Nástup Lucemburků a vláda Jana Lucemburského

Trůn bez dědice

Zavražděním Václava III. roku 1306 vymřeli Přemyslovci po meči a nastalo interregnum, tedy mezivládí. Ženských potomků rodu zbývalo dost, jenže dcera sama vládnout nemohla; mohla ovšem svému manželovi propůjčit nárok. Následující čtyři roky jsou proto zápasem o to, čí manžel bude mít nároku víc – a kdo o tom vůbec rozhoduje.

Odpovědi byly dvě a vzájemně se vylučovaly. Česká šlechta chtěla využít jedinečného postavení království a nového krále si sama potvrdit; opřela se o nejstarší Přemyslovnu Annu a jejího chotě Jindřicha Korutanského. Římský král Albrecht I. Habsburský naproti tomu na práva šlechty nedbal, české země pokládal za odumřelé říšské léno, jež může udělit, komu se mu zlíbí – a udělil je synu Rudolfovi. Ten si nárok podepřel sňatkem s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. Právní spor tedy stál proti sobě v podobě dvou vdov a dvou manželů.

Rudolf Kaše a Jindřich Korutanský

Rudolf I. Habsburský vládl necelý rok (1306–1307) a do dějin vstoupil přezdívkou. Pro šetrnost a oblibu kašovitých pokrmů mu Češi říkali král Kaše – a nešlo o poklonu. Skromnost totiž ve středověku nepatřila k panovnickým ctnostem; od krále se očekávalo, že bude rozdávat, hodovat a oslňovat, poněvadž štědrost byla viditelným důkazem moci. Rudolf zemřel dne 4. července 1307 při obléhání Horažďovic na úplavici, tedy na infekční průjmové onemocnění, jež v polních leženích kosilo víc mužů než meče.

Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dali nepříteli, synu krále Albrechta… Rudolt žije z mnišské stravy, kuchař mu jen kaši vaří. Snad mu řekli mastičkáři, že si posílí tak zdraví. Kronika tak řečeného Dalimila, sepsaná krátce po roce 1310. Autor psal z pozice domácí šlechty, cizince na trůně zásadně odmítal a posměch mířil právě na to, co Rudolfovi nejvíc chybělo – okázalost. Kronika je proto svědectvím spíše o smýšlení českých pánů než o králově jídelníčku.

Po Rudolfově smrti se vlády podruhé ujal Jindřich Korutanský, panovník pokládaný za neschopného, jehož vládu provázel politický rozvrat. Ze země byl vyhnán dvakrát: poprvé roku 1306 římským králem Albrechtem, podruhé roku 1310 vojskem, jež do Čech přivedl nový římský král Jindřich VII. Lucemburský pro svého syna. Do konce života pak spravoval pouhé Korutany, titulovat se však nepřestal českým králem – středověké nároky se opouštěly nerady.

Špýrská svatba a inaugurační diplomy

Prolucemburská opozice, v jejímž čele stál pražský biskup Jan IV. z Dražic a zbraslavský opat Konrád, prosadila plán prostý a odvážný: provdat poslední svobodnou Přemyslovnu Elišku za syna římského krále. Roku 1310 se osmnáctiletá nevěsta a čtrnáctiletý ženich Jan Lucemburský vzali ve Špýru; Jindřich VII. při té příležitosti udělil synovi české země v léno a za poručníky mu určil mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a hraběte Bertholda z Hennebergu. V prosinci téhož roku se Jan zmocnil Prahy a Jindřicha Korutanského vyhnal.

Na Boží hod vánoční svolal nový král do Prahy zemský sněm, aby přijal hold. Čeští velmoži však měli na programu něco jiného – smlouvu mezi panstvem a panovníkem. Vznikly tak inaugurační diplomy, velké privilegium pro Čechy vydané koncem prosince 1310 a o půl roku později, dne 18. června 1311, i pro Moravu. Král se v nich zavázal, že úřady spojené s důchody nesvěří nikomu jinému než Čechům v Čechách a Moravanům na Moravě, že zemskou hotovost povolá jen k obraně, nikoliv k zahraničním výpravám, že omezí berni na šestnáct grošů z lánu a že šlechtě přizná dědické právo až do čtvrtého kolene. Dne 11. února 1311 byl korunován.

Význam listin sahá dál než jejich text. Poprvé byly písemně formulovány a oficiálně uznány požadavky českých pánů; poprvé stojí vedle královské moci moc druhá, uznaná – mocenský dualismus. Šlechta si výsady vymohla proto, že král byl mladý, cizí a odkázaný na cizí rádce. Pozoruhodné je, co v diplomech chybí: jediná zmínka o městech. Měšťané se totiž zkompromitovali podporou Jindřicha Korutanského, a proto v rozhodující chvíli u stolu neseděli.

Král cizinec a válka dvou královen

Jan sliby dlouho nedodržoval a s panstvem se dostal do otevřeného konfliktu, urovnaného teprve domažlickými úmluvami roku 1318. Poté správu země v podstatě odevzdal nejmocnějšímu z pánů, Jindřichu z Lipé, a sám se věnoval tomu, co uměl: turnajům, diplomacii a válkám v cizině. Odtud přezdívka král cizinec.

Vnitřní politika se mezitím proměnila v souboj dvou žen. Eliška Rejčka, dvojnásobná vdova a životní družka Jindřicha z Lipé, stála v čele silnější strany opřené o většinu šlechty; proti ní hájila královská práva Eliška Přemyslovna, podporovaná prakticky jediným velmožem, Vilémem Zajícem z Valdeka. Válka dvou královen provázená vzájemným vězněním oslabila zemi natolik, že roku 1315 dal král Jindřicha z Lipé zatknout a po šesti měsících jej musel zase propustit. Podezření z chystaného spiknutí obrátil Jan nakonec proti vlastní manželce: poslal ji na věnný Mělník a tříletého syna Václava – budoucího Karla IV. – dal věznit na Lokti. Obával se, že by opozice mohla dítě prohlásit králem.

Coby dobyvatel byl přitom úspěšný. Pro české země získal Chebsko, většinu Slezska, Budyšínsko a Zhořelecko, dočasně i Tyroly a města v severní Itálii; polského titulu se vzdal výměnou za slezská knížectví. Roku 1333 svěřil správu Moravy synu Karlovi, čímž vzniklo faktické dvojvládí, a roku 1344 pomohl prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v čele s Arnoštem z Pardubic – zemi tím zbavil církevní závislosti na Mohuči. Během křížové výpravy do Litvy přišel o jedno oko a po nepovedeném léčení oslepl docela.

Kresčak a rytířská smrt

Roku 1346 prosadil Jan volbu svého syna Karla římským králem a vzápětí odjel bojovat na stranu Francie do stoleté války. Dne 26. srpna se u Kresčaku střetlo francouzské vojsko s anglickým: Francouzů bylo víc, šli však do boje neukázněně a bez plánu, zatímco Angličané nasadili proti těžké jízdě lukostřelce a rytířské útoky rozvrátili dřív, než dosáhly jejich pozic.

Padesátiletý slepý král se dal přivázat mezi dva průvodce a vjel do vřavy. Nalezli jej mezi mrtvými druhy, ještě dýchajícího; téže noci zemřel. Anglický král Eduard III. dal tělo protivníka s poctami dopravit synovi a z Janovy přilby prý sňal tři pera s heslem Ich dien, „sloužím“, jež si osvojil princ waleský – a jež zdobí erb jeho nástupců podnes. Sám Karel byl v bitvě zraněn šípem, stáhl se a přežil. Otcovou smrtí se stal českým králem.

Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal! Zaveďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střezte mého syna! Údajný výrok Jana Lucemburského u Kresčaku roku 1346, latinsky Absit, ut rex Boemie fugeret… Zaznamenali jej kronikáři až s odstupem a jeho doslovnost je nejistá. Půl věty se ovšem zapomíná: král myslel i na to, aby jeho následník bitvu přežil. Gesto tak bylo rytířské i vypočítavé zároveň – jeden Lucemburk zemřel, druhý zůstal naživu a s korunou.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou