Jan Sarkander

Moravský farář, jenž zemřel na mučidlech uprostřed stavovského povstání. Jeho svatořečení roku 1995 rozvířilo spor, jaké dějiny si dnešní Češi chtějí připomínat.

Narodil se roku 1576 ve slezském Skočově, studoval u jezuitů v Olomouci, dále v Praze a ve Štýrském Hradci. Krátce byl ženatý, po smrti manželky se dal na kněžskou dráhu a roku 1609 byl vysvěcen. Od roku 1616 spravoval faru v Holešově, jehož pánem byl Ladislav Popel z Lobkovic, jeden z nejtvrdších katolíků na Moravě. Sarkander tam vracel obyvatele ke katolictví, protestantští kazatelé odtud museli odejít – a město mu to nezapomnělo. Roku 1620, kdy už Morava stála na straně stavovského povstání, vpadli do země polští kozáci najatí císařem. Holešov zůstal ušetřen a Sarkandera, jenž se krátce předtím vrátil z poutě do polské Čenstochové, obvinili, že je do země přivedl. Byl zatčen a v olomouckém vězení třikrát natažen na skřipec. Vyšetřovatelé po něm žádali i obsah zpovědi svého pána Lobkovice; to odmítl a podle výslechových protokolů právě na tom uvázl. Po měsíci v žaláři 17. března 1620 zemřel na následky mučení.

Historikové se dodnes přou, zda šlo o mučedníka víry, nebo o oběť politického procesu ve válce – obvinění ze zrady bylo součástí obžaloby stejně jako otázka o zpovědi. Blahořečen byl roku 1859. Když ho 21. května 1995 v Olomouci svatořečil Jan Pavel II. (spolu se Zdislavou z Lemberka), ozvala se Ekumenická rada církví i řada historiků: připomínat rekatolizačního faráře jako světce podle nich jitřilo staré konfesní rány. Papež na to při téže návštěvě odpověděl prosbou o odpuštění za křivdy, jichž se katolíci v dějinách dopustili na nekatolících.

Svátek se v českých diecézích slaví 6. května. Zobrazuje se v kněžském rouchu s palmou mučednictví, se zámkem na ústech nebo se skřipcem. Je patronem zpovědníků a Moravy.