy náboženstvím, vědou, řemeslnou výrobou, lékařstvím, diplomacií i organizací vojska – a v mnoha z těchto oborů ji tehdy předčila. Podmaněné národy sultáni na islám nenutili, takže si obyvatelstvo podrželo svůj jazyk i víru a přestoupila jen menšina. Zato je zatížily dvě povinnosti: tribut, tedy pravidelný poplatek, a odvody mladých mužů do sultánovy armády.

Balkán pod půlměsícem

V polovině 14. století překročili Turci úžiny a vstoupili na evropskou půdu. Na Konstantinopol si zatím netroufli, zato porazili Bulhary a jejich stát zničili. Byl to konec dlouhé cesty: bulharská říše, jež za cara Simeona I. Velikého (893–927) soupeřila s Byzancí jako rovný s rovným, po roce 1018 na půldruhého století zanikla a roku 1185 se obnovila coby Druhá bulharská říše, teď mizela nadobro. Roku 1389 svedli Osmané na Kosově poli velkou bitvu se spojenými vojsky srbskými, albánskými a chorvatskými, zvítězili a ovládli většinu jižního Balkánu. Srbsko se stalo vazalským státem s povinností odvádět tribut a poskytovat sultánovi vojenskou pomoc.

Postupně dobyli rovněž Thrákii a Makedonii a na získaných územích pevně sevřeli hospodářství i obchod. Byzantský císař, jemuž zbývalo sotva víc než samo hlavní město, se ocitl v postavení sultánova vazala. Posledním, kdo mu mohl podat pomocnou ruku, byl papež – jenže Řím podmiňoval pomoc církevní jednotou a v Konstantinopoli převažovala nedůvěra ke katolickému Západu, na niž se od vyplenění města čtvrtou křížovou výpravou roku 1204 nezapomnělo.

Lepší je spatřit uprostřed města vládnout turecký turban než latinskou mitru. Výrok připisovaný byzantskému velmoži Lukovi Notarovi krátce před pádem Konstantinopole, jak jej zaznamenal kronikář Dukas. Notaras patřil k odpůrcům církevní unie s Římem, kterou císař přijal výměnou za příslib západní pomoci. Věta shrnuje, proč se Byzanc nedokázala domluvit se svým jediným možným spojencem – a Notarovi samotnému nepomohla: po dobytí města jej dal sultán popravit.

Ohrožení pocítil naplno uherský král Zikmund Lucemburský (král uherský 1378–1437, český 1419–1437, císař 1433–1437), syn Karla IV., a uspořádal proti Osmanům křížovou výpravu. Skončila roku 1396 u Nikopole drtivou porážkou křižáků. Že se ostatní nepřidali, mělo své důvody: Francie a Anglie byly vyčerpány stoletou válkou, církev rozdělovalo papežské schizma a v českých zemích zanedlouho vypukly války husitské. Balkán ležel Evropě stranou zájmu a do bojů se pouštěli takřka výhradně panovníci uherští a valašští.

Rok 1453 a cesta k Vídni

Pád Konstantinopole byl za těchto okolností jen otázkou času. Roku 1453 město dobyl sultán Mehmed II. (vládl 1451–1481) a poslední byzantský císař Konstantin XI. (vládl 1449–1453) v bojích zahynul. Byzantská říše přestala existovat po jedenácti stech letech trvání. Cařihrad se stal sídlem sultánů a hlavním městem říše pod novým jménem Istanbul; z osmanského státu se stala respektovaná mnohonárodnostní monarchie v čele se sultánem.

Výboje pokračovaly v Africe, v Asii i v Evropě. Roku 1521 nastoupil Sulejman I. Nádherný (vládl 1521–1566), zvaný též Zákonodárce, jenž navázal na politiku svého otce a vypravil se na sever. Dne 29. srpna 1526 porazil v bitvě u Moháče vojsko Ludvíka Jagellonského (král český a uherský 1516–1526); mladý panovník při ústupu zahynul a osiřel tím uherský i český trůn. Uhry se rozpadly a české země se rázem octly v sousedství říše, jež stála na druhém břehu Dunaje. O tři roky později stanuli Turci poprvé před Vídní; nepříznivé počasí je přimělo k ústupu a druhý pokus přišel až roku 1683.

Co náraz z východu proměnil

Obě vlny udeřily na Evropu z opačné strany, než odkud čekala nebezpečí, a obě po sobě zanechaly víc než spálená města. Mongolský vpád na dvě staletí určil osud ruských knížectví a nepřímo rozhodl o tom, které z nich se nakonec postaví do čela. Osmanské ovládnutí Balkánu bylo ještě trvalejší: byzantská kultura se zde už dál nerozvíjela a slovanská i řecká území zůstala odříznuta od zbytku Evropy na čtyři sta let. Vzdělanci, umělci a spisovatelé prchající z Cařihradu našli útočiště v Itálii a někteří i v Rusku; do italských měst přinesli řečtinu, rukopisy a znalost antického světa v době, kdy o ně byl největší zájem.

Byla tu ještě jedna, méně nápadná změna. Osmanská říše se položila napříč starým cestám mezi Evropou a Asií a obchod s Východem se stal záležitostí sultánových celníků. Kupci hledající koření a hedvábí museli buď platit, nebo najít cestu jinudy – a právě tato prostá úvaha stojí na počátku plaveb, jež o půl století později obeplují Afriku a narazí na americkou pevninu. Náraz z východu tedy Evropu nejen sevřel, ale i vystrčil na moře.

Jak šel čas