Evropa v 17. století

Dvě odpovědi na tutéž otázku

Sedmnácté století položilo Evropě otázku, jež zněla prostě: má panovník vládnout sám, nebo se souhlasem zastupitelského sboru? Války, hlad a nejistota volaly po pevné ruce a filosof Thomas Hobbes jim dal v knize Leviathan z roku 1651 hotový výklad – lidé se přirozeně nacházejí ve „válce všech proti všem“, a proto se dobrovolně vzdávají svobody ve prospěch suveréna, jenž jim zaručí bezpečí.

Odpověď dala každá země jinou. Francie dospěla k absolutismu tak dokonalému, že se stal vzorem celému kontinentu. Anglie prošla občanskou válkou, popravou krále a nakonec dospěla k monarchii omezené zákonem. Polsko odmítlo silnou vládu docela – a zaplatilo za to zánikem. Střízlivě posouzeno nešlo o rozdíly povah, nýbrž o rozdílné rozložení sil: rozhodovalo, kdo drží peníze, kdo vojsko a kdo právo je povolovat.

Anglie: král proti parlamentu

Po smrti bezdětné Alžběty I. roku 1603 vymřel rod Tudorovců a nastoupili Stuartovci v osobě skotského krále Jakuba VI., vládnoucího v Anglii coby Jakub I. Spojil pod jednou hlavou Anglii, Skotsko i Irsko a užíval titul krále Velké Británie, byť právně šlo stále o dvě království. Vychován byl v protestantském duchu, k puritánům však zaujal nepřátelský postoj a hlásal, že král odpovídá jen Bohu.

Jeho syn Karel I. (vláda 1625–1649) v tomto přesvědčení pokračoval důsledněji, než mu poměry dovolovaly. Vzal si katolickou francouzskou princeznu, jedenáct let vládl bez parlamentu a peníze si opatřoval zastaralými poplatky, jejichž zákonnost byla sporná. Puritáni houfně odplouvali osídlovat Novou Anglii. Když roku 1640 vypuklo skotské povstání, musel král parlament svolat – a shromáždění, jež se sešlo, mu předložilo účet za celou dosavadní vládu.

Republika, protektorát a návrat Stuartovců

Roku 1642 se země rozdělila. Za králem stál převážně sever a západ, anglikánská církev a část šlechty zvaná kavalíři; za parlamentem jihovýchod, Londýn, obchodníci a puritáni, přezdívaní ostříhanci. Zpočátku vítězili královští pod Ruprechtem Falckým, jenže parlament vytvořil vojsko nového typu – New Model Army, armádu cvičenou, pravidelně placenou a povyšující podle schopností, nikoliv podle původu. Zorganizoval ji Oliver Cromwell (1599–1658), venkovský zeman a horlivý puritán.

Po porážce u Naseby roku 1645 se Karel vzdal Skotům, kteří jej vydali parlamentu; útěkem a novým bojem si vysloužil obvinění ze zrady. Dne 30. ledna 1649 byl v Londýně sťat – poprvé v evropských dějinách skončil panovník na popravišti na základě soudního rozsudku vlastních poddaných. Sněmovna lordů byla zrušena a vyhlášeno Commonwealth of England, anglická republika.

Republika se ovšem velmi rychle proměnila v osobní vládu. Cromwell rozdrtil odpor v Irsku (1649–1650) i ve Skotsku (1650–1651), potlačil radikální hnutí levellerů, prosadil navigační akta namířená proti nizozemskému obchodu, roku 1653 rozehnal parlament a přijal titul lorda protektora. Vládl přísně, zavíral divadla a hospody a moc opíral o armádu. Po jeho smrti roku 1658 neudržel syn Richard nic; generál George Monck obsadil Londýn a roku 1660 povolal z exilu Karla II., syna popraveného krále. Restaurace však proběhla za cenu ústupků: parlament už nešlo obejít.

Slavná revoluce a Listina práv

Karel II. se přesto o posílení královské moci pokoušel a jeho bratr Jakub II., otevřený katolík, v tom po roce 1685 pokračoval tak nešetrně, že proti sobě popudil i vlastní stoupence. Když se mu narodil syn a hrozilo trvalé katolické nástupnictví, pozvali přední politici obou frakcí – whigů i toryů – nizozemského místodržícího Viléma III. Oranžského, manžela Jakubovy dcery Marie.

Vilém se vylodil v listopadu 1688, Jakub uprchl do Francie a převrat proběhl téměř bez krveprolití; odtud název slavná revoluce. Cenou za korunu byla Listina práv (Bill of Rights) z roku 1689: panovník nesmí bez souhlasu parlamentu ani vybírat daně, ani držet stálé vojsko, ani rušit zákony; volby mají být svobodné a poslanci nestíhatelní za své projevy. Zrodila se konstituční monarchie – zřízení, v němž vládne král podle zákona, jejž si sám nedal. Roku 1707 spojily zákony o unii Anglii a Skotsko za vlády Anny Stuartovny, dcery Jakuba II., ve Spojené království Velké Británie.

Francie: absolutismus v čisté podobě

Francie kráčela opačným směrem, a to soustavně. Po skončení osmi hugenotských válek nastoupil roku 1589 Jindřich IV. Navarský, jenž pro korunu přestoupil ke katolictví a ediktem nantským roku 1598 zaručil hugenotům svobodu víry i práva politická. Po atentátu roku 1610 převzal za nezletilého Ludvíka XIII. faktickou vládu kardinál Richelieu (1585–1642). Zlomil moc protestantských pevností dobytím La Rochelle roku 1628, srazil vzdorující šlechtu, rozeslal do krajů královské úředníky zvané intendanti a založil Francouzskou akademii. Ve třicetileté válce podporoval protestanty, neboť šlo o oslabení Habsburků.

V díle pokračoval kardinál Mazarin, jenž vládl za nezletilého Ludvíka XIV. a přestál povstání šlechty a měšťanů zvané fronda (1648–1653). Po jeho smrti roku 1661 se osmnáctiletý král rozhodl vládnout sám – a činil tak čtyřiapadesát let, celkem tedy zasedal na trůně 72 let, od roku 1643 do roku 1715.

Ludvíkova vláda dala absolutismu podobu, již pak napodobovala celá Evropa. Šlechtu přiměl trávit život na dvoře ve Versailles, kde se rozhodovalo o přízni a kde ceremoniál nahradil politiku; ministři pocházeli ze středních vrstev a byli závislí jen na králi. Hospodářství řídil Jean-Baptiste Colbert podle zásad merkantilismu: podporovat vývoz, dovoz zatížit cly, zakládat manufaktury na luxusní zboží, stavět silnice, průplavy a loďstvo. Roku 1685 zrušil Ludvík edikt nantský, čímž vyhnal ze země statisíce hugenotů – většinou řemeslníků a obchodníků – a hospodářství tím poškodil víc, než tušil. Války, dvorský přepych a nákladná byrokracie dovedly Francii roku 1693 k finančnímu úpadku. Výrok „Stát jsem já“ mu tradice připisuje, doložen však není; jeho skutečná poslední slova zněla, že odchází, ale stát zůstává.

Polsko: republika bez moci

Rzeczpospolita, tedy Republika obou národů, vznikla lublinskou unií roku 1569 spojením Polského království a Litevského velkoknížectví; Litva si přitom podržela vlastní vojsko, pokladnu i zákoník. Byla to země pestrá jazykově i nábožensky, dlouho pověstná tolerancí, a v jejím čele stál král volený šlechtou.

Právě zde tkvěl osudný rys. Šlechta tvořila až desetinu obyvatel a považovala omezení panovníka za základ své svobody; král nesměl bez souhlasu sejmu rozhodnout takřka nic a od poloviny 17. století stačil k zablokování jednání odpor jediného poslance. Stát tak nedokázal ani vybírat daně, ani vydržovat armádu. Za Zikmunda III. Vasy (1587–1632) dosáhla země největšího rozsahu, avšak skončila náboženská snášenlivost; roku 1648 vypuklo kozácké povstání Bohdana Chmelnického a andrusovský mír roku 1667 rozdělil Ukrajinu s Ruskem. Vojenskou slávu ještě jednou přinesl Jan III. Sobieski, jenž 12. září 1683 zachránil obleženou Vídeň jezdeckým útokem z Kahlenbergu. O století později rozdělili sousedé zemi ve třech krocích v letech 1772, 1793 a 1795 – a Polsko zmizelo z mapy na 123 let.

Rusko Petra I. a vzestup Pruska

Na východě vyrostla mocnost, s níž Evropa dosud nepočítala. Moskevská Rus setřásla roku 1480 mongolskou nadvládu, Ivan IV. Hrozný se roku 1547 dal jako první korunovat carem a po vymření Rurikovců prošla země obdobím zmatků zvaným smuta (1598–1613), ukončeným nástupem Romanovců.

Zlom přinesl Petr I. Veliký (samostatná vláda 1689–1725). Osmnáct měsíců cestoval takřka inkognito po západní Evropě, v nizozemských loděnicích se učil stavět lodě a doma pak přebudoval stát: zřídil kolegia místo starých úřadů, podřídil pravoslavnou církev synodu, zavedl hodnostní tabulku, jež řadila šlechtu podle služby, a nutil ji holit vousy a nosit západní šat. Roku 1703 založil na dobytém pobřeží Petrohrad a severní válkou (1700–1721) proti Švédsku vybojoval přístup k Baltu. Rusko se stalo evropskou velmocí – ovšem velmocí, v níž nevolnictví nezesláblo, nýbrž zesílilo.

Ze severoněmeckých písčin vyrostl mezitím soupeř menší, zato houževnatější. Roku 1701 se braniborský kurfiřt korunoval v Královci coby Fridrich I., král v Prusku. Jeho syn Fridrich Vilém I. vybudoval nepoměrně silnou armádu a spořivou správu, kdežto Fridrich II. Veliký (1740–1786) obojí použil: hned po nástupu obsadil Slezsko a udržel je i v sedmileté válce, reformoval soudnictví a školství, zrušil mučení a hlásil se k osvícenství. Prusko se tak stalo protivníkem, s nímž musela habsburská monarchie napříště počítat doma i v říši.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou