Nizozemská revoluce

Sedmnáct provincií

Nizozemím se tehdy rozumělo území podstatně větší než dnešní stát: sedmnáct provincií při ústí Rýna, Mázy a Šeldy, tedy dnešní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a kus severní Francie. V 15. století je pod svou vládou soustředili burgundští vévodové a po smrti Karla Smělého v bitvě u Nancy roku 1477 je sňatkem jeho dcery Marie Burgundské s Maxmiliánem I. získali Habsburkové.

Šlo o nejhustěji osídlený a nejbohatší kraj Evropy. Vlámská a brabantská města žila ze soukenictví, rybolovu a zprostředkovacího obchodu; Antverpy byly v polovině 16. století největším přístavem světa a proudilo přes ně koření z Lisabonu i stříbro ze Sevilly. Provincie si přitom žárlivě střežily svá privilegia: každá měla vlastní stavy, daně schvalovaly generální stavy zasedající v Bruselu a při hlasování platila zásada jednomyslnosti. Habsburská vláda zde tedy nikdy neznamenala vládu neomezenou.

Za Karla V., jenž se roku 1500 narodil v Gentu a mluvil francouzsky, se soužití dařilo. Císař zemi rozuměl, byl v ní pokládán za domácího a jeho tvrdé edikty proti kacířství uplatňovaly městské rady jen vlažně. Roku 1555 se však vzdal vlády a nizozemské državy postoupil synovi.

Filip II. a vzdálený Madrid

Filip II. (1527–1598) se narodil ve Valladolidu, nizozemsky neuměl a od roku 1559 už zemi nikdy nespatřil. Vládl z Madridu prostřednictvím místodržitelky Markéty Parmské a jejího rádce, kardinála Granvelly – uspořádání, jež domácí šlechtě znělo jako urážka. Spor se rozhořel o tři věci naráz.

Především o víru: král hodlal důsledně vymýtit kalvinismus, jenž mezitím zapustil kořeny v obchodních městech, a k tomu zřídil nová biskupství a posílil inkvizici. Dále o peníze: nizozemské daně měly platit španělské války ve Středomoří a proti Francii, což zdejší stavy pokládaly za vydírání. A konečně o moc: rozhodovalo se v Madridu, kdežto místní velmoži – Vilém Oranžský, hrabě Egmont a admirál Hoorn – byli odsunuti stranou.

Roku 1565 se nižší i vyšší šlechta spojila v kompromisu bredském, hnutí žádajícím svolání generálních stavů, zrušení inkvizice a odvolání ediktů proti kacířům. Když deputace předstoupila před místodržitelku, uklidňoval ji prý jeden z dvořanů slovy, že jde jen o houf žebráků – francouzsky gueux. Nadávku si šlechtici hrdě přisvojili a od té chvíle si říkali gézové.

Obrazoborecká bouře a vévoda z Alby

V srpnu 1566 se napětí zlomilo. Kalvínští kazatelé svolávali shromáždění za hradbami měst a odtud se davy vrhly na kostely: rozbíjely sochy, trhaly obrazy a ničily oltáře. Obrazoborecké bouři, nizozemsky beeldenstorm, podlehly během několika týdnů stovky chrámů a klášterů od Flander po Groningen. Markéta ustoupila, zrušila inkvizici a přislíbila částečnou snášenlivost.

Filip II. však viděl vzpouru proti Bohu i králi a poslal do Bruselu vojsko. V čele stál Fernando Álvarez de Toledo, vévoda z Alby, muž tvrdý a bezohledný, jenž roku 1567 zřídil zvláštní soud pro vyšetřování nepokojů. Nizozemci mu neřekli jinak než krvavá rada: vynesl přes tisíc rozsudků smrti a tisíce dalších obvinil v nepřítomnosti. Roku 1568 dal Alba na bruselském náměstí popravit Egmonta a Hoorna, oba katolíky a rytíře Zlatého rouna – a odstrašení, jež si sliboval, se obrátilo v pravý opak. Když k tomu přidal desátý peníz, desetiprocentní daň z každého prodeje, popudil proti sobě i ty, jimž náboženství lhostejné bylo.

Rokem 1568 proto počítáme počátek osmdesátileté války, nazývané též nizozemskou válkou za nezávislost. Vilém Oranžský, uprchlý do Německa, vpadl do země s najatým vojskem a byl odražen. Zlom přinesl 1. duben 1572, kdy mořští gézové – pirátské loďstvo povstalců – dobyli přístav Den Briel. Jedno město po druhém se pak přidávalo na jejich stranu.

Rozdělení severu a jihu

Válka i španělské násilnosti povstání zprvu sjednocovaly. Když si roku 1576 nevyplacené španělské vojsko vzalo za odměnu Antverpy a povraždilo v nich několik tisíc obyvatel – událost se dodnes nazývá španělskou fúrií –, shodly se všechny provincie na gentské pacifikaci, dohodě o společném postupu proti cizímu vojsku.

Jednota nevydržela ani tři roky. Jih zůstával převážně katolický a jeho šlechta se obávala kalvínské radikality; v lednu 1579 se jižní provincie spojily v arraské unii a smířily se s králem. Sever odpověděl 23. ledna 1579 utrechtskou unií, jež spojila Holland, Zéland, Utrecht, Gelderland a další provincie ve vojenský a politický svazek se společnou zahraniční politikou, obranou i mincí, avšak s náboženskou svobodou ponechanou každé z nich. Právě utrechtská unie je zakládající listinou pozdějšího nizozemského státu.

Roku 1581 učinily severní stavy krok, jaký Evropa dosud neviděla: aktem o zřeknutí prohlásily, že panovník, jenž utlačuje své poddané, přestává být zákonným vládcem, a zbavily Filipa II. trůnu. Vzniklá republika Spojených provincií nizozemských neměla krále; nejvyšší moc náležela generálním stavům a Vilém I. Oranžský v ní zastával úřad místodržitele – tedy vojenského velitele a nejvyššího úředníka, nikoliv hlavy státu. Roku 1584 jej v Delftu zastřelil najatý vrah; do čela vojska nastoupil jeho syn Mořic Oranžský, jenž z nizozemské armády vytvořil nejmodernější sílu v Evropě.

Uznání a zlatý věk

Boj se protáhl na dvě generace. Anglie povstalce podporovala penězi i vojskem, což bylo jednou z příčin, proč Filip II. roku 1588 vypravil proti ostrovu Armadu – a přišel o ni. Nizozemské loďstvo mezitím útočilo na španělské lodě i mimo domácí vody; roku 1607 zničilo španělskou eskadru přímo v zátoce u Gibraltaru. Vyčerpané strany uzavřely v letech 1609–1621 dvanáctileté příměří, po němž se boje obnovily už jako součást třicetileté války.

Konec přinesl münsterský mír roku 1648, jedna ze smluv tvořících vestfálský mír. Španělsko uznalo nezávislost Spojených provincií de iure a přijalo uzavření řeky Šeldy, čímž Antverpy o obchod nadobro přišly. Jižní provincie zůstaly Habsburkům coby Španělské Nizozemí – území, z něhož vznikla pozdější Belgie.

Vítěz sklidil ovoce dřív, než válka skončila. Amsterodam převzal po Antverpách úlohu evropského překladiště a v 17. století se stal největším finančním střediskem světa: roku 1602 zde vznikla Východoindická společnost, první akciová společnost s volně obchodovatelnými podíly, a s ní i nejstarší burza cenných papírů; roku 1609 ji doplnila amsterodamská směnečná banka. Republika ovládla obchod s kořením, měla větší obchodní loďstvo než Anglie a Francie dohromady a zakládala osady od Batávie po Nový Amsterodam, dnešní New York. Poměrná snášenlivost k jinověrcům sem přitáhla židovské i hugenotské uprchlíky a s nimi kapitál i řemeslo. Zlatý věk vydal Rembrandta, Vermeera, právníka Hugo Grotia, zakladatele mezinárodního práva, i filosofa Barucha Spinozu – a v neposlední řadě první burzovní bublinu dějin, tulipánovou horečku let 1636–1637, kdy cibulka vzácné odrůdy stála tolik co dům na kanálu.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou