Renesance a humanismus

Proč právě Itálie

Odpověď nedaly hory ani podnebí, nýbrž peníze a rozdrobenost. Severoitalská města – Florencie, Benátky, Janov, Milán – zbohatla už ve vrcholném středověku dálkovým obchodem se Středomořím a v neposlední řadě bankovnictvím; nepodléhala žádnému silnému králi a o věcech veřejných rozhodovaly rodiny kupců. Kdo měl peníze, chtěl je proměnit v prestiž, a tak platil sochaře, malíře a architekty. Nejznámějšími mecenáši se stali florentští Medicejové, bankéřský rod, jenž ovládal město po tři staletí a vydal i několik papežů.

Druhým důvodem byla samotná půda. Itálie stála doslova na antice: sloupy, oblouky a sochy zde nebyly předmětem studia z knih, nýbrž součástí každodenního výhledu. Když navíc po pádu Konstantinopole roku 1453 prchali na Západ řečtí učenci s rukopisy, dostala se do italských knihoven díla, jež latinská Evropa buď neznala vůbec, nebo je četla jen ve zprostředkovaných arabských překladech.

Člověk uprostřed

Filosofickým jádrem epochy byl humanismus. Nepopíral Boha, přesouval však pozornost: pozemský život přestal být pouhou čekárnou před věčností a stal se hodnotou sám o sobě. Vzorem se stal homo universalis, člověk vzdělaný ve všem – v jazycích, matematice, hudbě i šermu. Studovaly se studia humanitatis, tedy gramatika, rétorika, poezie, dějepis a mravní filosofie, a to z původních latinských a řeckých pramenů, nikoliv z pozdějších výtahů.

Kořeny sahají k Dantu Alighierimu (1265–1321), jehož Božská komedie stojí ještě na pomezí středověku, zato dala Itálii spisovný jazyk. Za otce humanismu je pokládán Francesco Petrarca (1304–1374), básník sonetů opěvujících Lauru a pilný sběratel antických rukopisů, jenž si dopisoval i s Karlem IV. Jeho přítel Giovanni Boccaccio (1313–1375) sepsal Dekameron, sto novel vyprávěných deseti mladými lidmi prchajícími z morem stižené Florencie – knihu vtipnou, smyslnou a k pokrytectví nemilosrdnou.

Zaalpský humanismus měl vážnější tón a mířil k nápravě církve. Erasmus Rotterdamský (1466–1536), nizozemský kněz a nejčtenější autor své doby, vydal kritické vydání řeckého Nového zákona a ve Chvále bláznivosti zesměšnil pověrčivost, učenou pýchu i světácké preláty; přesto se k Lutherovi nikdy nepřidal a rozešel se s ním ve sporu o svobodnou vůli. Angličan Thomas More (1478–1535) vylíčil ve spisu Utopia ostrov, kde neexistuje soukromé vlastnictví ani zahálka – a dal tím jméno celému literárnímu druhu. Zaplatil za své přesvědčení hlavou, když roku 1535 odmítl uznat Jindřicha VIII. za hlavu církve. Zcela jiným směrem šel Florenťan Niccolò Machiavelli (1469–1527): ve Vladaři popsal nikoliv ideálního, nýbrž skutečného panovníka, jenž smí pro udržení státu sáhnout i po lsti a krutosti.

Perspektiva, tělo a světlo

Renesanční umění se od gotiky nelišilo jen ozdobami. Zavedlo lineární perspektivu, díky níž obraz působí jako okno do prostoru, vrátilo se k anatomické věrnosti a osmělilo se zobrazovat nahé lidské tělo po vzoru antických soch. Architektura opustila lomený oblouk a opěrný systém a nahradila je souměrností, kupolí, půlkruhovým obloukem, sloupořadím a arkádami; zvenčí ji zdobily štuky a sgrafito, technika prořezávaného dvouvrstvého omítání.

Předěl ohlásil už kolem roku 1300 Giotto di Bondone, malíř, jenž dal postavám objem a tvář schopnou výrazu. Prostor mu dopočítal architekt Filippo Brunelleschi, stavitel kupole florentského dómu Santa Maria del Fiore, a sochař Donatello vytvořil první volně stojící bronzovou nahou postavu od dob antiky. Vrcholné období pak nese jména, jež zná každý: Sandro Botticelli a jeho Zrození Venuše, Leonardo da Vinci – malíř Mony Lisy a Poslední večeře, k tomu anatom, inženýr a konstruktér –, Michelangelo Buonarroti, tvůrce Davida, Piety a stropu Sixtinské kaple, a Raffael Santi, jehož Athénská škola shromáždila antické mudrce do jediné klenuté síně.

Sever Alp šel vlastní cestou. Vlámský malíř Jan van Eyck dovedl k dokonalosti olejomalbu a s ní i podrobnost, jaké Itálie nedosahovala; Hieronymus Bosch zalidnil své desky přízračnými výjevy a Pieter Bruegel starší naopak selskými svatbami a žněmi. Norimberčan Albrecht Dürer spojil obojí: italskou nauku o proporcích s německou přesností grafického rytce. Do jeho rytiny Melancholie I z roku 1514 je vepsán magický čtverec, jehož každý řádek i sloupec dává součet 34 a jehož spodní řada skrývá letopočet vzniku.

Stroj, jenž rozmnožil myšlenky

Okolo roku 1450 sestrojil mohučský zlatník Johannes Gutenberg lis s pohyblivými kovovými literami. Jednotlivá písmena se odlévala zvlášť, sázela do řádků a po vytištění se dala použít znovu – právě v tom tkvěl rozdíl oproti starším deskotiskům. Prvním velkým dílem byla dvoudílná latinská bible vytištěná okolo roku 1455.

Následky přerostly hranice řemesla. Cena knihy klesla na zlomek, do konce 15. století vzniklo v Evropě přes tisíc tiskáren a počet vytištěných svazků se odhaduje na dvacet milionů. Vzdělání přestalo být výsadou duchovenstva, ustálil se pravopis národních jazyků a myšlenka se poprvé mohla šířit rychleji, než ji stačila zachytit cenzura. Bez knihtisku by Lutherovy teze zůstaly akademickým sporem jedné univerzity; s ním obletěly říši za několik týdnů.

Nové nebe

Renesanční důvěra ve vlastní pozorování zasáhla i obraz vesmíru. Polský kanovník a astronom Mikuláš Koperník (1473–1543) postavil doprostřed soustavy místo Země Slunce a svůj spis O obězích nebeských sfér nechal vytisknout roku 1543, prý až na smrtelném loži. Německý matematik Johannes Kepler (1571–1630), působící mimo jiné na dvoře Rudolfa II. v Praze, dokázal z měření Tychona Brahe, že planety obíhají po elipsách, nikoliv po kružnicích, a formuloval tři zákony jejich pohybu.

Nejhlasitěji promluvil Galileo Galilei (1564–1642). Namířil roku 1609 dalekohled na oblohu, spatřil hory na Měsíci, čtyři Jupiterovy měsíce a fáze Venuše – pozorování, jež se starým výkladem srovnat nedala. Za obhajobu Koperníkovy soustavy jej roku 1633 odsoudila inkvizice k odvolání a domácímu vězení. Spor nebyl pouhou hádkou o hvězdy: šlo o to, kdo má právo rozhodovat, co je pravda – autorita, nebo měření.

Renesance v českých zemích

Do českých zemí dorazila nová móda se zpožděním a v podobě spíše střízlivé. Předznamenali ji humanisté píšící latinsky – Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic a právník Viktorin Kornel ze Všehrd, jenž naopak psal česky a hájil rodný jazyk coby rovnocenný. Zlatým věkem českého písemnictví se stalo období kolem Daniela Adama z Veleslavína (1546–1599), pražského tiskaře a slovníkáře; po něm se doba nazývá veleslavínská. Jednota bratrská mezitím pořídila překlad Bible kralické (1579–1594), dodnes pokládaný za vrchol české prózy.

V architektuře se sloh usadil za Ferdinanda I. Nejčistší italskou stavbou severně od Alp je pražský Letohrádek královny Anny z let 1538–1563; vedle něj vyrostla Míčovna pokrytá sgrafity. Renesanční podobu dostala náměstí v Telči, Slavonicích a Novém Městě nad Metují i zámky v Litomyšli a Nelahozevsi. Vrcholem byla vláda Rudolfa II. (1576–1612), za níž se Praha stala císařskou rezidencí a přitáhla astronomy, alchymisty i malíře; sběratelské kabinety kuriozit na Hradě patřily k nejbohatším v Evropě.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou