Islám a arabská říše

Arábie a prorok z Mekky

Islám, arabsky odevzdání se do Boží vůle, je monoteistické abrahámovské náboženství: věří v jediného Boha a sdílí s judaismem i křesťanstvím společné kořeny, proroky i řadu příběhů. Arabsky se Bůh řekne Alláh. Zrodil se v 7. století na Arabském poloostrově, v kraji kmenových svazů a dálkových karavanních cest, kde se potkávalo mnohobožství starých Arabů s obcemi židovskými i křesťanskými.

Zakladatelem víry je Mohamed (asi 571 – 8. 6. 632), muslimy pokládaný za posledního z proroků. Narodil se v Mekce v obchodnické rodině a živil se coby kupec; sňatek s Chadídžou, ženou o patnáct let starší a majetnou, jej hospodářsky zabezpečil a uvolnil mu ruce. Prorokovat začal ve čtyřiceti letech, kdy měl podle tradice v jeskyni u Mekky spatřit archanděla Gabriela, jenž mu nařídil zapamatovat si a přednášet verše později uspořádané do koránu. Své poslání nechápal jako roztržku se staršími naukami: judaismus ani křesťanství nezavrhl, nýbrž prohlašoval, že je má dovršit.

Většina Mekkánců v něm zprvu viděla podvodníka a hrozbu pro výnosnou poutní svatyni Kábu. Roku 622 proto Mohamed s příznivci z města odešel a usadil se v Medíně – přesídlení zvané hidžra znamená počátek islámského letopočtu a zároveň proměnu prorokova postavení: z kazatele se stal vůdce obce, soudce i vojevůdce. Rozhodující obrat přinesly až vojenské výpravy. Roku 630 ovládl Mekku, do své smrti podrobil většinu poloostrova a nová víra se odtud šířila dál – na západ přes severní Afriku, na východ až k Indii.

Není boha kromě Boha; Mohamed je Posel Boží. Šaháda, základní islámské vyznání víry. První polovina věty vyjadřuje přísný monoteismus, druhá určuje Mohamedovo postavení prostředníka. Pronese-li ji někdo arabsky s vážným úmyslem před způsobilými svědky, stává se tím muslimem – obrácení tedy nevyžaduje obřad ani prostředníka z řad duchovenstva.

Korán, sunna a pět pilířů

Základními prameny islámu jsou dva texty. Korán je svaté písmo, jež měl podle víry prorokovi zjevit anděl; dělí se na 114 kapitol zvaných súry, řazených s výjimkou úvodní Fátihy podle délky od nejdelší k nejkratší, a súry se dále člení na verše, obdobně jako knihy Bible. Sunna je soubor prorokových výroků a činů, sloužící coby závazný vzor jednání. Z obojího vyrůstá šáría, náboženské právo upravující nejen bohoslužbu, ale i manželství, dědictví či obchod.

Náboženskou praxi shrnuje pět pilířů víry. Prvním je šaháda, vyznání víry v jediného Boha a v Mohameda coby jeho proroka. Druhým salát, modlitba pětkrát denně obrácená k Mekce, k níž věřící svolává muezzin z ochozu štíhlé věže – minaretu; zvláštní postavení má páteční polední modlitba v mešitě. Třetím je zakát, povinná almužna odváděná z majetku na dobročinné účely, čtvrtým saum, půst v měsíci ramadánu dodržovaný od svítání do soumraku. Pátým pilířem je hadždž, pouť do Mekky, již má muslim vykonat alespoň jednou za život, dovolí-li mu to zdraví a poměry; dříve než vyrazí, musí zajistit svou rodinu, aby v jeho nepřítomnosti nestrádala.

K pěti pilířům se často připojuje džihád, doslova úsilí. Výklad pojmu se v dějinách rozcházel: sahá od vnitřního zápasu věřícího se sebou samým po ozbrojený boj za rozšíření či obranu obce. Právě druhé pojetí provázelo raná arabská tažení a bylo pro účastníky spojeno s příslibem posmrtné odměny.

Sunnité a šíité

Mohamed nezanechal syna ani jasné pravidlo nástupnictví, a obec se proto hned po jeho smrti roku 632 rozešla v otázce, kdo má převzít úřad chalífy, tedy prorokova zástupce. Jedni se přiklonili k Abú Bakrovi, zámožnému kupci, prorokovu dávnému příteli a otci jeho nejmilejší ženy Áiši; volba padla na muže vybraného obcí. Druzí trvali na tom, že titul náleží dědičně prorokově rodině, jmenovitě jeho bratranci a zeti Alímu. Podle arabského ší’at Alí, tedy strana Alího, dostali jméno šíité; jejich odpůrci se označují za sunnity, poněvadž se dovolávají sunny.

Rozkol nenastal naráz. Alí sám proti volbě Abú Bakra sice protestoval, avšak moci se nezmocňoval a nástupce nakonec uznal; chalífou se stal roku 656 a už roku 661 padl rukou povstalce. Vlády se ujala dědičná dynastie Umajjovců a schizma bylo dovršeno. Zprvu čistě mocenský spor přerostl v rozdíl věroučný: obě větve se rozcházejí ve výběru závazných textů i v jejich výkladu, což přineslo odlišnou praxi a nezřídka i vzájemnou nevraživost.

Poměr sil se od té doby změnil pramálo. Sunnité tvoří zhruba čtyři pětiny všech muslimů a převažují téměř ve všech zemích s muslimskou většinou, včetně obcí evropských. Šíité mají většinu pouze v Íránu, Ázerbájdžánu, Bahrajnu a Iráku; třetím, výrazně menším proudem je ibádíja, převládající v Ománu.

Arabské výboje

Rychlost arabské expanze nemá ve starších dějinách obdoby. Mezi lety 622 a 750 ovládli Arabové Blízký východ, celou severní Afriku, části Středního východu a posléze i jih Evropy. Vysvětlení netkví jen ve víře. Byzanc i sásánovská Persie vyšly z dlouhé vzájemné války vyčerpány, tažení nabízela chudým kmenům kořist a nový řád ponechával podrobeným obyvatelům víru výměnou za zvláštní daň, takže odpor býval slabší, než se čekalo.

Roku 711 přešli Arabové a jimi vedení Berbeři úžinu, porazili Vizigóty a začali se usazovat na Pyrenejském poloostrově. Obsadili rovněž Baleáry a pronikli až do jižní Galie, kde je roku 732 v bitvě u Tours, zvané též u Poitiers, odrazil franský majordomus Karel Martel. Pozdější dějepisectví z ní učinilo záchranu křesťanské Evropy; ve skutečnosti šlo o zastavení dálkového nájezdu, byť s velkým symbolickým dosahem – arabský postup na sever se po ní neobnovil.

Na pokračující tlak odpověděli křesťané ve 12. století křížovými výpravami a na Pyrenejském poloostrově staletým znovudobýváním zvaným reconquista, dovršeným roku 1492 pádem Granady. Vrcholu dosáhla muslimská expanze roku 1453, kdy osmanští Turci dobyli Konstantinopol; do konce 17. století se dvakrát dostali až před Vídeň, načež začali ustupovat.

Chalífát a jeho střediska

Po pádu Umajjovců převzali roku 750 vládu Abbásovci a přenesli sídlo z Damašku do nově založeného Bagdádu. Ohromné území se ovšem řídit z jediného místa nedalo. Umajjovská větev, jež se před vyvražděním zachránila útěkem na západ, si vybudovala vlastní panství v Andalusii; roku 929 je córdobský vládce povýšil na chalífát a Córdoba se stala nejlidnatějším městem tehdejší Evropy. Vedle ní vyrostla další střediska – Káhira, Damašek, Samarkand.

Města byla přitom srdcem celé soustavy. Kupec z Córdoby a kupec ze Samarkandu mluvili týmž jazykem, používali téhož práva i téže mince, a zboží i myšlenky proto putovaly volně od Atlantiku k Indii. Latinská Evropa raného středověku nic srovnatelného neměla; její obchod byl namnoze směnný a její města nesrovnatelně menší.

Vnitřní jednota však vydržela kratší dobu než hranice. Chalífát se drobil na soupeřící emiráty a sultanáty a roku 1258 Bagdád dobyli a vyplenili Mongolové, čímž abbásovské panství skončilo. Náboženský a kulturní okruh přesto trval dál – i po ztrátě jediného politického středu.

Věda, filosofie a umění

Arabští učenci nezůstali u přejímání. Do arabštiny přeložili řecké lékařské, matematické a filosofické spisy, doplnili je poznatky perskými a indickými a výsledek posunuli dál. Z Indie převzali poziční zápis čísel včetně nuly, jenž se do Evropy dostal jejich prostřednictvím a dodnes se mu proto říká arabské číslice. Perský matematik al-Chorezmí sepsal v 9. století spis o počítání převodem a krácením – arabsky al-džabr, odkud pochází slovo algebra; z jeho vlastního jména vzešel pojem algoritmus. Lékař a filosof Ibn Síná, latinsky Avicenna (980–1037), shrnul soudobé lékařství do Kánonu medicíny, podle nějž se na evropských univerzitách učilo ještě v 17. století.

Pro dějiny myšlení má zvláštní váhu Averroes (1126–1198), vlastním jménem Ibn Rušd, córdobský soudce, lékař, astronom a filosof, jenž sepsal přes sto knih. Proslul komentáři k Aristotelovi; víru a rozum pokládal za dvě různé cesty k téže Boží pravdě a dokazoval, že se navzájem doplňují. Mezi ortodoxními muslimy uznání nenašel a na sklonku života jej chalífa vyhnal a jeho učení odsoudil. Latinský Západ jej naopak četl dychtivě: právě přes arabské komentáře poznávala scholastika Aristotela, dřív než se k ní dostaly řecké originály.

Ke stavitelství i řemeslu se pojí totéž jméno rozkvětu. Mešity s minarety, klenuté bazary, zavlažovací soustavy, výroba papíru přejatá z Číny, sklo, barvená látka i cukrová třtina – s tím vším se křižáci na východě setkali a leccos z toho si přivezli domů. Pojmenování mnoha hvězd – Altair, Betelgeuze, Vega – zůstalo v evropské astronomii arabské dodnes.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou