Prusko, Rusko a konec Polska

Osvícený panovník

Osvícenství vzniklo jako myšlení kritické. Rozum měl být měřítkem všeho, svobodné bádání podrývalo autoritu církve, Montesquieu požadoval dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a John Locke přiznával poddaným právo postavit se vládě, jež porušuje jejich práva. Panovníci by z takového programu mohli mít nemalé obavy. Někteří z nich ovšem přišli s odpovědí důmyslnější: co kdyby reformy provedli sami?

Tak vznikl osvícenský absolutismus. Panovník napříště neodvozoval svou moc pouze z Boží vůle, nýbrž ze svého užitku pro stát: zaváděl náboženskou toleranci, zmírňoval trestní právo, omezoval robotu a nevolnictví, staral se o školy, silnice i výnos polí. Jedinou věc si nedal vzít – moc samu. Dělba moci, ústava, sněm, jenž by panovníkovi odporoval: to vše zůstalo mimo hru. Rozdíl proti staršímu absolutismu netkvěl v rozsahu vládní moci, jenž zůstal stejný, nýbrž v jejím zdůvodnění a v tom, nač se užívala. Fridrich II. vystihl celý postoj obratem, jenž se stal jeho nejznámějším: panovník je prvním služebníkem státu. Sluha ovšem rozhoduje sám a poddaných se neptá.

Vedle Marie Terezie a Josefa II. bývají do této řady počítáni Fridrich II. v Prusku (1740–1786) a Kateřina II. v Rusku (1762–1796). Právě jejich příklad ukazuje, kam osvícenský absolutismus dovedl: k státu výkonnějšímu, vzdělanějšímu – a mnohem nebezpečnějšímu sousedům.

Prusko: království vyrostlé kolem armády

Ještě na sklonku 17. století bylo Braniborsko jedním z mnoha říšských knížectví. Roku 1701 se braniborský kurfiřt dal ve městě Královec (Königsberg, dnešní Kaliningrad) korunovat prvním pruským králem coby Fridrich I. Nové království spojilo Prusko, Braniborsko a Pomořansko pod žezlem Hohenzollernů; král přestavoval Berlín na sídelní město, podporoval vědu a založil univerzitu v Halle.

Skutečný základ pruské moci ovšem položil jeho syn Fridrich Vilém I. (1713–1740). Peníze, jež jinde padly na dvorský přepych, obracel ve vojsko: pruská armáda se stala čtvrtou nejsilnější v Evropě a nejlépe cvičenou vůbec. Válce se přitom vyhýbal a hotové vojsko používal coby nástroj diplomacie – vědomi si jeho síly, jednali s Berlínem sousedé opatrněji. Hospodářství řídil podle zásad merkantilismu, tedy s cílem co nejvíce vyvážet.

Nástroj tak pečlivě nabroušený použil teprve Fridrich II. Veliký (1740–1786), a to hned v roce svého nástupu. Neuznal platnost pragmatické sankce, jež umožňovala habsburské dědictví po přeslici, a vpadl do rakouského Slezska. Války o rakouské dědictví (1740–1748) přinesly Prusku většinu Slezska a Kladsko, k tomu přibylo Východní Frísko; sedmiletá válka (1756–1763) tyto zisky potvrdila. Pohled z Berlína je opačný než pohled z Vídně: co pro monarchii Marie Terezie znamenalo ztrátu nejbohatší země, to Prusku otevřelo cestu mezi velmoci, neboť příjmy ze Slezska a Kladska zaplatily rozvoj manufaktur.

Panovník je první služebník státu. Fridrich II. Veliký

Doma si král počínal jako reformátor. Vybudoval silnou vrstvu úředníků oddaných panovníkovi a postup byrokratizace učinil ze státu stroj, jenž fungoval i bez neustálého královského dozoru. Zreformoval soudnictví a zrušil mučení, dotkl se školství i armády a přes svou pověstnou přísnost podporoval náboženskou toleranci, jež mu zajistila loajalitu obyvatel různých vyznání. Prakticky smýšlel i v hospodářství: prosazoval pěstování brambor, nechával vysoušet bažiny a stavět pobřežní hráze, čímž království získalo úrodnou půdu. Svého ducha vtiskl i letnímu sídlu Sanssouci v braniborské Postupimi, rokokovému zámku budovanému od druhé poloviny 40. let 18. století, o němž se říkalo, že soupeří s Versailles. Nástupci Fridrichu Vilémovi II. (1786–1797) zanechal roku 1786 stát, jenž patřil mezi přední mocnosti Evropy.

Rusko: od Petra Velikého ke Kateřině II.

Podobnou cestu prošlo o generaci dříve Rusko. Petr I. Veliký (1682–1725) vycestoval roku 1697 tajně na západ, v Amsterodamu pracoval při stavbě lodí a domů přivezl techniku, manufaktury, senát namísto bojarské dumy, církev podřízenou státu i nové hlavní město Petrohrad. Parlamentní prvky vládnutí však do své země nikdy vpustit nehodlal – naopak upevnil samoděržaví, tedy pojetí, podle něhož je vůle cara zákonem. Severní válka (1700–1721) a vítězství u Poltavy roku 1709 pak z Ruska udělaly impérium s pevným postavením u Baltu.

Po jeho smrti přišlo období vnitřní krize, jež dočasně překonala dcera Alžběta I. (1741–1761); za její vlády bojovalo Rusko v sedmileté válce po boku habsburské monarchie proti Prusku. Její nástupce Petr III. obrátil politiku o sto osmdesát stupňů a spojil se s Berlínem. Vládl od ledna do července roku 1762, načež jej svrhl palácový převrat a on sám zahynul – podle dobových zpráv při hádce s důstojníky. Carevnou se stala jeho manželka, německá anhaltsko-zerbstská princezna, jež přijala jméno Kateřina II.

Kateřina vládla přes třicet let a Rusko za tu dobu vyrostlo o více než půl milionu čtverečních kilometrů, což byly největší územní zisky v jeho moderních dějinách. Menší část přinesla dělení Polska, větší boje s Osmanskou říší: carevna usilovala o ovládnutí Černého moře, pomýšlela i na Bosporskou úžinu a v prvním konfliktu se sultánem obsadila Krym. Černé moře tím přestalo být vnitřním tureckým jezerem. Kolonizaci jihu vedl kníže Grigorij Potěmkin, jenž zde založil Sevastopol a jehož jméno zůstalo v jazyce dodnes.

Uvnitř země si vedla hůř. Podařilo se jí zmodernizovat samosprávu – Rusko rozdělila na čtyřicet gubernií dělených na menší újezdy, v čele každé stanul gubernátor podřízený přímo panovnici a placený státem, čímž byrokracie posílila na úkor rodové šlechty. Šlechta ovšem dostala výměnou rozsáhlá privilegia. Reformy soudní i správní doplnilo založení centrální banky, poevropštění šlechtických mravů však narazilo na odpor a většina záměrů zůstala uprostřed cesty. Především se ale všechny dotkly pouze horních vrstev. Chudé většině nepřinesly nic – naopak, carevna nevolnictví ještě utužila a připoutání venkovanů k půdě zpřísnila, přestože zřídila zákonodárnou komisi, jež měla tento stav napravit.

Ke sklonku vlády se Kateřina ostře vymezila proti ideálům Velké francouzské revoluce: v důrazu na svobodu jedince viděla ohrožení samoděržaví. Zemřela roku 1796 a nástupcem se stal syn Pavel I. (1796–1801), za nějž se Rusko zapojilo do protifrancouzské koalice.

Republika, jež si nedokázala vládnout

Mezi Berlínem, Vídní a Petrohradem ležel stát, jenž se vydal opačným směrem. Polsko-litevská unie vznikla roku 1569 smlouvou mezi Korunou polského království a Litevským velkoknížectvím a zahrnovala území dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a pobaltských zemí. Polská historiografie ji nazývá První republikou – a název sedí, neboť panovník zde měl pravomoci vskutku nepatrné.

Král totiž nebyl dědicem, nýbrž voleným úředníkem: šlechta si jej vybírala a při volbě mu vždy něco ukrojila. Sněm zase svazovalo liberum veto, právo jediného poslance zmařit svým odporem celé jednání. K tomu vrstva magnátů, tedy nejvyšších šlechticů s vlastními statky, klienty i vojsky, proti nimž byl král často zcela bezmocný. Ekonomický vzestup za Augusta II. Silného (1697–1733), saského kurfiřta zvoleného polským králem, na věci nic nezměnil: ani jemu, ani jeho nástupcům se nepodařilo panovnickou autoritu posílit. Zatímco sousedé budovali úřednické a vojenské stroje, Polsko postupovalo přesně naopak. V okamžiku, kdy je někdo napadl, nebylo co postavit do pole.

Trojí dělení a konec Polska

Posledním polským králem se stal roku 1764 Stanislav August Poniatowski, jenž se na trůn dostal pomocí ruské diplomacie – což jej u vlastní šlechty od počátku znevěrohodnilo. Roku 1772 si sousedé poprvé posloužili: Rusko, Prusko i habsburská monarchie si ukrojily rozsáhlá území podél svých hranic, Prusko zejména kraje při Baltském moři. Vídeň se tedy dělení účastnila také, a to za vlády Marie Terezie, jež o mravech Fridricha II. léta smýšlela pramálo lichotivě.

Druhé dělení vyrostlo z polsko-ruské války roku 1792. Prusko mělo s Polskem spojeneckou smlouvu, proti ruskému útoku však nezasáhlo; naopak se podílelo na vnucených mírových jednáních a odneslo si z nich vlastní podíl. Roku 1793 si tak zemi rozdělily Rusko a Prusko, habsburská monarchie tentokrát nikoliv. To už bylo i na Poláky mnoho. Roku 1794 se do čela povstání postavil Tadeusz Kościuszko (1746–1817), voják opírající se o ideály francouzské revoluce; zpočátku slavil úspěchy, slibovaná pomoc francouzské republikánské armády však nikdy nepřišla a pruské a ruské sbory povstání rozdrtily. V listopadu 1795 podepsal Poniatowski formální kapitulaci a zbytek země si rozebraly všechny tři mocnosti. Polsko přestalo existovat.

Ostatní Evropa nezasáhla, protože zasáhnout nechtěla. Právě to je na celé věci nejdůležitější: tři velmoci si beze zbytku rozdělily suverénní evropský stát, a to bez velké války mezi sebou, pouhou dohodou. Dělení Polska proto zůstalo po celé 19. století důkazem, že rovnováha velmocí funguje i tak, že se slabší dělí. Ze tří mocností se navíc staly spojenkyně na dlouho, neboť každou budoucí obnovu Polska musely potlačovat společně, aby o svůj podíl nepřišly. A Poláci si připomínali dvojí: Kościuszkovo povstání coby doklad, že se národ bránil, a rok 1795 coby datum, od nějž se odpočítávalo. Samostatný polský stát se vrátil na mapu teprve po skončení první světové války roku 1918, tedy po sto třiadvaceti letech – a otázka, kudy mají vést jeho hranice a co s územími mezi Berlínem a Moskvou, patřila k nejnebezpečnějším problémům Evropy i ve století dvacátém.

Jak šel čas