Karel IV. a Václav IV.

Dětství mezi Loktem a Paříží

Narodil se dne 14. května 1316 v Praze a dostal jméno Václav, po svatém patronovi země i po dědovi. První zimu strávil ukryt na Křivoklátě, poněvadž část šlechty v čele s Jindřichem z Lipé stála proti jeho matce. Když král Jan uvěřil obviněním z chystaného spiknutí, poslal Elišku Přemyslovnu na Mělník a tříletého syna dal věznit na hradě Loket. Obával se, že by opozice dítě mohla postavit do čela země – vlastního dědice tedy pokládal za největší hrozbu.

Roku 1323 odjel sedmiletý chlapec na výchovu do Francie. Přijal zde biřmovací jméno Karel po strýci, francouzském králi Karlu IV. Sličném, a oženil se s jeho příbuznou, rovněž sedmiletou Blankou z Valois. Sedm francouzských let z něho udělalo jiného člověka: studoval na Sorbonně, mezi jeho učiteli byl Pierre de Rosières, pozdější papež Kliment VI., a osvojil si pět jazyků – latinu, francouzštinu, italštinu, němčinu a češtinu. Byl prvním českým panovníkem, o němž prokazatelně víme, že uměl číst a psát. Mateřštinu ovšem mezitím zapomněl a musel se jí učit znovu.

Následovala škola tvrdší. Otec jej povolal do severní Itálie spravovat lucemburskou signorii, tedy soustavu ovládaných měst. Třetího dne po příjezdu jej hodlali otrávit – jed unikl jen proto, že se mladík kvůli přijímání postil. V bitvě u San Felice roku 1332 byl raněn, zvítězil a byl pasován na rytíře. Italské državy Lucemburkové neudrželi a roku 1333 vyhověl Jan synově žádosti o návrat domů.

A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli… Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v domech měšťanských jako jiný měšťan. Karel IV. ve vlastním životopise Vita Caroli. Psal jej s odstupem desetiletí a nikoliv pro sebe, nýbrž pro poučení nástupců – obraz rozvrácené země proto plní i druhý účel: čím hlubší propast na počátku, tím větší zásluha toho, kdo z ní zemi vyvedl.

Návrat do zpustošené země

Od roku 1333 spravoval Karel Moravu coby markrabě a fakticky i Čechy. Pustil se do obnovy okamžitě: vykupoval královský majetek zastavený otcem, potíral lapky a opravoval zpustlý Pražský hrad, na němž zpočátku ani nemohl bydlet a přebýval v měšťanských domech na Starém Městě. Oporu nalezl u církve, u části šlechty a především u měst – Staré Město mu roku 1334 půjčilo dva tisíce kop grošů na splátky královských dluhů.

Rok 1344 patří k nejvýznamnějším v českých dějinách. Karel prosadil u svého bývalého učitele, papeže Klimenta VI., povýšení pražského biskupství na arcibiskupství; prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. České země tím přestaly být církevně podřízeny Mohuči a napříště směl českého krále korunovat domácí arcibiskup. Téhož roku byl položen základní kámen katedrály svatého Víta, na níž pracovali Matyáš z Arrasu a po něm Petr Parléř.

Roku 1346 byl Karel zvolen římským králem pěti hlasy ze sedmi a záhy nato padl u Kresčaku jeho otec. Počátky dvojnásobné vlády byly ovšem nesnadné, poněvadž žijící císař Ludvík IV. Bavor se koruny vzdát nemínil. Karel se dal korunovat v Bonnu, do Čech se vracel v přestrojení za panoše a českým králem byl korunován až 2. září 1347, poprvé v dějinách rukou českého arcibiskupa a novou svatováclavskou korunou, již dal pro tuto příležitost zhotovit. Soupeře se zbavil shodou náhod: Ludvíka Bavora ranila v říjnu 1347 mrtvice při lovu na medvědy. Vzdorokrále, jež Wittelsbachové stavěli poté, Karel rozložil diplomacií – anglického krále Eduarda III. koupil neutralitou ve stoleté válce a koalici Günthera ze Schwarzburgu rozbil sňatkem s Annou Falckou, jímž navíc připojil Horní Falc, takzvané Nové Čechy.

Císařská koruna a Zlatá bula

Na velikonoční neděli roku 1355 byl Karel v Římě korunován císařem Svaté říše římské; obřad ve svatopetrské bazilice vykonal papežský legát Pierre de Colombiers, neboť císaře směl korunovat jedině papež nebo jeho vyslanec. Poprvé v dějinách se stal císařem český panovník. Od té chvíle užíval u svého jména pořadové číslo čtvrtý.

Nejtrvalejším činem jeho vlády se stala Zlatá bula Karla IV., vydaná roku 1356 – nejdůležitější ústavní dokument říše, platný až do jejího zániku roku 1806. Jméno má podle zlaté pečeti, jež k ní byla připojena; prvních třiadvacet kapitol bylo vyhlášeno na sněmu v Norimberku, zbývajících osm v Metách. Napříště nemuseli římského krále volit všichni kurfiřti jednomyslně, nýbrž stačila většina hlasů, čímž se předešlo dvojím volbám a vzdorokrálům. Sedm volitelů určila bula napevno: tři církevní – arcibiskupy mohučského, trevírského a kolínského – a čtyři světské, tedy českého krále, falckrabího rýnského, vévodu saského a markrabího braniborského. Český král získal mezi světskými kurfiřty přední postavení a České království řadu výsad.

Doma se Karlovi dařilo hůř. Jeho zákoník Maiestas Carolina, sepisovaný od roku 1350 a čítající sto devět článků, jednoznačně mířil k posílení královské moci a k ochraně královských statků před rozprodáním. Šlechta se postavila tak tvrdě, že jej císař nedokázal prosadit; aby neztratil tvář, prohlásil, že rukopis nedopatřením shořel v krbu. Že šlo o výmluvu, prozrazuje několik dochovaných opisů, jež v následujících letech sloužily právní praxi jako vodítko.

Praha, univerzita a stavitelské dílo

Praha se za Karla stala hlavním městem Svaté říše římské a se čtyřiceti tisíci obyvatel předstihla Norimberk i Londýn. Dne 8. března 1348 vydal král zakládací listinu Nového Města pražského, jež svými rozměry počítalo s růstem na staletí dopředu. Přibyly nové hradby, náměstí, Emauzský klášter, Hladová zeď, hrad Karlštejn i Karlův most, stavěný na místě stržené Juditiny stavby. Na Moravě dal Karel zřídit zemské desky a zemský soud. Na staroměstské radnici stálo heslo Praga caput regni – Praha hlava království.

Dne 7. dubna 1348 založil pražskou univerzitu, první ve střední Evropě, se čtyřmi fakultami. Přípravnou byla artistická neboli fakulta sedmi svobodných umění (septem artes liberales): trivium – gramatika, rétorika a dialektika – a quadrivium – aritmetika, geometrie, hudba a astronomie. Kdo je zvládl, mohl pokračovat na fakultě právnické, lékařské, či na nejvyšší z nich, teologické, přezdívané královna věd. Vzdělanost tak přestala být výsadou klášterů a stala se věcí země.

Zemřel dne 29. listopadu 1378 na zápal plic, jenž jej stihl při zotavování ze zlomeniny po pádu z koně. V čele pohřebního průvodu kráčelo pět set šedesát čtyři černě oděných mužů s rozžatými svícemi. V pohřební řeči jej mistr Vojtěch Raňkův z Ježova poprvé nazval otcem vlasti (pater patriae) – titulem římských císařů, s nímž je Karel neodmyslitelně spjat dodnes.

Václav IV. a ztracená autorita

Václav IV. (1361–1419) měl na papíře výchozí postavení lepší než kdokoliv před ním. Českým králem byl korunován ve dvou letech, římským v patnácti a vychovávali jej arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi. Navzdory výchově však vladařské povinnosti zanedbával; vyslanec mantovského dvora na něho roku 1383 čekal víc než rok. Za jediné trvalé pozitivum jeho vlády se dnes pokládá podpora umění a kultury; založil rovněž řád točenice, nejstarší český rytířský řád. Pověsti o tom, jak se v přestrojení toulal noční Prahou a zjišťoval nálady lidu, mu vysloužily přezdívku lidový král, pozdější dějepisectví mu ovšem přiřklo jinou – král opilec.

Proti panovníkovi, jenž rozdával úřady a majetky méně významným šlechticům na úkor starých rodů, se rychle utvořila opozice: panská jednota v čele s Jindřichem III. z Rožmberka, usilující dosadit místo Václava jeho bratra Zikmunda. Krále dvakrát zajala. Spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna vyvrcholily dne 20. března 1393 umučením generálního vikáře Jana z Pomuku, jehož tělo dal král svrhnout z Karlova mostu do Vltavy; později byl svatořečen jako Jan Nepomucký. Roku 1400 sesadili kurfiřti se souhlasem papeže Václava z římského trůnu coby „člověka neužitečného a líného a pro Římskou říši naprosto nevhodného“. Českým králem zůstal do své smrti roku 1419.

Mor, schizma a soumrak století

Nespravedlivé by však bylo svalovat vše na jednoho člověka. Václav zdědil zemi, jejíž hospodářství se zadrhávalo: výtěžek kutnohorských dolů klesal, zatímco štědré budovatelské dílo předchůdce bylo nutno zaplatit. K útlumu se přidaly rány zvenčí.

Nejtěžší z nich byla černá smrt, epidemie moru vyvolaná bakterií Yersinia pestis, přenášenou blechami z krys a jiných hlodavců. Do Evropy dorazila z východu po obchodních a námořních cestách a v polovině 14. století zahubila asi 25 milionů lidí, tedy třetinu obyvatel. České země zasáhla později a mírněji – podlehlo jí zde asi 15 % obyvatel – ale strach zapůsobil všude stejně. Zemí táhla hnutí flagelantů, tedy sebemrskačů, věřících, že veřejným utrpením usmíří Boží hněv; církev je opakovaně zakazovala a Karel IV. je dal ze země vyhnat.

Poslední ránou byl rozkol v samotné církvi. Roku 1378 zemřel papež Řehoř XI. a nastalo papežské schizma: v Římě vládl Urban VI., v Avignonu Kliment VII. a oba byli přesvědčeni o vlastní oprávněnosti. Rozkol trval až do roku 1417 a vzal církvi to jediné, čím doposud vládla neotřesitelně – nárok na jednotu a neomylnost. V českých zemích se v téže době začínají formovat kazatelská a reformní hnutí, z nichž vzejdou předchůdci husitů. Půda pro revoluci byla připravena dřív, než se objevil muž, jenž ji dokázal pojmenovat.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou