Marie Terezie a Josef II.

Dědička bez armády

Když 20. října 1740 zemřel Karel VI., ujala se vlády jeho třiadvacetiletá dcera Marie Terezie (13. 5. 1717 – 29. 11. 1780). Zdědila soustátí rozlehlé, pokladnu prázdnou, armádu vyhladovělou dvěma prohranými válkami a hromadu podpisů pod pragmatickou sankcí. Sama nebyla na vládu připravována takřka nijak; otec ji k jednáním nepřipouštěl a v prvních týdnech se opírala hlavně o zkušené úředníky a o manžela Františka Štěpána Lotrinského, jejž si roku 1736 vzala z lásky – u panovnických sňatků úkaz vzácný.

Slib daný pergamenu vydržel přesně dva měsíce. V prosinci 1740 vpadl do rakouského Slezska pruský král Fridrich II. s odůvodněním sotva zastřeným: země byla bohatá, plátenická a špatně bráněná. K němu se přidali Bavorsko, Sasko, Francie a Španělsko, každý se svým nárokem na část dědictví.

Válka o rakouské dědictví a ztráta Slezska

Válka o rakouské dědictví (1740–1748) začala pro Vídeň zle. Roku 1741 obsadila bavorsko-francouzská vojska Prahu a Karel Albrecht Bavorský se dal v katedrále korunovat českým králem; část české šlechty mu přísahala věrnost, jiná zůstala Marii Terezii. O rok později zvolila kurfiřtská knížata téhož muže ve Frankfurtu císařem coby Karla VII. – poprvé po třech staletích nedržel císařskou korunu Habsburk.

Panovnice se zachránila obratem, jejž nikdo nečekal: přijela do Prešpurku, oslovila uherský sněm latinsky a s malým synem v náručí a získala uherskou šlechtu pro válku. Vojáci přišli, císařská vojska dobyla roku 1742 Prahu zpět a obsadila Bavorsko. Slezsko však zachránit nešlo. Vratislavským mírem roku 1742 je Marie Terezie postoupila Prusku; zůstaly jí pouze Těšínsko, Opavsko a Krnovsko. Šlo o ztrátu nejtěžší v dějinách monarchie – Slezsko odvádělo zhruba pětinu příjmů koruny a bylo jejím nejprůmyslovějším krajem. Roku 1743 se dala korunovat českou královnou a roku 1748 ukončil cášský mír válku potvrzením dosavadního stavu; jediným trvalým ziskem byla císařská koruna pro manžela, jenž od roku 1745 vládl coby František I. Štěpán.

Sedmiletá válka

Slezsko zůstalo otevřenou ranou a Vídeň se je pokusila získat zpět. Kancléř Václav Antonín z Kounic provedl obrat, jemuž se říká převrácení spojenectví: po dvou staletích nepřátelství se Rakousko roku 1756 spojilo s Francií, k nim přistoupily Rusko, Sasko a Švédsko. Fridrich II. si naopak zajistil podporu Británie.

Sedmiletá válka (1756–1763) se odehrávala z valné části na českém území. Prusové zvítězili roku 1756 u Lovosic, v následujícím roce oblehli Prahu, ale 18. června 1757 je polní maršál Leopold Daun u Kolína rozdrtil – vítězství natolik nečekané, že na jeho počest byl založen Vojenský řád Marie Terezie, nejvyšší rakouské vyznamenání za statečnost. Válka se pak vlekla dalších šest let přes Domašov, Kunersdorf i Torgau a přinesla vypálené vsi, rekvizice a hlad. Hubertusburský mír roku 1763 potvrdil pruskou držbu Slezska.

Poučení znělo nepříjemně, zato jasně. Malé, chudší, ale sevřeně spravované Prusko porazilo velkou monarchii proto, že dokázalo rychleji vybrat daně, postavit vojsko a rozkázat úředníkům. Reforma tudíž nebyla otázkou názoru, nýbrž přežití.

Tereziánské reformy: stát přestavěný shora

Přestavba začala u správy. Roku 1749 sloučila panovnice českou a rakouskou dvorskou kancelář v jediný ústřední úřad a samostatnost české kanceláře tím po sto letech skončila. Zemské sněmy si podržely právo povolovat daně, ovšem hned na deset let dopředu, takže z pravidelného vyjednávání zbyla formalita. V krajích nastoupili krajští hejtmani coby placení státní úředníci podřízení Vídni, nikoliv stavům; poddaný se na ně směl odvolat proti vrchnosti. Soudnictví bylo odděleno od správy zřízením Nejvyššího soudního dvora a právo se sjednocovalo – tereziánský trestní zákoník z roku 1768 sice ještě připouštěl mučení, roku 1776 však bylo zrušeno docela.

Peníze zajistil tereziánský katastr, nový soupis půdy, jenž poprvé zdanil vedle rustikálu i dominikál, tedy půdu panskou. Odpor šlechty byl značný a výsledek nedokonalý, přesto šlo o zásadní průlom do stavovských výsad. Měnu sjednotila roku 1750 konvenční mince: tereziánský tolar se stal počítací jednotkou pro celou monarchii a coby obchodní mince s letopočtem 1780 byl ražen ještě ve 20. století a putoval až do Afriky. Přibyla stálá armáda o zhruba sto tisících mužích a vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě, dále jednotné míry a váhy, sčítání lidu roku 1754 a číslování domů roku 1770.

Poddaných se dotkl robotní patent z roku 1775, vydaný po velkém selském povstání téhož roku: robotu rozdělil podle majetku do jedenácti tříd a stanovil její nejvyšší míru. Na komorních statcích se navíc zkoušela raabizace – panská půda se rozdělovala poddaným do dědičného nájmu a robota se nahrazovala penězi. Šlo o předzvěst toho, co přišlo o desetiletí později.

Škola, fara a konec čarodějnic

Nejtrvalejší dílo doby nestálo na bojišti. Všeobecný školní řád vydaný dne 6. prosince 1774 podle návrhu slezského opata Jana Ignáce Felbigera zavedl povinnou školní docházku pro všechny děti od šesti do dvanácti let. Vznikla trojice stupňů: triviální škola při každé faře, kde se učilo trivium – čtení, psaní a počty –, hlavní škola v krajských městech a normální škola v zemském městě, jež zároveň vzdělávala učitele. Uskutečnit záměr trvalo desítky let a vymáhat docházku bylo nutné pokutami, výsledek však proměnil zemi: české země patřily za dvě generace k nejgramotnějším v Evropě.

Prostředky poskytlo zrušení jezuitského řádu papežem roku 1773; jeho jmění připadlo studijnímu fondu a školy přešly pod stát. Podobně věcně si počínala panovnice v otázce, jež ještě jejímu otci připadala samozřejmá. Na radu svého lékaře Gerarda van Swietena si roku 1756 vyhradila přezkum všech rozsudků v procesech o čarodějnictví a kouzelnické patenty z let 1766 a 1768 je zapověděly nadobro. Sama zůstala zbožnou katoličkou a k nekatolíkům byla nesnášenlivá; přesto právě za její vlády skončilo v monarchii upalování za pověru.

Josef II. a osvícenský absolutismus

Josef II. (13. 3. 1741 – 20. 2. 1790) byl od roku 1765 spoluvladařem, s matkou se však ve všem podstatném rozcházel a skutečně vládl teprve po jejím úmrtí roku 1780. Zásadu své politiky vyjádřil obratem „vše pro lid, nic prostřednictvím lidu“: panovník ví, co je poddaným ku prospěchu, a provede to i proti jejich vůli. Za deset let vydal na šest tisíc nařízení, tedy zhruba dvě denně.

Dva z nich obstály. Toleranční patent ze 13. října 1781 povolil vedle katolictví též luterství, kalvinismus a pravoslaví. Nešlo o rovnoprávnost, nýbrž o trpěné postavení – modlitebny nesměly mít věž, zvony ani vchod z ulice a přestup ke katolictví zůstal snazší než opačný krok –, přesto se v českých zemích k evangelickým vyznáním přihlásilo přes sedmdesát tisíc lidí, jež předchozí století nezlomilo. Patent o zrušení nevolnictví z 1. listopadu 1781 pak odstranil osobní závislost poddaného na vrchnosti: člověk se směl bez svolení oženit, odstěhovat, vyučit řemeslu nebo poslat děti na studia. Robota tím nezanikla, zmizelo však připoutání k půdě, a do měst se vydaly desetitisíce lidí z venkova.

Ostatní reformy šly stejným směrem a stejným tempem. Rušily se kláštery řádů, jež pouze rozjímaly a nesloužily školství či nemocným – v monarchii jich zaniklo přes sedm set a z jejich jmění platil náboženský fond nové fary a školy. Vznikly generální semináře pro jednotnou výchovu kněží, zavedeny byly civilní sňatky, omezena cenzura, zrušen trest smrti v běžném soudnictví a roku 1784 se stala němčina jediným úředním jazykem správy, soudů i vysokých škol.

Proč reformy narazily

Tradiční výklad zní prostě: Josef II. chtěl dobro a jeho současníci byli příliš zaostalí, než aby to pochopili. Vysvětlení je pohodlné a nepravdivé. Odpor totiž nepřišel jen ze strany těch, kdo měli co ztratit.

Proti stál nejprve stav šlechtický a církevní, a to pochopitelně. Uherská šlechta odmítla nový pořádek natolik, že se Josef odmítl dát korunovat, aby nemusel přísahat na ústavu, a korunu svatého Štěpána i klenoty svatováclavské dal roku 1784 převézt do Vídně. Rakouské Nizozemí se roku 1789 vzbouřilo otevřeně. Jenže reformám se bránili i lidé prostí: rušení poutí, bratrstev a oblíbených svátků, zákaz zdobených rakví či nařízené pohřbívání v pytli zasáhly zbožnost, jíž lidé žili, a císař se v očích venkova změnil z osvoboditele v úředníka. Německý jazyk správy byl přitom míněn prakticky, coby nástroj jednotného státu, kdežto pro obyvatele českých, uherských či italských zemí znamenal, že úřadu a soudu bez cizí řeči neporozumí.

Právě zde leží spor, jenž se u nás vede dodnes. Jedna strana připomíná, že žádný panovník před Josefem neudělal pro poddané a pro svobodu vyznání tolik. Druhá namítá, že táž vláda vytlačila češtinu z veřejného života dál, než dokázalo celé století po Bílé hoře. Obojí je doloženo a obojí platí zároveň; rozdíl je v tom, co se váží – práva jednotlivce, či postavení jazyka a zemské svébytnosti. Střízlivý závěr zní, že Josefova slabina netkvěla v cílech, nýbrž v přesvědčení, že dobro lze poddaným nařídit bez jejich účasti. V lednu 1790, sedmý týden před smrtí a uprostřed nešťastné turecké války, většinu nařízení odvolal. Ponechal v platnosti dvě: toleranční patent a zrušení nevolnictví. Sám si prý navrhl náhrobní nápis o panovníkovi, jenž měl nejlepší úmysly a nezdařilo se mu nic.

Zbytek dopověděla generace následující. Gramotní venkované, kteří se směli stěhovat do měst, přinesli do Prahy češtinu; školy vychovaly čtenáře; v čele generálního semináře v Hradisku u Olomouce stanul Josef Dobrovský. Germanizace úřadů dala vzdělancům důvod se ptát, co bude s jazykem – a odpovědí se stalo národní obrození. Osvícenský absolutismus tak nechtěně vytvořil podmínky pro hnutí, jež o půl století později obrátilo monarchii naruby.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou