Spor starý dvě stě let
Stoletá válka nezačala roku 1337, nýbrž jen tehdy vypukla. Její kořeny sahají do doby, kdy anglický král Jindřich II. Plantagenet (vládl 1154–1189) spravoval vedle svého ostrova také Normandii, Bretaňsko či Touraine a sňatkem s Eleonorou Akvitánskou k tomu připojil rozlehlou Akvitánii na jihozápadě Francie. Anglický panovník tak držel ve Francii víc půdy než král francouzský – a přitom mu z ní byl podle lenního práva zavázán poslušností. Takové uspořádání muselo dřív či později prasknout.
Francouzští Kapetovci na tom pracovali soustavně. Filip II. August (vládl 1180–1223) porazil roku 1214 u Bouvines Jana Bezzemka a většinu anglických držav na kontinentu získal zpět; Anglii zůstal na jihozápadě jen zlomek dřívějšího panství. Ke sporu o půdu se přidával spor o obchod. Vlámská města zpracovávala anglickou vlnu, takže Anglie měla ve Flandrech hospodářský zájem, zatímco francouzský král zde chtěl uplatnit svou svrchovanost. Peníze a lenní právo tak táhly každý na jinou stranu.
Rozbuškou se stal dědický spor. Roku 1328 zemřel Karel IV. Sličný (vládl 1322–1328) a hlavní větev Kapetovců vymřela po meči. Francouzský trůn připadl Filipu VI. (vládl 1328–1350) z rodu Valois, jenž byl větví vedlejší. Anglický král Eduard III. (vládl 1327–1377) byl však se zemřelým rovněž spřízněn a nárok na francouzskou korunu si osoboval sám. Roku 1337 jej vyhlásil otevřeně a válka započala.
Lučištník proti rytíři
V první etapě (1337–1360) měla převahu Anglie a nešlo o náhodu. Francouzské vojsko tvořila těžká rytířská jízda, městské milice a žoldnéři, a doplácelo na to, čím byla rytířská kultura příznačná: každý pán chtěl vlastní slávu, nikdo neposlouchal, a vnitřní rozpory se přenášely z dvora na bojiště. Anglická armáda byla stavěna jinak. Vedle šlechty a žoldnéřů v ní sloužili svobodní sedláci a její páteří byli pěší lučištníci, doplnění těžkou pěchotou a jízdou lehkou i těžkou. Nešlo o dvě vojska téhož druhu, nýbrž o dvě odlišné vojenské soustavy – a starší z nich prohrávala.
Naplno se to ukázalo dne 26. srpna 1346 u Kresčaku. Francouzů bylo víc, do útoku se však hnali bez pořádku a anglické šípy je rozvrátily dřív, než k nepříteli dojeli. Na francouzské straně bojoval coby leník krále i český král Jan Lucemburský (vládl 1310–1346), jenž zde slepý padl; jeho syn, pozdější císař Karel IV., byl zraněn a z bojiště se stáhl. Pro české země znamenala jedna cizí bitva výměnu na trůně.
Proč byl dlouhý luk tak nebezpečný
Anglický dlouhý luk se vyráběl z tisového dřeva, měřil skoro tolik co střelec sám a k napnutí bylo třeba síly, jakou obyčejný člověk nemá. Právě proto se lučištník cvičil od dětství a jeho výcvik trval déle než výchova rytíře. Odměnou byla rychlost: zkušený střelec vypustil desítku šípů za minutu, zatímco kušiník sotva dva. Tisíc takových mužů dokázalo nad útočící jízdu poslat mračno střel, jež koně plašilo a jezdce shazovalo dřív, než stačili sklonit kopí. Rytíř přitom stál majetek celého panství – lučištník byl svobodný sedlák s lukem. Poprvé po staletích se ukázalo, že drahá vojenská elita nemusí být tou nejúčinnější.
Francii kromě porážek sužoval mor, špatná organizace vojska a nedostatek zásob, poněvadž Anglie ovládala přístavy a moře. První etapu uzavřela smlouva z Brétigny (1360): Francie přišla o přístav Calais i o další území na jihozápadě, Eduard III. se na oplátku vzdal nároku na francouzský trůn. Mír to byl jen podle jména – žádná ze stran nepokládala uspořádání za konečné.
Nechte chlapce, ať si dobude ostruhy sám. Odpověď, již prý dal anglický král Eduard III. u Kresčaku roku 1346, když jej velitelé žádali o posily pro jeho šestnáctiletého syna, prince waleského. Zaznamenal ji kronikář Jean Froissart s odstupem a doslovnost výroku je nejistá. Dobře však vystihuje, jak si rytířský svět tuto válku představoval: jako dvorskou zkoušku cti. Bitvu, v níž věta zazněla, přitom rozhodli obyčejní lučištníci, jimž žádné ostruhy nikdo neuděloval.
Mor, povstání a francouzský obrat
Druhá etapa (1360–1415) patřila Francii. Její králové se poučili: přestali vyhledávat velké polní bitvy, opírali se o pevnosti, vyčerpávali protivníka drobnou válkou a doma potlačili odpor namířený proti koruně. Anglie se octla v defensivě a roku 1372 utrpěla u pevnostního přístavu La Rochelle porážku svého loďstva – ztráta vlády nad mořem podlomila zásobování jejích posádek na kontinentu.
Válka mezitím dolehla na ty, kdo o ní nerozhodovali. Zemi vyčerpanou boji zasáhl mor, jenž v polovině 14. století zahubil asi třetinu obyvatel Evropy, a spolu s ním daně, drancování a nedostatek rukou. Roku 1358 vypuklo ve Francii selské povstání zvané jacquerie, pojmenované podle běžného selského jména Jacques, tedy Jakub; v jeho čele stál Guillaume Caillet (zemřel 1359). Roku 1381 povstali angličtí sedláci pod vedením Wata Tylera (1341–1381). Obě povstání skončila stejně – potlačením a smrtí vůdců. Obě země navíc trápila táž nesnáz: mrtvých bylo tolik, že vojáky nebylo kde brát.
Johanka z Arku
Třetí etapa (1415–1453) začala pro Francii málem koncem. Dne 25. října 1415 utrpěla u Azincourtu zdrcující porážku – opět v ní proti sobě stály rytířská jízda a lučištníci a opět zvítězili lučištníci – a Anglie poté ovládla sever země včetně Paříže. Francouzský stát se rozpadal na tábory a korunní princ neměl ani vojsko, ani autoritu.
Zvrat přišel odtud, odkud jej nikdo nečekal. Johanka z Arku (1412–1431), dívka ze zámožné selské rodiny v Lotrinsku, přesvědčila korunního prince Karla, šlechtu i prosté vojáky, že Bůh stojí při Francii, postavila se do čela vojska a roku 1429 osvobodila obležený Orleáns. Odtud přízvisko Panna orleánská. Vítězství nebylo jen vojenské: vrátilo Francouzům víru, že válka jde vyhrát, a z rozháraných družin udělalo armádu jedné věci. Po Orleáns následoval jeden úspěch za druhým, roku 1431 však Johanka padla do zajetí, byla odsouzena jako kacířka a upálena; její popel dali vhodit do Seiny, aby po ní nezůstalo nic, co by se dalo uctívat. Svatořečena byla teprve roku 1920.
Dopis českým husitům
Johanka z Arku se do českých dějin zapsala listem daným v Sully dne 23. března 1430 a adresovaným „českým kacířům“. Vytýká v něm husitům odklon od katolické víry, obrazoborectví a pohrdání církví, vyzývá je k návratu – a nevrátí-li se, hrozí, že proti nim obrátí zbraně, jimiž právě vytlačuje Angličany z Francie. Dopis nakonec zůstal jen listinou, protože Johanku brzy nato zajali. Stojí však za pozornost, jak úzce spolu obě soudobé války souvisely v myslích současníků: vojevůdkyně bojující o francouzský trůn pokládala za samozřejmé, že se vysloví i k tomu, co se děje v Čechách.
Konec války a co z ní vzešlo
Poslední dvě desetiletí válku dobojovala bez velkých hrdinů, zato s dělostřelectvem. Rozhodující vítězství si Francie připsala roku 1453 u Castillonu, kde anglický útok rozmetala palba francouzských děl. Bitvou stoletá válka skončila; Anglii zůstal na kontinentu prakticky jen Calais.
Vítězka a poražená vyšly z války s opačnými výsledky. Francie své území scelila, rozšířila o Burgundsko a mohla se pustit do obnovy hospodářství; z dlouhého zápasu vzešla panovnická moc silnější než kdy dřív, opřená o stálé vojsko a daně, jež si na něj král vymohl. Anglie naopak upadla do krize hospodářské i politické. Šlechta se vrátila domů s bojovými zkušenostmi, prázdnými měšci a bez nepřítele za mořem – a obrátila zbraně proti sobě. Boj o anglický trůn mezi rody s bílou a červenou růží ve znaku, válka růží (1455–1485, podle jiného počítání až 1487), byl přímým dozvukem porážky ve Francii.
Nejtrvalejší proměnu však válka způsobila mimo mapu. Ukázala, že rozhodovat mohou pěší střelci placení z královské pokladny, nikoliv jízda hájící vlastní čest, a na samém konci přidala palné zbraně, proti nimž nepomohla ani nejlepší plátová zbroj. Sto šestnáct let bojů tak stálo na počátku moderního vojska – a na konci rytířství jakožto vojenské síly. Rytíř zůstal ideálem chování; z bojiště jej vytlačil sedlák s lukem a dělostřelec s dělem.
Jak šel čas
Světci k této kapitole
Lidé, jež církev prohlásila za svaté, a jejichž osudy s touto látkou souvisejí.
Klíčové pojmy
Co si z kapitoly odnést. Kliknutím se heslo otevře ve slovníčku.
Osobnosti
Události
Shrnutí
- Kořeny sporu sahají do 12. století: angličtí králové drželi rozsáhlá území ve Francii a francouzští panovníci je od bitvy u Bouvines soustavně vytlačovali.
- Roku 1328 vymřela smrtí Karla IV. Sličného hlavní větev Kapetovců po meči; trůn připadl Filipu VI. z rodu Valois, nárok si však činil i anglický král Eduard III.
- První etapa (1337–1360) patřila Anglii; u Kresčaku roku 1346 rozvrátili pěší lučištníci francouzskou rytířskou jízdu a padl zde i český král Jan Lucemburský.
- Druhou etapu (1360–1415) poznamenaly mor, selská povstání jacquerie roku 1358 a Wata Tylera roku 1381 a francouzský obrat na moři u La Rochelle roku 1372.
- Třetí etapa (1415–1453) začala francouzskou katastrofou u Azincourtu, obrátila ji Johanka z Arku vítězstvím u Orleáns roku 1429 a ukončilo ji vítězství Francie u Castillonu roku 1453.
- Francie z války vyšla sjednocená, Anglie upadla do hospodářské i politické krize, jež vyústila ve válku růží.
Otázky na porozumění
1. Proč se dědický spor o jeden trůn protáhl na víc než sto let, ačkoliv o něm mohla rozhodnout jediná bitva?
2. Jak mohli pěší lučištníci porazit vojsko, jež mělo početní převahu i lepší zbroj?
3. Proč vypukla selská povstání ve Francii i v Anglii právě uprostřed války, a nikoliv po ní?
4. Čím si prostá dívka z Lotrinska získala důvěru korunního prince, šlechty a vojáků?
5. Proč skončila válka pro vítěznou Francii lépe než pro Anglii, jež zprvu vyhrávala?
6. Co ze stoleté války vzešlo pro způsob válčení a proč se rytířská jízda už nikdy nevrátila na výsluní?
Zeptej se, dokud to nepochopíš
Otevře se ti AI asistent s předvyplněným zadáním k této kapitole. Ber ho jako trpělivého doučovatele, ne jako neomylnou autoritu – fakta si vždy ověř v učebnici.