Holokaust

Kořeny nenávisti

Nepřátelství vůči Židům je v Evropě starší než nacismus. Středověká společnost je vyčleňovala náboženstvím: obviňovala je z Kristovy smrti, zapovídala jim řemesla i vlastnictví půdy, a zároveň jim ponechávala půjčování peněz na úrok, jež křesťanům církev zakazovala. Vznikla tak dvojí past, neboť z vnuceného povolání se vzápětí stala další záminka k opovržení. Přidávala se pověra o rituální vraždě, opakovaně vyvrácená a opakovaně křísená; naposledy v českých zemích roku 1899 při hilsneriádě, kdy byl z vraždy Anežky Hrůzové v Polné obviněn židovský tulák Leopold Hilsner a proti obecnému mínění se ho zastal profesor Tomáš Garrigue Masaryk.

Devatenácté století přineslo dvě protichůdné novinky. Židé získali občanskou rovnoprávnost – v habsburské monarchii postupně od roku 1848 a plně prosincovou ústavou roku 1867 – a zároveň se objevil novodobý antisemitismus, jenž svou nenávist nově odůvodňoval nikoliv vírou, nýbrž smyšlenou naukou o rasách. Rozdíl je zásadní: pokřtěný Žid přestával být v očích středověku Židem, kdežto podle rasové nauky se změnit nemohlo nic. Nové hnutí posílila Dreyfusova aféra ve Francii i Protokoly sionských mudrců, padělek carské tajné policie o židovském spiknutí, jenž koluje dodnes. Právě zážitek z Dreyfusova procesu přivedl vídeňského novináře Theodora Herzla k myšlence vlastního židovského státu, sepsané roku 1896 a přijaté prvním sionistickým sjezdem v Basileji roku 1897.

Zákony, jež vyloučily člověka ze společnosti

Po nástupu nacistů k moci roku 1933 se protižidovská opatření vršila týden po týdnu: bojkot obchodů, vyhazov ze státní služby, omezení počtu studentů. Vrchol přinesl 15. září 1935, kdy říšský sněm v Norimberku schválil norimberské zákony. Zákon o říšském občanství rozdělil obyvatele na plnoprávné občany a pouhé státní příslušníky; zákon na ochranu německé krve a cti zakázal sňatky i soužití mezi Židy a „árijci“. Kdo je Žid, určovaly prováděcí předpisy podle náboženství prarodičů – rasová nauka si tedy musela vypomoci matrikou, již sama prohlašovala za nepodstatnou.

Následovalo vytlačování z hospodářství, takzvaná arizace, tedy přebírání židovských podniků a majetku novými vlastníky. Nenávist se přitom pěstovala soustavně: list Der Stürmer Julia Streichera ji šířil v milionových nákladech a roku 1938 vydal dokonce dětskou obrázkovou čítanku, jež měla malé čtenáře naučit poznávat nepřítele. Nešlo o okraj společnosti, nýbrž o školní lavice.

Následky se ukázaly v noci z 9. na 10. listopadu 1938. Záminkou byl atentát mladého Žida na německého diplomata v Paříži, provedení bylo řízené: hořely synagogy, tříštily se výklady obchodů, přes devadesát lidí bylo zabito a na třicet tisíc mužů odvlečeno do koncentračních táborů. Podle rozbitého skla dostala noc jméno křišťálová, po ní pak židovská obec musela ještě zaplatit říši miliardovou pokutu za škody způsobené útočníky. Kdo mohl, snažil se odejít – jenže konference v Évian v červenci 1938 ukázala, že přijmout uprchlíky ve větším počtu není ochoten téměř nikdo.

Ghetta a oddíly za frontou

Válka změnila měřítko. V dobytém Polsku žily více než tři miliony Židů a okupační správa je od roku 1940 shromažďovala do uzavřených čtvrtí, ghett; největší z nich, varšavské, sevřelo na malé ploše na čtyři sta tisíc lidí. Hlad a nemoci si vyžádaly desetitisíce obětí ještě dříve, než začaly deportace.

Zlom nastal s útokem na Sovětský svaz 22. června 1941. Za postupující armádou šly Einsatzgruppen, oddíly bezpečnostní policie a SS, jež v obsazených městech hromadně vraždily Židy, komunistické funkcionáře a Romy; jen u Kyjeva zahynulo koncem září 1941 přes 33 tisíc lidí. Zkušenost s vražděním duševně nemocných v programu utajeném pod značkou T4, ukončeném po protestech církví roku 1941, poskytla navíc personál i technické postupy, jež byly vzápětí použity jinde.

Wannsee a konečné řešení

Dne 20. ledna 1942 svolal Reinhard Heydrich do vily ve Wannsee u Berlína patnáct vysokých úředníků. Schůzka netrvala ani dvě hodiny a nepadlo na ní rozhodnutí, jež by nebylo učiněno dříve; jejím smyslem bylo sladit ministerstva, policii a správu okupovaných zemí na společném postupu, pro nějž se užívalo úředního opisu konečné řešení židovské otázky. Zápis pořizoval Adolf Eichmann, muž odpovědný za dopravu deportovaných. Právě proto je Wannsee tak výmluvné: vyhlazování se zde neplánovalo jako zločin, nýbrž projednávalo jako správní úkol.

Roku 1942 začaly v okupovaném Polsku pracovat tábory zřízené výhradně k zabíjení – Bełżec, Sobibor a Treblinka – a k nim se připojily tábory spojující práci s vražděním, především Osvětim-Březinka a Majdanek. Do Osvětimi směřovaly transporty z celé Evropy; jen z Maďarska tam bylo na jaře a v létě 1944 během necelých dvou měsíců dopraveno na 430 tisíc lidí. Vězni z východních táborů byli na počátku roku 1945 hnáni pěšky na západ a mnoho jich cestu nepřežilo. Osvětim osvobodila Rudá armáda 27. ledna 1945; datum je dnes mezinárodním dnem památky obětí holokaustu.

Židé z Čech a Moravy

V protektorátu žilo podle nacistického vymezení kolem 118 tisíc Židů. Norimberské zákony pro ně platily od června 1939, následovalo vyloučení z povolání, zákaz vstupu do parků, kin a škol a od září 1941 povinnost nosit na oděvu žlutou hvězdu. První transporty odešly na podzim 1941 do Lodže, od 24. listopadu 1941 pak do Terezína.

Terezín byl ghetto a průchozí stanice zároveň. Prošlo jím kolem 140 tisíc lidí, na 33 tisíc jich v přeplněném městě zemřelo a na 88 tisíc bylo odesláno dál na východ. Nacisté z něj zároveň udělali kulisu: před návštěvou Mezinárodního červeného kříže v červnu 1944 dali město „zkrášlit“ a natočili propagandistický film o spokojeném životě. Uvnitř přesto vznikala tajná škola, přednášky, koncerty i chlapecký časopis Vedem – a dochovaly se tisíce dětských kreseb. Z Čech a Moravy zahynulo asi 78 tisíc Židů; jejich jména jsou napsána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze.

Romové a další pronásledovaní

Rasové zákony dopadly rovněž na Romy. V protektorátu pro ně vznikly roku 1942 takzvané cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu a odtud vedla cesta do zvláštního oddílu v Březince. Z bezmála šesti tisíc českých a moravských Romů se konce války dožilo několik set; romskému vyvražďování se říká porajmos, tedy „pohlcení“, a jeho oběti se v celé Evropě odhadují na dvě stě až pět set tisíc lidí. Pronásledováni byli také Poláci a sovětští zajatci, političtí odpůrci, svědkové Jehovovi, homosexuálové a lidé s postižením.

Odpor, záchrana a paměť

Odpor nebyl vyloučen, byl však krajně nerovný. Ve varšavském ghettu povstali 19. dubna 1943 poslední obyvatelé a bránili se téměř měsíc; vzpoury vypukly také v Treblince a v Sobiboru, odkud se roku 1943 podařil hromadný útěk. Uvnitř Osvětimi zničila skupina vězňů roku 1944 jedno ze spalovacích zařízení. Zprávy o táborech přinesli spojencům dva uprchlíci ze Slovenska, jejichž podrobná zpráva z jara 1944 přiměla nakonec Budapešť transporty zastavit.

Zachránci byli jednotlivci. Britský úředník Nicholas Winton odvezl roku 1939 z Prahy do Anglie 669 dětí, švédský diplomat Raoul Wallenberg vydával v Budapešti ochranné pasy, japonský konzul Čiune Sugihara psal víza proti příkazům své vlády. Jeruzalémský památník Jad vašem uděluje takovým lidem titul Spravedlivý mezi národy a napočítal jich přes osmadvacet tisíc – tedy zlomek z těch, kdo mohli pomoci.

Po válce stanuli hlavní viníci před soudem v Norimberku, řada dalších však unikla či byla souzena až po desetiletích. Holokaust proto nezůstal jen kapitolou dějin: stal se měřítkem, podle nějž se poměřuje odpovědnost států za vlastní občany, a zároveň trvalým varováním, jak rychle lze právní řád obrátit proti lidem, jež má chránit.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou