Druhá světová válka

Pakt, jenž otevřel cestu

Válku umožnila dohoda dvou režimů, jež se navenek nenáviděly. Dne 23. srpna 1939 podepsali v Moskvě ministři zahraničí Vjačeslav Molotov a Joachim von Ribbentrop smlouvu o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem. Rozhodující byl tajný dodatek: Pobaltí, východ Polska a rumunská Besarábie připadly do sovětské zájmové sféry, zbytek Polska Německu. Hitler tím získal jistotu, že nebude válčit na dvou frontách, Stalin čas na zbrojení a území ztracená po předchozí válce. Existenci dodatku Moskva popírala až do roku 1989.

Záminku dodala provokace. Dne 31. srpna 1939 přepadli příslušníci SS převlečení do polských uniforem vlastní rozhlasovou stanici v Gliwicích a zanechali na místě mrtvé vězně z Dachau; akci připravil Reinhard Heydrich. Za svítání 1. září zahájila dělová loď Schleswig-Holstein palbu na polskou posádku na Westerplatte. Nový způsob boje – tankové klíny prorážející frontu v součinnosti se střemhlavými bombardéry – pojmenovali západní novináři blitzkrieg, blesková válka. Británie a Francie vyhlásily 3. září Německu válku, aniž hnuly prstem, 17. září vpadl do Polska od východu Sovětský svaz a poslední oddíly složily zbraně 6. října. Na jaře 1940 dala sovětská tajná policie NKVD povraždit v Katyni a dalších místech asi 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků inteligence; po objevení hrobů roku 1943 svalovala Moskva vinu za zločin na Němce ještě dalšího půl století.

Podivná válka a pád Francie

Následovalo půl roku, jemuž se říká podivná válka: francouzská armáda seděla za Maginotovou linií a čekala, co bude. Zatímco Německo trávilo zimu přípravami, napadl Sovětský svaz 30. listopadu 1939 Finsko. Zimní válka skončila v březnu 1940 ztrátou desetiny finského území, žalostný výkon Rudé armády však přesvědčil Hitlera, že sovětský kolos je vnitřně vetchý. V dubnu 1940 obsadili Němci Dánsko a Norsko a zajistili si přísun švédské železné rudy.

Dne 10. května 1940 udeřil wehrmacht na západě. Hlavní úder nemířil proti opevnění, nýbrž přes zalesněné Ardeny, pokládané za neprůchodné; Nizozemsko kapitulovalo po pěti dnech, Belgie po necelých třech týdnech. Britský expediční sbor a část francouzských sil se ocitly sevřeny u průlivu La Manche a jen díky evakuaci z Dunkerque, jíž se účastnily i rybářské čluny a výletní parníky, se přes moře zachránilo na 340 tisíc mužů. Dne 14. června vstoupili Němci bez boje do Paříže, o tři dny později požádal nový předseda vlády maršál Philippe Pétain o příměří a 22. června 1940 je podepsal v Compiègne, v témž železničním voze, v němž roku 1918 kapitulovalo Německo. Sever země obsadila říše, na jihu vznikl podřízený stát se sídlem ve Vichy. Francie, jež před dvaceti lety patřila k vítězům, byla poražena za šest týdnů.

Bitva o Británii

Zbývala Británie, v jejímž čele stanul v květnu 1940 Winston Churchill a odmítl každou nabídku míru. Chtěl-li Hitler uskutečnit vylodění (operace Lvoun), musel nejprve ovládnout vzduch. Od července do října 1940 sváděla Luftwaffe pod velením Hermanna Göringa s Královským letectvem první čistě leteckou bitvu dějin. Britové těžili z boje nad vlastním územím a především z řetězce radarů, jenž jim včas ohlašoval přílet nepřátelských svazů; v řadách RAF bojovalo kolem osmi set Čechoslováků, hlavně ve stíhacích perutích 310, 312 a 313. Když Göring přenesl údery z letišť na Londýn, dopustil se osudové chyby a dal obráncům čas se vzpamatovat. Vylodění bylo v září odloženo, jak se ukázalo natrvalo. Hitler poprvé nedosáhl svého.

Barbarossa a válka vyhlazovací

Pozornost se obrátila na východ. Dne 22. června 1941 zahájilo Německo se spojenci operaci Barbarossa, největší vojenskou operaci dějin: do útoku nastoupily více než tři miliony mužů na frontě sahající od Baltského k Černému moři. Údery mířily třemi směry, na Leningrad, na Moskvu a na hospodářsky nejcennější Ukrajinu. Stalin varováním nevěřil a Rudá armáda, zbavená čistkami většiny zkušených velitelů, ztratila do konce roku miliony vojáků. Sovětský vůdce však stihl dát po částech evakuovat průmysl za Ural, čímž zachránil výrobu zbraní pro další léta.

Válka na východě se od počátku vedla jinak než na západě. Za frontou postupovaly Einsatzgruppen, zvláštní oddíly hromadně střílející Židy, komunistické funkcionáře a příslušníky inteligence; jen v rokli Babí Jar u Kyjeva zavraždily koncem září 1941 přes 33 tisíc lidí. Generalplan Ost počítal s vysídlením či vyhubením desítek milionů Slovanů a s germanizací uvolněného prostoru. Ze sovětských zajatců zahynuly v německých táborech asi tři miliony. Právě proto mluví Rusové o celém zápase jako o Velké vlastenecké válce.

Dne 8. září 1941 uzavřeli Němci obklíčení kolem Leningradu; blokáda trvala 872 dní a hladem při ní zemřel odhadem milion obyvatel. Před Moskvou zastavily wehrmacht bláto, mráz klesající ke třiceti stupňům a čerstvé sibiřské divize, jež 5. prosince 1941 přešly do protiútoku. Blesková válka se nezdařila a Německo se ocitlo právě ve válce dlouhé, jíž se chtělo vyhnout.

Pearl Harbor a válka světová

Japonsko válčilo v Asii už od roku 1931, kdy obsadilo Mandžusko, a od roku 1937 vedlo velkou válku v Číně. Po přistoupení k Paktu tří z 27. září 1940 obsadilo francouzskou Indočínu, načež Spojené státy, hlavní dodavatel jeho ropy a železa, uvalily embargo. Tokio stálo před volbou mezi ústupem a útokem a zvolilo útok: 7. prosince 1941 napadla japonská palubní letadla bez vyhlášení války americkou základnu Pearl Harbor na Havaji. Potopila či poškodila osm bitevních lodí a zabila přes dva tisíce lidí, letadlové lodě však v přístavu shodou okolností nekotvily – a právě ty měly rozhodnout. Spojené státy vstoupily do války, 11. prosince jim válku vyhlásily i Německo a Itálie a konflikt se stal skutečně světovým.

Obrat let 1942 a 1943

Rok 1942 začal pro Osu dobře a skončil zle. V bitvě u Midway (4. – 7. června 1942) ztratilo Japonsko čtyři letadlové lodě i jádro zkušených pilotů a přešlo do obrany. V severní Africe zahnal britský generál Bernard Montgomery v druhé bitvě u El Alameinu (23. října – 4. listopadu 1942) sbor Erwina Rommela z Egypta; po vylodění Američanů v Maroku a Alžírsku se vojska Osy v Tunisu 13. května 1943 vzdala.

Rozhodující zápas se však vedl u Volhy. Hitler upřel v létě 1942 síly k Stalingradu a ke kavkazské ropě; ve městě se bojovalo o každý dům a Němci si bojům přezdívali „krysí válka“. Dne 19. listopadu 1942 prorazila Rudá armáda slabá křídla držená rumunskými jednotkami a sevřela německou 6. armádu. Polní maršál Friedrich Paulus kapituloval navzdory Hitlerovu rozkazu 31. ledna 1943, poslední ohnisko odporu padlo 2. února. Do zajetí odešlo asi 91 tisíc vyhladovělých mužů a domů se jich po letech vrátilo kolem šesti tisíc. Poslední pokus získat zpět iniciativu skončil u Kurska (5. července – 23. srpna 1943), kde ani nové tanky Tiger a Panther nezvrátily převahu sovětského průmyslu.

Mezitím se otevřelo bojiště na jihu Evropy. Spojenci se 10. července 1943 vylodili na Sicílii, Mussolini byl o dva týdny později zbaven moci a 8. září vyhlásila Itálie kapitulaci. Německé komando uvězněného diktátora vzápětí osvobodilo a postavilo jej v čelo loutkové republiky na severu země; boje o italský poloostrov, mimo jiné o klášter Monte Cassino, trvaly až do roku 1945.

Den D a cesta do Berlína

Na konferenci v Teheránu koncem listopadu 1943 slíbili Roosevelt a Churchill Stalinovi druhou frontu. Otevřel ji 6. června 1944 Den D: pod velením generála Dwighta Eisenhowera se na pěti plážích Normandie vylodilo asi 156 tisíc vojáků, podporovaných tisíci plavidel a letadel. Německá obrana pod vedením Rommela je nedokázala zatlačit do moře. Sotva o dva týdny později zahájila Rudá armáda v Bělorusku operaci Bagration a rozdrtila skupinu armád Střed; 20. července 1944 se skupina německých důstojníků neúspěšně pokusila o atentát na Hitlera. Dne 25. srpna byla za pomoci francouzského odboje osvobozena Paříž.

Poslední německou ofenzivu v Ardenách, zahájenou 16. prosince 1944, zastavil nedostatek paliva a zlepšené počasí, jež spojencům vrátilo leteckou převahu. Na jaltské konferenci (4. – 11. února 1945) se Roosevelt, Churchill a Stalin dohodli na rozdělení Německa do okupačních pásem, na potrestání válečných zločinců i na sovětském vstupu do války proti Japonsku. Dne 16. dubna započala bitva o Berlín, 30. dubna spáchal Hitler v bunkru sebevraždu a jeho nástupcem se stal velkoadmirál Karl Dönitz. Kapitulaci podepsali němečtí zástupci 7. května v Remeši a den nato v Berlíně; válka v Evropě skončila 8. května 1945.

Tichomoří a atomové bomby

Ve válce s Japonskem uplatnili Američané taktiku „žabích skoků“: nedobývali každý ostrov, nýbrž jen ty s letišti, a zbytek nechávali odříznutý bez zásob. V největší námořní bitvě dějin u Leytského zálivu (říjen 1944) ztratilo Japonsko loďstvo a začalo nasazovat sebevražedné piloty kamikaze. Boje o Iwodžimu a Okinawu na jaře 1945 ukázaly, jakou cenu by mělo vylodění na japonských ostrovech.

Po postupimské konferenci (17. července – 2. srpna 1945) odmítlo Tokio výzvu ke kapitulaci. Prezident Harry Truman proto nařídil použít novou zbraň vyvinutou v projektu Manhattan: 6. srpna 1945 byla svržena atomová bomba na Hirošimu, 9. srpna na Nagasaki. Mezitím, 8. srpna, vyhlásil Japonsku válku Sovětský svaz a vpadl do Mandžuska. Císař Hirohito oznámil kapitulaci rozhlasem 15. srpna a podepsána byla 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri.

Bilance nemá v dějinách obdoby: padesát až sedmdesát milionů mrtvých, z nichž většinu tvořili civilisté, vypálená města od Coventry po Drážďany a Tokio, průmyslově prováděná genocida. Vítězové založili Organizaci spojených národů a poprvé postavili původce války před mezinárodní soud v Norimberku. Hranice, jichž dosáhly armády v květnu 1945, se však staly hranicemi politickými – a rozdělily Evropu na dvě poloviny na dlouhých pětačtyřicet let.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou