Doba pobělohorská a baroko

Země po válce

Když roku 1648 dozněly boje, zbývalo v českých zemích zhruba dvakrát méně lidí, než jich bylo na počátku století; podle krajů se ztráty odhadují na čtvrtinu až polovinu obyvatel, celkově asi na třetinu. Na Moravě a v pohraničních krajích ležely stovky vsí pustých, pole zarůstala a města přišla o řemeslníky i o odbyt. Škody nezpůsobil ani tak boj jako průchody vojsk, kontribuce, hlad a mor, jenž je provázel.

Obnovu řídila nová vrchnost. Po konfiskacích drželi panství z valné části rodiny přišlé zvenčí – Piccolominiové, Colloredové, Gallasové, Lichtenštejnové – a jejich vztah k zemi byl především majetkový. Aby se vyplatilo hospodařit s malým počtem lidí, přecházely velkostatky k režijnímu hospodaření: vrchnost sama pěstovala obilí, chovala ryby, vařila pivo a prodávala. K takovému podnikání ovšem potřebovala pracovní sílu, a tu si zajistila přitvrzením poddanských povinností.

Poddaný, urbář a robota

Základní hospodářskou i správní jednotkou bylo panství. Půda se dělila na dominikál, tedy půdu panskou, jež dani nepodléhala, a rustikál, půdu poddanskou, z níž se platilo. Poddaný odváděl peněžní činži dvakrát do roka – na svatého Jiří a na svatého Havla – a vykonával robotu, dělenou na potažní pro sedláky s koňmi a ruční pro ostatní. Rozsah všech povinností stanovil urbář, panská kniha, jež platila za pravdu i tehdy, když si poddaní pamatovali něco jiného.

Robota zahrnovala orbu, setí, sklizeň, opravy rybníků, dovoz dříví, nadhánění zvěře i přípřež na dálkové cesty; doma pak přádení, bílení plátna a chov dobytka. K tomu přistupovaly přímusy: poddaný musel kupovat pivo od vrchnosti a mlít v jejím mlýně. Právě svévole při výkladu urbářů vedla roku 1680 k rozsáhlému selskému povstání v Čechách. Císař Leopold I. odmítl petici a povstání dal potlačit vojskem, zároveň však vydal robotní patent, jenž robotu omezil na tři dny v týdnu a zapověděl práci v neděli. Šlo o gesto dvojznačné: chránilo poddané před nejhorším a týmž dechem potvrzovalo, že jsou poddanými nadobro.

Nejznámější spor vzešel z Chodska, kde vesnice od středověku držely výsady výměnou za ostrahu zemské hranice. Když je nový pán domažlického panství Wolf Maxmilián Lamminger, řečený Lomikar, přiměl k robotě, odvolávali se Chodové na stará privilegia a od roku 1692 vzdorovali otevřeně. Vůdce Jan Sladký Kozina byl 28. listopadu 1695 popraven v Plzni; Lomikar zemřel necelý rok po něm, což lidová tradice proměnila v pověst o „božím soudu“. Poslední velká vlna přišla roku 1775, kdy selské houfy z Náchodska táhly na Prahu a byly rozprášeny u Chlumce nad Cidlinou – a i tehdy následoval mírnější robotní patent.

Rekatolizace: kazatelna, škola, knihovna

Obnovené zřízení zemské učinilo katolictví jediným povoleným vyznáním, prosazení ovšem trvalo desítky let a dělo se prostředky spíše trpělivými než násilnými. Klíčovou úlohu sehráli jezuité: vedli gymnasia i pražskou univerzitu, kázali česky, pořádali divadelní hry a poutě, zpovídali a učili zpívat. Vedle nich působili diecézní misionáři, jimž bylo uloženo procházet kraje, vyučovat prostý lid a vyhledávat zapovězené knihy.

Součástí díla bylo i psaní. Roku 1669 vzniklo z podnětu jezuity Matěje Václava Šteyera nakladatelské Dědictví svatého Václava, jež po dvě staletí vydávalo a zdarma rozdávalo české katolické knihy; z jeho okruhu vzešel i nový český překlad Písma, Svatováclavská bible. Bez češtiny by rekatolizace nebyla myslitelná, což zní paradoxně jen tomu, kdo očekává, že vítěz jazyk poražených potírá.

Exil a Komenský

Kdo se konverzi podrobit nechtěl a patřil ke šlechtě či měšťanům, směl odejít. Odhaduje se, že zemi opustilo dvacet až třicet tisíc lidí, mezi nimi značná část vzdělanců; usazovali se v Sasku, v Lužici, v Uhrách, v Nizozemí a především v polském Lešně.

Největším z nich byl Jan Amos Komenský (28. 3. 1592 – 15. 11. 1670), učitel, kazatel, filosof a poslední biskup Jednoty bratrské. Do exilu odešel roku 1628, tedy uprostřed války, nikoliv po ní, a naději na návrat ztratil až vestfálským mírem. Osobní ztráty jej neminuly: první žena a děti mu zemřely při moru, požár Lešna mu roku 1656 zničil rukopisy včetně celoživotního slovníku Poklad jazyka českého.

Právě on však napsal v nejtěžších letech nejsvětlejší knihy. Alegorický Labyrint světa a ráj srdce ukazuje poutníka, jenž ve světě nachází jen klam a marnost a pokoj nalézá teprve v sobě. Velká didaktika, Brána jazyků otevřená a obrázková učebnice Orbis pictus založily moderní pedagogiku na zásadách, jež zní samozřejmě teprve proto, že je vyslovil: učit od jednoduššího ke složitějšímu, názorně, přiměřeně věku, pro chlapce i dívky, pro nadané i pomalé a pokud možno školou hrou. V Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské pak odkázal národu víru, že správa věcí jeho se mu jednou vrátí do rukou.

Baroko coby sloh i způsob myšlení

Přišlo z Itálie, stejně jako renesance před ním, a od ní se lišilo v samém východisku. Renesance hledala míru, klid a rovnováhu; baroko hledá pohyb, cit a údiv. Odtud zvlněné průčelí místo rovného, elipsa místo kruhu, prudké střídání světla a stínu, iluzivní malba na klenbě, jež strop opticky otevírá do nebe, zlato a mramor tam, kde renesance nechala holý kámen.

Za tvarem stojí myšlenka. Po století sporů a po válce, jež zabila třetinu obyvatel, nabízelo baroko odpověď na tíhu světa: pozemský život je pomíjivý – vanitas, marnost –, zato smysl je nadosah a lze jej zakusit smysly. Umění proto nemá poučovat, nýbrž strhnout. Tomu odpovídá i důraz na divadlo, hudbu, procesí a slavnost. Vzorem byla římská díla Giana Lorenza Berniniho a Francesca Borrominiho; obraz doby dotvářeli Caravaggio se svým dramatickým šerosvitem, Rubens a Rembrandt.

Kámen, obraz a tón v českých zemích

České země patří k místům, kde baroko zanechalo nejhustší stopu, protože stavělo do prázdna: obnovovaly se kostely, kláštery, celé vsi. Vrcholem je dílo dvou generací rodiny Dientzenhoferů – Kryštof (1655–1722) vystavěl loď chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně, jeho syn Kilián Ignác (1689–1751) ji dovršil kupolí a přidal desítky dalších staveb včetně svatomikulášského kostela na Staroměstském náměstí. Osobitou cestou šel Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723), tvůrce takzvané barokní gotiky, jenž spojoval lomený oblouk s barokní dynamikou a stavěl podle složitých číselných významů; jeho poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře má půdorys pěticípé hvězdy a je zapsán na seznamu světového dědictví.

V soše vládli Matyáš Bernard Braun (1684–1738), autor Vidění svaté Luitgardy na Karlově mostě a skalních výjevů v Kuksu, a Ferdinand Maxmilián Brokoff (1688–1731). Malbu otevřel Karel Škréta (1610–1674), jenž se po letech v Itálii vrátil do Prahy a stal se zakladatelem domácí barokní školy, a dovedl k vrcholu Petr Brandl (1668–1735); portrétistou evropského jména byl Jan Kupecký.

Hudba měla v baroku postavení výsadní: vzrostl význam varhan a cembala, housle získaly dnešní podobu a zrodila se opera. Evropu zastupují Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach a Georg Friedrich Händel, české země pak především Adam Václav Michna z Otradovic (kolem 1600–1676), varhaník z Jindřichova Hradce, jehož sbírky Česká mariánská muzika a Loutna česká patří k nejkrásnějším českým veršům vůbec. V kroměřížské kapele působil trubač a skladatel Pavel Josef Vejvanovský, na saském dvoře pak Jan Dismas Zelenka.

Slovem se baroko projevilo dvojím způsobem. Doma psal jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) své vlastivědné spisy a v Rozpravě na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého se zastal mateřštiny tak nepohodlně, že dílo vyšlo tiskem až o sto let později; Bedřich Bridel postavil v básni Co Bůh? Člověk? proti sobě dokonalost Boží a nicotu lidskou. V exilu vznikaly dějepisné obrany poražené strany – Historie církevní Pavla Skály ze Zhoře a O státě českém Pavla Stránského.

Zbožnost pod širým nebem

Nejtrvaleji se však baroko usadilo v krajině a ve všedním roce. Na kopcích vyrostla poutní místa – Svatá Hora u Příbrami, Svatý Kopeček u Olomouce, Hostýn –, na náměstích mariánské a morové sloupy, na rozcestích boží muka a na mostech sochy svatého Jana Nepomuckého, jehož svatořečení roku 1729 provázely slavnosti nevídaného rozsahu. Do domácností vstoupily betlémy, poutní písně a bratrstva.

Právě zde se ukazuje, proč je označení „doba temna“ nepřesné a proč přesto nelze mluvit o době šťastné. Politicky šlo o ztrátu: konec stavovské moci, jediné povolené vyznání, odchod elity a poddaný připoutaný k půdě. Kulturně šlo o vzepětí, jež zemi dalo její nejznámější podobu a jež mělo ohlas ve všech vrstvách, nikoliv jen na zámcích. Obojí platí zároveň – a učit se dějinám znamená unést, že dvě pravdy se nemusí vylučovat.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou