Starověký Egypt

Dar Nilu

Egyptská civilizace je neodmyslitelně spjata s povodním jediné řeky. Civilizace se zde rozšiřovala téměř výhradně v údolí a deltě řeky Nil a několika oázách. Nejdůležitější oáza Fajjúm byla napájená vodou přímo z toku Nilu, přičemž se všude kolem rozkládala poušť. Pravidelné záplavy přinášely na pole úrodné bahno (živiny) a v něm se dařilo pšenici, ječmeni, čočce a datlím.

Na území Egypta vznikaly původně dva státy: Horní Egypt na jihu (pozor, žáci s tím mají často problém) se sídlem Nechen a Dolní Egypt na severu se sídlem Mennofer. Jejich spojením vznikla kolem roku 3100 př. Kr. jednotná říše. Hlavním městem byl nejprve Mennofer, v době Nové říše Veset, jejž dnes známe jako Luxor. Dějiny Egypta se dělí na dlouhou řadu období – Starou, Střední a Novou říši (mezi nimi vždy přechodnou dobu nejistoty a rozvratu) a nakonec pozdní dobu, kdy zemi ovládaly cizí mocnosti: Asýrie, Persie, Řecko a nakonec Řím. Roku 30 př. Kr. se Egypt stal římskou provincií a pozbyl tak definitivně i zdánlivou samostatnost.

Faraon, kněží a lidé pod nimi

V čele staroegyptského státu stál faraon, jehož Egypťané považovali za vtělení boha (obvykle boha Hora). Hned pod ním následoval vysoký hodnostář, dále šlechta, úředníci, vojenští velitelé a kněží, jejichž vliv byl obrovský. K nižším vrstvám patřili lékaři a umělci, ještě níž zemědělci a úplně dole bezprávní otroci.

Postavení žen bylo na starověk pozoruhodné: v manželství i v dědictví se ženy rovnaly mužům a mohly dokonce vládnout. Nejznámější panovnicí byla Hatšepsut, jež nejprve stála v čele země jako regentka za svého syna Thutmose III., a když dospěl, odmítla mu moc předat a panovala dalších dvaadvacet let. Na sochách se nechávala zobrazovat jako muž a její vláda je označována za dobu rozkvětu vědy i obchodu.

Bohové, hieroglyfy a knihy mrtvých

Egyptské náboženství bylo polyteistické a v různých dobách čítalo i stovky božstev, jež navíc splývala jedno v druhé. Uctívala se zvířata – krokodýl, kočka, býk, kráva. K nejvýznamnějším bohům patřili bůh slunce Re, bůh země Geb a bohyně nebe Nút, Eset jako dokonalá matka a bohyně magie, Usir, zavražděný svým bratrem Sutechem a poté vládce podsvětí, a Hor, s nímž se ztotožňoval každý žijící faraon. Bohyně Maat držela svět v rovnováze: jejím symbolem bylo pštrosí pero, které při posmrtném soudu sloužilo jako protiváha srdce zemřelého.

Jedinou výjimkou z mnohobožství byla reforma Amenhotepa IV., jenž zakázal uctívat Amona i všechny ostatní bohy a zavedl kult jediného boha – slunečního kotouče Atona. Sám si změnil jméno na Achnaton, tedy „prospěšný Atonovi“, a severně od Vesetu založil nové hlavní město Achetaton. Jeho manželkou byla Nefertiti, pokládaná za nejkrásnější Egypťanku. Po vladařově smrti Achetaton osiřel a původní náboženství se vrátilo.

Egypťané používali obrázkové písmo zvané hieroglyfy. Kněží z něj časem vyvinuli zjednodušenou hieratickou podobu a z ní ještě jednodušší démotickou. Psalo se inkoustem na papyrové svitky nebo se tesalo do kamene. K nejznámějším textům patří Egyptská kniha mrtvých, oslavné hymny na bohy a Povídka o Sinuhetovi, jež se stala předlohou bestselleru Mika Waltariho Egypťan Sinuhet.

Pyramidy a chrámy

Pyramidy v Gíze jsou prvním ze sedmi divů světa. Celý komplex vznikal v době třetí až osmnácté dynastie, tedy zhruba patnáct set let, a podílely se na něm desítky tisíc dělníků (dodnes se historici přou, zda šlo o otroky či kvalifikované dělníky, snad v průběhu času došlo na obojí). Pyramidy měly náboženský, politický i hospodářský význam a jejich součástí bývaly hrobky vládců (či byly přímo k tomu účelu vystavěny).

Největší z pyramid je Chufuova (Cheopsova) Velká pyramida ze 4. dynastie. Původně měřila kolem sto padesáti metrů, dnes zhruba sto čtyřicet, protože jí chybí špička. Strana základny má 230 metrů a stavitelé použili 2,25 milionu kamenných kvádrů o hmotnosti přibližně tří tun. Do konce 19. století byla nejvyšší stavbou světa, pak ji předběhla nejprve katedrála v Kolíně nad Rýnem a poté Eiffelova věž.

Nejstarší pyramidou – a vůbec nejstarší kamennou stavbou světa – je Džoserova stupňovitá pyramida. Jejím stavitelem byl Imhotep, vezír, kněz, lékař a mudrc. Je to vlastně první architekt, jehož dějiny znají jménem. Později ho lidé sami uctívali jako boha a patrona lékařů. O tisíc let mladší je chrámový komplex Abú Simbel, vytesaný do skály na příkaz Ramesse II. Uvnitř sedí Ramesse mezi hlavními bohy Egypta jako jeden z nich. Komplex udivuje i v novodobé historii: ve 20. století byl kousek po kousku rozřezán a přemístěn výš, aby jej nezatopila Asuánská přehrada.

Lékaři v domech života

Staroegyptská medicína přinesla první ucelený systém péče o nemocné – dochovalo se třináct lékařských papyrů. Vyspělá byla především chirurgie, gynekologie a oční lékařství. Zároveň zůstávala spjata s magickými rituály, takže představuje mezistupeň mezi šamanismem a vědou; skutečně racionální léčba přichází až s řeckým Hippokratem.

Lékaři tvořili hierarchii. Nejníže stáli praktičtí lékaři, nad nimi vrchní lékaři a úplně nahoře faraonův osobní lékař. Vzdělávali se v tzv. domech života – knihovnách a písárnách, jež patřily ke kulturním střediskům své doby. Podle egyptské představy je centrem myšlení, citů i charakteru srdce, zatímco mozek pouze zdrojem tekutin. Tělo je pak protkáno sítí trubic zvaných metu a zdraví závisí na jejich průchodnosti. Rozdíl mezi cévami, nervy a svaly Egypťané nedělali a krevní oběh neznali, stejně jako Evropané až do objevu Williama Harveyho v 17. století.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou