Palestina, Indie a Čína

Židé a víra v jediného Boha

Oblast Palestiny zahrnuje území dnešní Sýrie, Libanonu, Palestiny a Izraele. Jméno dostala podle Pelištejců (Filištínů). Od 13. století př. Kr. sem pronikaly hebrejsko-izraelské kmeny a vytlačily Egypťany. Kolem roku 1025 př. Kr. porazili Židé vedení králem Saulem Pelištejce, Saulův nástupce David dobyl Jeruzalém a učinil z něj sídlo králů a Davidův syn Šalamoun vládu stabilizoval, postavil chrám a proslul svou moudrostí.

Po Šalamounově smrti došlo k rozkolu, království se rozdělilo a upadalo. Asyřané a po nich Babyloňané část obyvatelstva porazili a odvlekli do zajetí. Po vítězství Persie se Židé směli vrátit, žili však pod nadvládou nejprve Peršanů, později Říma. Následovaly vzpoury, jež skončily porážkou: povstání Makabejských, první židovská válka a nakonec odboj Šimona Bar Kochby. Po jeho potlačení se Židé rozptýlili po světě a žili v diaspoře.

Židovské náboženství je monoteismus – víra v jediného Boha zvaného Hospodin. Jeho symbolem je hexagram, Davidova hvězda, a místem modlitby synagoga. Podle tradice pocházejí Židé z dvanácti izraelských kmenů, jež vzešly z dvanácti synů Jákoba, syna Izákova, syna Abrahámova.

Ústřední postavou je Mojžíš (přibližně 15. století př. Kr.), náboženský i politický vůdce Židů v době egyptského zajetí. Vyvedl svůj lid z Egypta – podle Bible se na jeho příkaz otevřelo moře, aby Židé unikli pronásledovatelům – a na hoře Sinaji obdržel od Hospodina kamenné desky s desaterem. Připisuje se mu autorství pentateuchu a jako proroka jej vedle Židů a křesťanů uctívají i muslimové.

Starověká Indie

Indie dostala jméno podle řeky Indus. Nejstarší je harappská kultura (zhruba 3. tisíciletí až 1700 př. Kr.), pojmenovaná podle naleziště Harappa. Zůstaly po ní keramické střepy, měděné destičky, kamenné i kovové náramky a zbraně – a dodnes nerozluštěné písmo. Pozoruhodné je, že zdejší města měla lázně, koupelny, splachovací záchody a kanalizaci.

Po ní přichází arjská kultura, nazvaná podle kmene Árjů. Kromě archeologických nálezů zanechala písemné památky zvané védy, obsahující hymny, zaklínadla, návody k obětem, písně a modlitby. Společnost se dělila do kast: nejvýše stáli bráhmani, tedy vládnoucí kněží, pod nimi kšatrijové neboli bojovníci, dále vaišijové – obchodníci a řemeslníci – a šúdrové, bezprávní sluhové. Zcela mimo tento systém stáli dalitové, „nedotknutelní“, považovaní za nečisté. Indická ústava z roku 1950 jejich diskriminaci zakazuje, přesto většina z nich dodnes musí žít na okraji společnosti.

První a nejrozlehlejší indickou říši, Maurjovskou (asi 322–185 př. Kr.), založil Čandragupta Maurja. Nejvýznamnějším panovníkem byl Ašóka: sjednotil téměř celý indický poloostrov, konvertoval z hinduismu k buddhismu a velmi se zasloužil o jeho rozšíření. Po jeho smrti říše upadala.

Tři indická náboženství

Hinduismus se vyvinul z bráhmanismu, tedy védského náboženství, a bývá považován za nejstarší náboženství světa. Není to jen víra, ale komplexní myšlenkový systém zasahující do všech oblastí života. Jeho součástí je víra v reinkarnaci, převtělování duší, a v karmu, etický zákon odměňující zlé zlým a dobré dobrým. Obsahuje však i tezi o nerovnosti lidí: prvotní bytost Puruša se obětovala, z jejího těla vznikl svět a ze čtyř jeho částí čtyři indické kasty. Významnou posvátnou knihou je Bhagavadgíta.

Buddhismus založil Siddhártha Gautama (asi 563–483 př. Kr.), zvaný Buddha, tedy Probuzený. Sdílí s hinduismem víru v reinkarnaci i karmu, cílem však není lepší zrození, nýbrž vysvobození – rozplynutí v nirváně, blaženosti, jíž končí utrpení. Z Indie jej později vytlačil hinduismus.

Příčinou utrpení je touha – s koncem touhy končí utrpení. Buddha

Džinismus založil Vardhamána Mahávíra v 5. století př. Kr.; přezdívalo se mu Džaina, odtud jméno směru. Ústřední myšlenkou je nenásilí (ahinsá) a respekt k veškerému životu – lidem, zvířatům i rostlinám. Čtyři základní sliby zní: nebrat, co není darováno, nelhat, zříci se světské rozkoše a nezabíjet nic živého. Důsledný džinista přecezuje pitnou vodu, aby v ní nezahubil drobné živočichy, a nosí závoj, aby nevdechl hmyz.

Indie přispěla i vědě. Objevila číslo nula, uměla vypočítat Ludolfovo číslo a znala Pythagorovu větu – vše se připisuje matematikovi Árjabhatovi. Číslice, jimž dnes říkáme arabské, jsou ve skutečnosti indického původu. Z Indie pochází také jóga, šachy (do Evropy je přinesli Arabové) a pokročilá chirurgie včetně císařského řezu. Nejstarším indickým písmem je sanskrt.

Starověká Čína

Čínská civilizace se vyvíjela poměrně izolovaně od zbytku světa, v povodí Žluté řeky (Chuang-che) a Dlouhé řeky (Jang-c’-ťiang). Do 3. století př. Kr. se vystřídaly tři významné dynastie: Sia, Šang a Čou. Poslední z nich zavedla přehlednou hierarchii – v čele stál wang, král zvaný Syn nebes, prostředník mezi Bohem a poddanými, pod ním správci území, náčelníci rodových klanů a nakonec prostý lid, rolníci a řemeslníci.

Ve 3. století př. Kr. nastupuje dynastie Čchin, podle níž má Čína jméno. Císař Čchin Š-chuang-ti si podrobil a sjednotil celou zemi, rozdělil ji na správní jednotky s přísnou centralizací a začal stavět Velkou čínskou zeď proti kočovným kmenům ze severu. Vládl nesmírně autoritativně a krutě: roku 213 př. Kr. nechal spálit knihy v celé říši a popravit učence, kteří se odvážili vystoupit proti němu, takže o době před dynastií Čchin nemáme téměř žádné historické záznamy. Osudnou se mu stala snaha najít lék nesmrtelnosti – požil přípravek obsahující rtuť a zemřel na otravu. Nechal si vystavět monumentální hrobku s tisíci sochami, již známe jako terakotovou armádu; archeologové na ni narazili teprve v 70. letech 20. století. Čtyři roky po jeho smrti se dynastie rozpadla.

Čínské myšlení a vynálezy

Konfucianismus vychází z učení Konfucia (551–479 př. Kr.), shrnutého v díle Hovory. Staví do popředí rozum, odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Všechny mezilidské vztahy podle něj kopírují pět základních: otce a syna, staršího a mladšího bratra, manžela a manželky, panovníka a poddaného – a jediný rovnoprávný vztah přítele s přítelem.

Legismus, jehož významnou osobností byl státník Šang Jang (390–338 př. Kr.), stojí na přesvědčení, že většina lidí myslí především na své zájmy, a je proto nutné držet ji zákazy a hrozbou trestu na uzdě. Požadoval jasnou definici zákonů a jejich striktní dodržování; před zákonem si měli být všichni kromě panovníka rovni. Taoismus zakladatele Lao-c’a (6. století př. Kr.) naopak učí přijímat životní zkoušky bez reptání a hledat rovnováhu principů jin a jang; jeho základním dílem je Kniha o cestě a ctnosti.

První císař sjednotil písmo, míry, váhy i měnu. Psalo se štětcem na bambusové úštěpky, hedvábí a později na papír. Čínský objev střelného prachu, kompasu a porcelánu, akupunktura v léčitelství a především hedvábí, jež se po hedvábné stezce dováželo až do Říma, patří k nejvýznamnějším příspěvkům Číny světu. Velkou čínskou zeď, dlouhou podle způsobu měření tři až deset tisíc kilometrů, dokončila až dynastie Ming v 16. století.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou