Raně středověké státy Evropy

Seveřané: Vikingové, Normané, Varjagové

Roku 793 vyplenila skupina seveřanů klášter na ostrůvku Lindisfarne u anglického pobřeží a Evropa poznala nepřítele, na nějž nebyla připravena. Vikingové netvořili stát ani jednotný národ, nýbrž volnou soustavu skandinávských kmenů; Západ je znal coby Normany, tedy severní muže, východní Slované jim říkali Varjagové. Mělké lodě jim dovolovaly vplout daleko po řekách, což z každého kláštera i města na břehu činilo snadný cíl.

Jejich společnost znala čtyři vrstvy: v čele stál král, pod ním šlechtic zvaný jarl, dále svobodný sedlák karl – k němuž náleželi též řemeslníci a bojovníci – a nejníže otroci, tvořící snad až čtvrtinu obyvatel. Zásadní věci nerozhodoval panovník sám, nýbrž thing, shromáždění svobodných mužů způsobilých nosit zbraň, jež bdělo nad zachováváním ústně tradovaných zákonů. Psali runami, vlastním písmem vytesávaným do dřeva a kamene.

Vyznávali polyteistické severské náboženství s bohy jako Ódin, Thór, Týr, Loki, Freya a Heimdall a se světem plným trpaslíků, obrů, draků a valkýr. Padlý bojovník odcházel do Valhally, ostatní mrtví do Helheimu; ve Valhalle se pak vojsko cvičilo na Ragnarök, konečné střetnutí, jímž měl svět skončit. Křesťanství přijala Skandinávie postupně mezi 10. a 12. stoletím – a nájezdy tím ustaly.

Anglie od heptarchie k Hastingsu

Po odchodu římských legií počátkem 5. století zůstali na britském ostrově Keltové a na severu kmeny Piktů a Skotů. V polovině téhož století připluli germánští Anglové, Sasové a Jutové, původně povolaní na pomoc s obranou, a zemi si nakonec podrobili sami. Kelty vytlačili do Walesu a do Bretaně na severozápadě Galie a zřídili sedmero království – heptarchii –, mezi nimiž vynikaly Northumbrie, Mercie a Wessex. Domácímu obyvatelstvu se od té doby říká Anglosasové.

Od konce 8. století sužovaly pobřeží vikinské nájezdy a část Seveřanů se na východě ostrova usadila v území zvaném Danelaw. Sedm království se proto začalo spojovat; kolem roku 827 je pod svou vládou sjednotil wessexský král Egbert a obranu dovršil jeho vnuk Alfréd Veliký, panovník v letech 871–899. Vychováván původně na kněze, chopil se koruny po smrti staršího bratra: dal sepsat první anglické zákony, zdanil šlechtu, vystavěl strážní věže a loďstvo. Vypudit Vikingy se mu nepodařilo, uhájit království ano.

Počátkem 11. století přesto Anglii ovládl dánský král Knut Veliký, jehož říše spojila Anglii, Dánsko i Norsko. Po jeho smrti se trůnu zmocnili opět Anglosasové v osobě Eduarda Vyznavače, muže tak zbožného, že za něj fakticky vládl tchán Godwin. Když roku 1066 zemřel bezdětný, střetli se o korunu Godwinův syn Harold a normanský vévoda Vilém Dobyvatel, jemuž měl Eduard nástupnictví přislíbit. Rozhodla bitva u Hastingsu: Harold padl, Vilém se dal korunovat a normanská šlechta se během několika pokolení smísila s domácím obyvatelstvem. Angličtina si z toho střetnutí odnesla dvojí slovník – hrubě řečeno germánský pro věci všední a francouzský pro věci panské.

Od Plantagenetů k Magně chartě

Po smrti Viléma I. a jeho syna Viléma II. vypukly spory o nástupnictví, přerostlé v občanskou válku. Pořádek nastolil až Jindřich II. Plantagenet (1133–1189), panovník, jenž shromáždil pod svou rukou anglickou korunu a k tomu rozsáhlé provincie ve Francii – dědictví, z něhož vzešly pozdější anglo-francouzské války. Snažil se rovněž podřídit církevní soudy královským, čímž se dostal do sporu s arcibiskupem canterburským Tomášem Becketem. Roku 1164 mu vnutil clarendonské konstituce, jež omezovaly církevní soudnictví a zapovídaly odvolání k papeži; spor vyvrcholil roku 1170 patrně nezamýšlenou vraždou arcibiskupa přímo v katedrále. Becket byl zanedlouho prohlášen za svatého a král musel konat veřejné pokání.

Jindřichův syn Richard Lví srdce strávil na trůně deset let, z toho v Anglii sotva několik měsíců; účastnil se třetí křížové výpravy a po návratu padl do zajetí v říši. Právě do doby jeho nepřítomnosti kladou anglické pověsti postavu Robina Hooda, lupiče, jenž bohatým bral a chudým dával. Po Richardově smrti roku 1199 nastoupil jeho bratr Jan Bezzemek, panovník nespolehlivý a v poli neúspěšný. Prohrál válku s Francií, na přípravu odvety vypsal nezákonně vysoké daně a znepřátelil si církev i šlechtu naráz.

Výsledkem byla listina, jež přerostla svou dobu. Roku 1215 donutili velmoži krále podepsat Magnu chartu libertatum, Velkou listinu práv a svobod. Panovník se jí zavázal respektovat zákon, nezabavovat statky bez soudu a nezavádět nové daně bez souhlasu velké rady, v níž zasedala světská i církevní šlechta a zástupci Londýna. Rada, kterou charta zřídila, bývá pokládána za nejstarší instituci hodnou jména parlament, byť s dnešními pravomocemi nesrovnatelnou.

Žádný svobodný člověk nebude zatčen ani uvězněn nebo zbaven majetku, postaven mimo zákon, vypovězen či jakkoliv jinak poškozen… leda na základě zákonného rozsudku sobě rovných nebo podle práva země. Magna charta libertatum, článek 39, rok 1215. Vzbouření baroni ji sepsali z čirého vlastního zájmu – „svobodným člověkem“ mysleli sebe, nikoliv poddané. Přesto se právě tento článek stal o čtyři století později hlavním argumentem anglických právníků proti královské libovůli a odtud i vzorem pro pozdější listiny práv.

Francie Kapetovců

Ze Západofranské říše, jíž přisoudila roku 843 verdunská smlouva Karlu II. Holému, se francouzské království rodilo pomalu a v nesnázích. Karel byl vládce slabý a nechal se bohatou šlechtou omezovat; jeho nástupci na přelomu 9. a 10. století ovládali fakticky jen kraj Île-de-France kolem Paříže, zatímco zbytek země držela hrstka velmožů – nejmocnější byli Akvitánci na jihu a Burgunďané při východní hranici. K vnitřní slabosti se přidal vnější nápor: na severu se vylodili Normané a vynutili si území, jež se po nich dodnes jmenuje Normandie.

Roku 987 usedl na trůn Hugo Kapet a založil dynastii Kapetovců, vládnoucí v přímé linii přes tři století. Vztahy s církví si udržoval dobré, sjednotit zemi však ani on, ani jeho nejbližší nástupci nedokázali; většina půdy zůstávala v držení leníků, kteří se královské moci vzpírali. Normandii navíc od roku 1066 drželi angličtí králové, což z ní učinilo trvalý zdroj sporů.

Silnější než král se ukázala v tomto století reforma církevní. Vzešla z burgundského opatství Cluny, založeného roku 910 a podřízeného přímo papeži, a mířila proti nešvarům, jež zbožné současníky pohoršovaly nejvíce: proti prodeji církevních úřadů, proti kněžským rodinám a proti závislosti klášterů na světských pánech. Žádala přísné dodržování řehole a celibátu a omezení odpustků. Z clunyjského prostředí vzešli reformní papežové 11. století a jejich prostřednictvím i pozdější zápas o investituru. Cluny bylo opatstvím benediktinským – cisterciácký řád, s nímž je učební texty občas zaměňují, vznikl až roku 1098 v Cîteaux, a to právě jako reakce na to, že se clunyjští mniši mezitím stali příliš bohatými.

Svatá říše římská a spor o investituru

Ve Východofranské říši dozrával mezitím útvar zcela jiného rázu. Roku 955 porazil král Ota I. Veliký v bitvě na Lechu u Augsburgu kočovné Maďary, čímž skončily jejich výboje do západní Evropy a kmenový svaz se usadil v Panonii. O sedm let později, roku 962, dal se Ota v Římě korunovat císařem a založil Svatou říši římskou, navazující vědomě na císařství Karla Velikého z roku 800. Panovníka volili přední světští a duchovní velmoži říše – kurfiřti, jejichž počet ustálila na sedmi až zlatá bula Karla IV. roku 1356 – a na císaře jej korunoval papež.

Spojení trůnu a oltáře se ovšem ukázalo výhodné i nebezpečné zároveň. Sféry vlivu se prolínaly natolik, že spor byl nevyhnutelný, a rozhořel se o investituru, tedy uvedení do biskupského úřadu. Císař biskupy dosud fakticky jmenoval, teologové v tom však spatřovali svatokupectví. Za papeže Řehoře VII. a císaře Jindřicha IV. přerostl spor v otevřený střet: papež uvalil na císaře klatbu, ten před ním roku 1077 konal pokání v Canosse – odtud rčení cesta do Canossy pro ponižující prosbu o milost – a o několik let později dobyl Řím vojskem. Smír přinesl teprve wormský konkordát roku 1122: biskupy napříště volí církev, císař volbu potvrzuje a předává zvolenému žezlo coby odznak moci světské.

Ještě hlouběji zasáhla církev roztržka s Východem. Roku 1054 došlo k velkému schizmatu: papežský legát exkomunikoval konstantinopolského patriarchu a ten mu odpověděl týmž. Formálně se spor vedl o výklad nauky o Duchu svatém, tzv. filioque; prakticky šlo o to, zda se východní patriarchové mají podřizovat papeži, či zda jsou mu rovni. Rozdělení západní a východní církve trvá dodnes.

Kyjevská Rus, Polsko a Uhry

Na východoslovanském území mezi Vislou a Dněprem vznikaly od 8. století u řek trhové osady, jež neunikly pozornosti ozbrojených Varjagů ze Švédska. Kníže Rurik ovládl Novgorod a jeho nástupce Oleg se roku 882 zmocnil Kyjeva; stal se tím zakladatelem Kyjevské Rusi a dynastie Rurikovců. Prvním křesťanským panovníkem byla kněžna Olga, rozhodující krok však učinil až její vnuk Vladimír I., jenž roku 988 přijal křest z Byzance, aby se mohl oženit se sestrou císaře Basileia II. Volba měla dalekosáhlé následky: ruská kultura, písmo i církevní obřad nesou byzantskou pečeť dodnes. Vrcholu dosáhla říše za Jaroslava I. Moudrého, jenž dal sepsat zákoník Ruskou pravdu, spojující byzantské právo se slovanským právem zvykovým.

Nejvyšší moc náležela knížeti, zároveň nejvyššímu soudci, jehož hlavním úkolem byla obrana země před Pečeněhy a volžskými Bulhary; poradním sborem byla pozemková šlechta – bojaři. Nástupnické spory ve 12. století rozdrobily zemi na knížectví, jež nájezdům z východu neodolala. Roku 1223 rozdrtili Mongolové ruská knížata v bitvě na řece Kalce, na dolní Volze pak založili chanát Zlatá horda a Rus jim po dvě staletí odváděla daně. Východní vlivy převládly, styky se Západem se přerušily a významné postavení získaly ruské země znovu teprve v 16. století.

Obdobnou cestou, byť opačným směrem, kráčeli západní sousedé českých zemí. Polsko sjednotil rod Piastovců; kníže Měšek I. přijal roku 966 křest z Čech a tím i příslušnost k latinskému okruhu, roku 1000 se v Hnězdně sešel s císařem Otou III. a jeho syn Boleslav Chrabrý se roku 1025 dal korunovat prvním polským králem. Uhry vybudoval rod Arpádovců z maďarských kmenů usazených po roce 955 v Panonii; kníže Štěpán I. přijal křesťanství, kolem roku 1000 obdržel od papeže královskou korunu a byl později svatořečen. Do sousedství přemyslovských Čech se tak během jediného pokolení postavila dvě nová křesťanská království.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou