Reformace a protireformace

Církev před bouří

Na počátku 16. století byla církev nejbohatší institucí Evropy a zároveň institucí nejostřeji kritizovanou. Biskupská místa se udělovala synům šlechtických rodů, mnozí preláti žili světským životem, hromadili úřady a v jimi spravovaných diecézích nikdy nebyli. Volání po nápravě nebylo nové – zaznělo u Johna Wyclifa i u Jana Husa, upáleného roku 1415 –, novým však bylo prostředí, v němž se ozvalo: vzdělaní měšťané, knihtisk a zemská knížata toužící po církevním majetku.

Zápalnou šňůrou se stal prodej odpustků. Podle nauky mohla církev z pokladu zásluh svatých prominout kajícníkovi časné tresty za hříchy; praxe se však zvrhla v obchod, v němž se odpuštění kupovalo za peníze a nabízelo i za duše v očistci. Roku 1515 vyhlásil papež Lev X. odpustkovou kampaň na stavbu chrámu svatého Petra v Římě a v Německu ji vedl dominikán Johann Tetzel, jemuž se přisuzuje průpovídka o mincí zacinkavší v truhlici a duši vylétnuvší z očistce. Právě odtud vzešel spor, jenž rozdělil západní křesťanství.

Wittenberg 1517

Martin Luther (1483–1546), augustiniánský mnich a profesor biblistiky na univerzitě ve Wittenbergu, sepsal 31. října 1517 proti odpustkové praxi 95 tezí a poslal je svému nadřízenému. Slavné přibití na dveře zámeckého kostela zaznamenal až po Lutherově smrti Philipp Melanchthon, takže historikové o něm pochybují; podstatné je, že se teze díky knihtisku rozšířily po říši během několika týdnů. Sám autor se přitom v té době ještě nepokládal za odpůrce papežství.

Jeho učení dozrálo v následujících letech a shrnují je tři latinské zásady. Sola gratia – pouze milostí: spásu si nelze zasloužit ani koupit, je Božím darem. Sola fide – pouze vírou: člověka ospravedlňuje víra, nikoliv záslužné skutky. Sola scriptura – pouze Písmem: nejvyšší autoritou je bible, nikoliv papež či tradice. Luther k tomu odmítl očistec, ušní zpověď, uctívání svatých i papežskou neomylnost a po vzoru husitů zavedl přijímání podobojí.

Roku 1520 spálil papežskou bulu hrozící klatbou a byl exkomunikován. Před říšským sněmem ve Wormsu roku 1521 jej císař Karel V. vyzval, aby odvolal; Luther odmítl s odkazem na Písmo a svědomí a sněm nad ním vyhlásil říšskou klatbu. Zachránil jej saský kurfiřt Fridrich Moudrý, jenž jej dal naoko unést na hrad Wartburg. Zde vznikl během několika měsíců německý překlad Nového zákona, dílo, jež udělalo pro spisovnou němčinu tolik, co Dante pro italštinu. Roku 1525 se Luther oženil s bývalou řeholnicí Kateřinou von Bora, čímž veřejně odmítl celibát.

Selská válka a augsburský mír

Reformace se rychle vymkla svému původci. Rolníci v jižním Německu, sužovaní rostoucími dávkami, přečetli si zásadu o rovnosti věřících politicky a v letech 1524–1526 povstali; ve dvanácti artikulech žádali zrušení nevolnictví, volbu farářů a volný přístup k lesům a vodám. Nejradikálnějším kazatelem se stal Thomas Müntzer, hlásající příchod Božího království na zemi. Luther, děsící se obvinění z rozvratu, vydal spis proti „loupeživým a vraždícím tlupám sedláků“ a vyzval knížata k tvrdému zásahu. Povstání bylo utopeno v krvi – padlo snad sto tisíc lidí – a reformace se tím napříště pevně svázala se zemskými vrchnostmi.

Roku 1530 předložili Lutherovi stoupenci vedení Philippem Melanchthonem na sněmu v Augsburgu augsburské vyznání víry, základní dokument luteránské církve. Císař je nepřijal a protestantská knížata založila obranný šmalkaldský spolek. Ve válce v letech 1546–1547 je Karel V. u Mühlbergu porazil, vítězství však neudržel: knížata se roku 1552 vzbouřila znovu a císař musel ustoupit.

Augsburský mír roku 1555 proto uzavřel spor kompromisem, jenž nikoho neuspokojil, zato vydržel půl století. Zásada cuius regio, eius religio – „čí země, toho víra“ – přiznala každému říšskému knížeti právo určit vyznání svých poddaných; kdo se nechtěl podřídit, směl se vystěhovat. Kalvinisté v míru zahrnuti nebyli, což se stalo jednou z rozbušek třicetileté války. Svoboda tedy připadla vrchnostem, nikoliv jednotlivcům – a přece šlo o první uznání, že jednotná víra už není samozřejmostí.

Kalvín a Ženeva

Švýcarská větev reformace vzešla z jiného kořene. V Curychu vystoupil už roku 1519 Ulrich Zwingli, jenž se s Lutherem rozešel ve výkladu večeře Páně a roku 1531 padl v boji. Rozhodující postavou se stal Francouz Jan Kalvín (1509–1564), autor spisu Instituce křesťanského náboženství z roku 1536, nejsoustavnějšího výkladu protestantské věrouky vůbec.

Jádrem jeho učení je predestinace, tedy předurčení: Bůh od věčnosti rozhodl, kdo bude spasen a kdo zavržen, a člověk na tom nic nezmění. Poznat svůj úděl lze prý nepřímo – z toho, zda se mu daří vést spořádaný, pracovitý a střídmý život. Kalvín zároveň odmítl veškerou okázalost bohoslužby, obrazy i sochy, což vedlo k vlnám obrazoborectví. V Ženevě, kde od roku 1541 fakticky vládl, zavedl přísný mravní dohled: zákaz tance, her, přepychu a šperků, tresty za rouhání i za nedbalou docházku na kázání. Roku 1553 dal upálit lékaře Michaela Serveta, jenž popíral Nejsvětější Trojici.

Dvě jeho rozhodnutí přesáhla obor věrouky. Prohlásil za dovolené půjčovat peníze na úrok, dosud odsuzované jako lichva, a připustil, že proti vrchnosti porušující Boží zákon se lze vzepřít. Kalvinismus se tak stal vírou obchodníků a měst; přijali jej nizozemští gézové, francouzští hugenoti, skotští presbyteriáni i angličtí puritáni.

Anglikánská cesta

V Anglii nezačala reformace teologickým sporem, nýbrž otázkou nástupnictví. Jindřich VIII. Tudor (1491–1547) neměl s Kateřinou Aragonskou mužského dědice a roku 1527 požádal papeže Klimenta VII. o prohlášení manželství za neplatné. Papež, závislý na Kateřinině synovci Karlu V., odmítl. Král si vzal Annu Boleynovou, jež mu porodila pozdější královnu Alžbětu I., a parlamentem si dal roku 1534 schválit zákon o svrchovanosti (Act of Supremacy), jímž se sám prohlásil nejvyšší hlavou církve v Anglii.

Následovalo rušení klášterů, zabavení jejich majetku a tvrdé represe: odmítnutí přísahy se trestalo jako velezrada. Popraveni byli rochesterský biskup John Fisher a Thomas More, autor Utopie a bývalý lord kancléř – oba později katolickou církví svatořečeni. Sám Jindřich přitom protestantem nebyl: Lutherovo učení odsoudil vlastním spisem a získal od papeže titul Defensor Fidei, obránce víry, jejž angličtí panovníci nosí dodnes.

Věrouka nové církve kolísala podle panovníka. Arcibiskup Thomas Cranmer ji přiklonil k protestantismu a zavedl bohoslužebnou knihu v angličtině, katolička Marie I. (1553–1558) obnovila poslušnost Římu a dala upálit na tři stovky protestantů, čímž si vysloužila přízvisko Krvavá Marie. Trvalou podobu dala anglikánství až Alžběta I. (1558–1603): střední cestu mezi Římem a Ženevou, papežskou exkomunikaci roku 1570 – a stejně tvrdé pronásledování katolíků, jaké její sestra chystala protestantům.

Odpověď Říma

Katolická církev odpověděla dvojím způsobem: vnitřní nápravou a bojem. Roku 1540 potvrdil papež řád Tovaryšstva Ježíšova, založený baskickým šlechticem a bývalým vojákem Ignácem z Loyoly. Jezuité skládali vedle obvyklých slibů čtvrtý slib poslušnosti papeži, nenosili řeholní roucho a působili tam, kde bylo nejvíce vidět: ve školách, na misiích a u panovnických dvorů coby zpovědníci. Jejich gymnasia patřila k nejlepším v Evropě a mnohý protestantský šlechtic do nich posílal syny navzdory vlastnímu vyznání.

Věroučnou linii určil tridentský koncil, zasedající s přestávkami v letech 1545–1563. Odmítl protestantské učení o ospravedlnění pouhou vírou, potvrdil sedm svátostí, autoritu tradice vedle Písma i závaznost latinské Vulgáty. Zároveň však odsoudil nešvary, na něž reformátoři ukazovali: zakázal prodej odpustků za peníze, hromadění úřadů a nařídil biskupům pobývat ve svých diecézích a zřídit semináře pro výchovu kněží. Sjednotil rovněž mešní obřad, jenž pak platil čtyři století. Papež Pavel IV. vydal roku 1559 index zakázaných knih (Index librorum prohibitorum), tridentský koncil jej převzal a seznam se udržel až do roku 1966. Nástrojem donucení zůstala inkvizice, ve Španělsku obzvláště obávaná.

Francie: od Bartolomějské noci k nantskému ediktu

Nikde nestála reformace tolik krve jako ve Francii. Kalvínští hugenoti tvořili sotva desetinu obyvatel, byli však silní ve městech a mezi šlechtou, což ze sporu učinilo zápas o moc mezi rody Guisů, Bourbonů a královskou dynastií Valois. V letech 1562–1598 proběhlo osm náboženských válek.

Vrcholem hrůzy byla Bartolomějská noc z 23. na 24. srpna 1572. Do Paříže se sjela hugenotská šlechta na svatbu protestanta Jindřicha Navarrského s katoličkou Markétou z Valois, sňatek měl usmířit obě strany. Královna matka Kateřina Medicejská však využila příležitosti a nechala hugenoty pobít: v Paříži jich zahynuly asi tři tisíce, v celé zemi během následujících týdnů snad deset tisíc. Ženich vyvázl předstíraným přestupem na katolickou víru.

Poslední z válek, nazvaná válkou tří Jindřichů, skončila vymřením Valois a nástupem právě Jindřicha Navarrského na trůn coby Jindřicha IV. Aby jej Paříž přijala, přestoupil roku 1593 nadobro ke katolictví – přičemž se mu přisuzuje výrok, že Paříž stojí za mši. Roku 1598 vydal edikt nantský, jenž hugenotům zaručil svobodu vyznání, přístup k úřadům a dokonce několik opevněných měst. Byl to první případ, kdy velký evropský stát uzákonil soužití dvou vyznání pod jednou korunou. Ludvík XIV. jej roku 1685 zrušil a statisíce hugenotů odešly do Nizozemí, Anglie a Pruska – k trvalé škodě francouzského hospodářství.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou