Habsburská monarchie 1648–1740

Vítěz, jenž prohrál v říši

Vestfálský mír roku 1648 bývá připomínán coby konec třicetileté války. Pro habsburský rod znamenal zároveň rozsudek. Císař sice podržel titul hlavy Svaté říše římské, jenže více než tři sta říšských knížat získalo právo uzavírat vlastní spojenectví a vést vlastní politiku; císařská koruna se proměnila v hodnost převážně čestnou. Naděje na jednotnou katolickou říši spravovanou z Vídně vzala za své.

Habsburkové proto obrátili pozornost jinam – k vlastním dědičným zemím. Vzniklo soustátí, jemuž se pro nedostatek lepšího jména říká habsburská monarchie: arcivévodství rakouská při Dunaji a v Alpách, země Koruny české a Uhry, z nichž ovšem větší část dosud drželi Osmané. Šlo o svazek tří korun spojených jedině osobou panovníka. Každá měla vlastní sněm, vlastní zemské právo, vlastní daně i vlastní jazyk, a co povolily stavy v Praze, neplatilo v Prešpurku ani ve Vídni.

Zde tkvěla slabina i síla zároveň. Slabina proto, že stát nedokázal rychle sehnat peníze ani vojsko a o každý groš se musel dohadovat se stavy; síla proto, že soustátí drželo pohromadě i tehdy, když jedna jeho část hořela. Napříště se dějiny monarchie odvíjejí od pokusů převést trojici korun na jedinou správu – a od odporu, jejž takové pokusy pokaždé vyvolaly.

Leopold I. a stín od jihovýchodu

Leopold I. (9. 6. 1640 – 5. 5. 1705) usedl na trůn roku 1657 takřka omylem. Coby druhorozený byl vychováván pro dráhu duchovní, teprve smrt staršího bratra Ferdinanda jej postavila do čela rodu. Zůstal mu z výchovy zájem o hudbu, již sám skládal, i o teologii, povaha spíše váhavá a pevné přesvědčení, že vládne z vůle Boží a poddaným není povinen vysvětlováním. Vládl osmačtyřicet let a téměř celou dobu válčil.

Nebezpečí přicházelo od jihovýchodu. Osmanská říše držela od bitvy u Moháče roku 1526 střední Uhry a její vazal, sedmihradské knížectví, sloužil coby odrazový můstek k dalšímu tlaku. Roku 1664 porazil císařský vojevůdce Raimondo Montecuccoli Turky u Mogersdorfu na řece Rábě, Leopold však vzápětí uzavřel mír vasvárský, jenž vítězství nezhodnotil takřka vůbec. Uherská šlechta to pochopila jako zradu; následovalo spiknutí, poprava jeho vůdců a povstání kuruců vedené Imrem Thökölym, jenž se spojil se sultánem. Uhry se rozdělily na tři části a Vídeň hleděla k východu s obavami zcela oprávněnými.

Vídeň 1683

V červenci roku 1683 stanulo před Vídní vojsko velkovezíra Kara Mustafy, podle odhadů sto až sto padesát tisíc mužů. Císař město opustil, obranu vedl Ernst Rüdiger ze Starhembergu s posádkou nedosahující ani patnácti tisíc mužů; hradby se drolily pod tureckými minami a v posledních dnech obležení docházela potrava i střelivo. Vídeň přitom nebyla pouze sídelním městem – padnout znamenalo otevřít cestu do jižního Německa i do Čech.

Pomoc přišla na poslední chvíli a byla dílem diplomacie papeže Inocence XI., jenž dokázal spojit síly, jež se spojit daly. Dne 12. září 1683 sestoupila z kopce Kahlenberg spojená armáda říšských knížat pod velením Karla V. Lotrinského a polské vojsko krále Jana III. Sobieského; rozhodl jezdecký útok polských husarů. Kara Mustafa uprchl a byl na sultánův rozkaz popraven, bohatý obléhací tábor zanechal v rukou vítězů. Bitva u Vídně bývá právem označována za zlom: Osmanská říše v Evropě napříště už jen ustupovala.

Znovudobytí Uher a karlovický mír

Obranné vítězství proměnil ve výboj Evžen Savojský (18. 10. 1663 – 21. 4. 1736), drobný muž francouzského původu, jemuž Ludvík XIV. odmítl místo ve svém vojsku a jenž se posléze stal největším vojevůdcem císařské armády. Svatá liga uzavřená roku 1684 spojila císaře s Polskem, Benátkami a později i s Ruskem. Roku 1686 padl po sto pětačtyřiceti letech turecké vlády Budín, o rok později rozhodla druhá bitva u Moháče a roku 1697 rozdrtil Evžen osmanskou armádu při přechodu řeky Tisy u Zenty.

Uherský sněm v Prešpurku ještě roku 1687 uznal dědičné právo Habsburků na svatoštěpánskou korunu a vzdal se práva na odpor proti panovníkovi, jež šlechtě zaručovala Zlatá bula z roku 1222. Karlovickým mírem roku 1699 postoupila Osmanská říše císaři takřka celé Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a Slavonii; Banát přibyl po dalších vítězstvích až mírem požarevackým roku 1718. Monarchie tím zdvojnásobila rozlohu a stala se velmocí – ovšem velmocí středoevropskou a podunajskou, nikoliv říšskou.

Cenu za rychlost si vybraly Uhry samy. Povstání Františka II. Rákócziho (1703–1711) zachvátilo zemi v okamžiku, kdy císařské pluky vázala válka na západě, a skončilo teprve satmárským mírem roku 1711: šlechta uznala panovníka a panovník potvrdil uherská privilegia i stavovskou ústavu. Uhry se tak staly součástí soustátí, jež si podržela zvláštní postavení – a při každé pozdější reformě je hlasitě připomněla.

Válka o španělské dědictví

Roku 1700 zemřel bezdětný Karel II. Španělský, poslední Habsburk na madridském trůně, a závětí odkázal celou říši Filipovi z Anjou, vnuku Ludvíka XIV. Spojení Francie se Španělskem, s jižním Nizozemím, Milánskem, Neapolskem a americkými koloniemi by rozvrátilo rovnováhu Evropy nadobro. Vídeň prosazovala vlastního uchazeče, arcivévodu Karla, a snadno našla spojence: Anglii, Nizozemí a Prusko.

Válka o španělské dědictví (1701–1714) byla prvním konfliktem vedeným skutečně v evropském měřítku, od Portugalska po Uhry a od Baltu po Sicílii. Dvojice velitelů, Evžen Savojský a Angličan John Churchill, vévoda z Marlborough, zvítězila roku 1704 u Höchstädtu, roku 1706 u Turína a u Ramillies a roku 1709 v krvavé bitvě u Malplaquet. Francie byla vyčerpána daněmi, hladem i porážkami a zdálo se, že celé dědictví připadne Habsburkům.

Rozhodla však náhoda. Roku 1711 zemřel na neštovice císař Josef I. (vláda 1705–1711), panovník energický, jenž stačil ozdravit finance a jehož předčasný odchod bývá počítán mezi zlomy rakouských dějin. Císařem se stal jeho bratr Karel – týž Karel, jenž měl usednout i na trůn madridský. Anglie okamžitě usoudila, že obnovená říše Karla V. by byla nebezpečím stejným jako Francie, a začala jednat o míru zvlášť. Utrechtský mír roku 1713 a smlouvy rastattská a badenská roku 1714 rozdělily kořist: Filip V. si podržel Španělsko a kolonie s podmínkou, že obě koruny nesmějí nikdy spočinout na jedné hlavě; Habsburkové obdrželi španělské Nizozemí, tedy dnešní Belgii, dále Milánsko, Neapolsko a Sardinii; Anglie Gibraltar, Menorku a výsadní právo dovážet otroky do španělské Ameriky. Nejvíce získala mocnost, jež na pevnině prolila nejméně krve.

Karel VI. a pragmatická sankce

Karel VI. (1. 10. 1685 – 20. 10. 1740) zdědil monarchii největší, jakou kdy Habsburkové drželi, a jediný, zato neřešitelný problém: neměl syna. Jeho jediný mužský potomek zemřel roku 1716 v kojeneckém věku, zůstaly dcery. Podle dosavadních rodových pravidel by se země buď rozpadly, nebo by nároky uplatnily dcery zemřelého Josefa I., provdané do Bavorska a Saska.

Císař proto vyhlásil dne 19. dubna 1713 rodový zákon zvaný pragmatická sankce. Obsahoval dvě zásady zásadní důležitosti: habsburské země tvoří nedílný celek, jejž nelze dělit ani zcizit, a nastane-li nedostatek mužských potomků, přechází dědictví na dcery panovníka podle prvorozenství. Šlo o první právní listinu mluvící o monarchii jako o jednom státě, nikoliv o hromadě zemí náhodně spojených osobou vládce.

Zbývala maličkost – přimět ostatní, aby ji uznali. Karel VI. věnoval zbytek života diplomatickému úsilí a podpisy získával za cenu ústupků, jež zemi oslabovaly: roku 1731 zrušil výměnou za souhlas Anglie ostendskou společnost, slibně rozjatý zámořský obchod z rakouského Nizozemí; válkou o polské dědictví (1733–1735) přišel o Neapolsko a Sicílii; nešťastnou tureckou válkou pak bělehradským mírem roku 1739 o Bělehrad a severní Srbsko. Zemřel dne 20. října 1740 s podpisy takřka všech evropských dvorů v archivu, s prázdnou pokladnou a se zanedbanou armádou. Evžen Savojský jej prý varoval, že nástupnictví zajistí lépe než pergameny plná pokladna a sto tisíc vojáků. Rok po císařově smrti se ukázalo, kdo měl pravdu.

České země v barokní monarchii

Země Koruny české zůstaly hospodářsky nejsilnější částí soustátí a odváděly zhruba čtvrtinu jeho příjmů, politicky se však propadly. Obnovené zřízení zemské z let 1627 a 1628 učinilo trůn dědičným, postavilo panovníka nad sněm a rozhodování přeneslo do Vídně, kde sídlily česká dvorská kancelář, dvorská komora a dvorská válečná rada. Zemský sněm si podržel jediné vážné právo, totiž povolovat daně, a užíval jej spíše k vyjednávání než k odporu. Praha přestala být sídlem panovníka a stala se městem provinčním, byť dosud honosným: korunovaci Karla VI. českým králem roku 1723 provázely slavnosti a operní představení pod širým nebem, jaké město do té doby nezažilo.

Hospodářskou politiku určoval kameralismus, středoevropská obdoba merkantilismu, podle níž má stát sám povzbuzovat výrobu, aby peníze neodplývaly za hranice. Zakládaly se první manufaktury – vlnařská v Linci roku 1672, soukenická v Horním Litvínově na valdštejnském panství roku 1715 –, budovaly se silnice a zaváděla ochranná cla. Základ pro daně zjišťovala berní rula z roku 1654, první soupis poddanské půdy v Čechách, na Moravě pak lánové rejstříky. Zdaňoval se ovšem výhradně rustikál, kdežto panská půda zůstávala od daně osvobozena – nespravedlnost, již odstranila teprve Marie Terezie.

Všední život určovaly nadále robota, vrchnostenský úřad a fara. Poslední velká morová epidemie v letech 1713–1715 připomněla, jak křehká obnova zůstává; na její konec byly na náměstích vztyčovány morové sloupy, jež v mnoha městech stojí dodnes. Přesto lze právě zde vidět syntézu celého období: navenek vznikla velmoc, uvnitř zůstalo soustátí spravované po staru, s daněmi placenými těmi nejchudšími a s pokladnou, jež nestačila na jedinou velkou válku. Reforma se stala nutností dřív, než ji kdokoliv ve Vídni chtěl provést.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou