Protektorát Čechy a Morava

Patnáctý březen

Zbytek Československa, oslabený mnichovským diktátem, přestal existovat během dvou dnů. Dne 14. března 1939 vyhlásil pod nátlakem z Berlína slovenský sněm samostatný stát; téže noci byl prezident Emil Hácha (12. 7. 1872 – 27. 6. 1945) přijat v říšském kancléřství, vystaven hrozbě bombardování Prahy a podepsal prohlášení, jímž vkládal osud českého národa do rukou vůdce. Ráno 15. března 1939 překročila německá vojska hranice a téhož večera přijel Hitler na Pražský hrad. Odtud vydal 16. března výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, útvaru označeného za autonomní součást říše, jenž ovšem na rozdíl od Slovenska nepředstíral ani zdání svrchovanosti.

Zatýkání započalo prakticky s příchodem okupantů. Během akce Mříže, připravované gestapem už od léta 1938, bylo pozatýkáno na šest tisíc lidí, především německých emigrantů, komunistů a Židů. Zároveň se ze dne na den změnila i tak všední věc, jako je jízda po pravé straně silnice – rychlost, s níž byl protektorát vtažen do říšských poměrů, ukazovala, oč tady jde.

Kdo vládl

Vrcholným představitelem německé moci se stal říšský protektor, jímž byl jmenován zkušený diplomat Konstantin von Neurath. Vedle něj působil ve funkci státního tajemníka sudetoněmecký politik Karl Hermann Frank, muž skutečně rozhodující o policejním teroru a přeživší v úřadě všechny protektory. Formálně zůstala zachována česká správa: prezident, vláda i úřady. Šlo však o samosprávu bez pravomoci, neboť každé rozhodnutí podléhalo souhlasu protektora a část agendy si Němci převedli přímo pod sebe.

Předsedou vlády byl do dubna 1939 Rudolf Beran, po něm generál Alois Eliáš (1890–1942), jediný předseda vlády okupované evropské země popravený nacisty za spolupráci s odbojem, dále Jaroslav Krejčí a od ledna 1945 Richard Bienert. Politické strany nahradilo Národní souručenství, jediná povolená organizace, do níž vstoupilo přes devadesát osm procent dospělých českých mužů – právě proto z členství nelze usuzovat na smýšlení. Vedle vlastenců v ní působili i skuteční kolaboranti, mezi nimiž vynikl bývalý legionář Emanuel Moravec, ministr školství a lidové osvěty, jehož jméno se stalo synonymem zrady.

Země jako zbrojovka

Hospodářský význam českých zemí byl pro říši mimořádný a vysvětluje mnohé. Škodovy závody, Zbrojovka Brno či pražské strojírny patřily k nejlepším v Evropě a jejich výrobu bylo nutno udržet v chodu; teprve za takového předpokladu dává smysl, že nacisté odsunuli germanizaci a „konečné řešení české otázky“ až na dobu po vítězné válce a snažili se v zemi udržet klid.

Cena byla vysoká. Kurs marky byl stanoven tak, aby německým kupcům vycházel výhodně, a zboží mizelo z obchodů. Zavedeny byly potravinové lístky, přídělový systém a s ním černý trh, za nějž hrozily tvrdé tresty. Od roku 1942 pak platilo totální nasazení: nejprve muži narození roku 1921, nakonec proslulý ročník 1924, museli nastoupit do říšských továren, kde je vedle vyčerpávající práce ohrožovalo spojenecké bombardování. Celkem prošlo nucenou prací v Německu na tři sta tisíc lidí z protektorátu.

Sedmnáctý listopad 1939

Odpor začal způsoby, jež nevyžadovaly zbraně: zpěvem vlasteneckých písní, poutěmi na Říp a k svatému Vavřinečkovi, bojkotem tramvají či pískotem při promítání německých týdeníků. Dne 28. října 1939 se z připomínky vzniku republiky stala demonstrace, do níž pořádkové síly vystřelily. Zahynul dělník Václav Sedláček a těžce zraněn byl student medicíny Jan Opletal, jenž svým zraněním 11. listopadu podlehl. Jeho pohřeb 15. listopadu se změnil v novou národní manifestaci.

Odveta přišla obratem. V noci na 17. listopadu 1939 obsadily jednotky SS a policie koleje v Praze, Brně a Příbrami. Devět představitelů studentských spolků bylo bez soudu popraveno v ruzyňských kasárnách, na dvanáct set studentů odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen – kde nejméně pětatřicet z nich zahynulo – a české vysoké školy byly uzavřeny, údajně na tři roky, ve skutečnosti až do konce války. Exilové organizace vyhlásily roku 1941 v Londýně 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva; jde o jediné české datum ve světovém kalendáři.

Odboj doma a v zahraničí

Domácí odboj se zformoval z několika proudů. Důstojníci rozpuštěné armády vytvořili Obranu národa, politici a intelektuálové Politické ústředí a Petiční výbor Věrni zůstaneme; společnou střechou se jim stal ÚVOD, Ústřední vedení odboje domácího. Zpravodajské a sabotážní akce vedla proslulá trojice zvaná Tři králové – Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek –, jež vysílačkou udržovala spojení s Londýnem. Komunistický odboj přešel k plné činnosti po napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Slabinou byla nedostatečná konspirace: gestapo znalo mnoho jmen dříve, než zasáhlo.

Za hranicemi vybudoval Edvard Beneš politické zastoupení nejprve v Paříži a po pádu Francie v Londýně, kde bylo v červenci 1940 ustaveno prozatímní státní zřízení s vládou v čele s Janem Šrámkem a s Janem Masarykem coby ministrem zahraničí. Postavení nebylo snadné, poněvadž Beneš roku 1938 abdikoval a část emigrace mu Mnichov vyčítala; plného uznání Británií i Sovětským svazem dosáhl teprve v červenci 1941. Rozhlasové vysílání Volá Londýn poslouchali lidé v protektorátu pod hrozbou trestu smrti. Českoslovenští letci bojovali v britských perutích, pozemní jednotky u Tobruku a Dunkerque; ve východním exilu vznikl roku 1942 v Buzuluku prapor Ludvíka Svobody, jenž se poprvé střetl s Němci 8. března 1943 u Sokolova a roku 1944 v karpatsko-dukelské operaci vstoupil 6. října na domácí půdu.

Heydrich a atentát

Německé vedení začalo pokládat Neuratha za příliš shovívavého, a proto byl 27. září 1941 poslán do Prahy coby zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jeden ze strůjců konečného řešení. Vyhlásil stanné právo, nechal popravit stovky lidí a v podstatě ochromil odbojové sítě; hned prvního dne dal zatknout premiéra Eliáše. Zároveň sáhl po přídělech obuvi, tuků a rekreacích pro dělníky – kombinace teroru a úplatku měla protektorát udržet v klidu a pracovní kázni. Období se říká první heydrichiáda.

Londýn potřeboval odpověď. Vyslaní parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš provedli v rámci operace Anthropoid dne 27. května 1942 v pražské Libni útok na Heydrichův vůz; zastupující protektor zemřel na následky zranění 4. června. Odveta byla neúměrná a promyšlená. Za druhé heydrichiády bylo popraveno kolem 1 600 lidí, mezi nimi i vězněný Eliáš, a stačilo k tomu pouhé schvalování atentátu. Dne 10. června 1942 byla vyhlazena obec Lidice: muži postříleni, ženy odvezeny do Ravensbrücku, většina dětí zavražděna a domy srovnány se zemí. Dne 24. června následovaly Ležáky, kde odbojáři skrývali vysílačku Libuše. Sedm parašutistů se ukrylo v kryptě pravoslavného kostela svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde po prozrazení zrádcem Karlem Čurdou 18. června 1942 padli v nerovném boji.

Otázka, zda atentát stál za odvetu, se klade dodnes. Ve prospěch se uvádí, že šlo o jedinou úspěšnou likvidaci nacistického pohlavára a že přispěla k odvolání mnichovských podpisů Británií i Francií; proti se namítá, že cenu zaplatili lidé, jichž se nikdo neptal.

Poslední rok a květen 1945

Poslední léta okupace přinesla zesílený tlak na mládež, již měla převychovat kolaborantská organizace Kuratorium pro výchovu mládeže, i cenzuru kultury. Přesto vznikaly filmy, jež lidé sledovali coby útěk z reality, a přesto se veřejně zpívaly písně Karla Hašlera, jenž za svůj postoj zaplatil roku 1941 životem v Mauthausenu. Na Moravě rostl partyzánský odboj a s ním i odveta: 19. dubna 1945 vypálilo komando SS osadu Ploštinu, o čtyři dny později Prlov.

Konec přišel rychle. Rudá armáda osvobodila Brno 26. dubna, americká vojska generála Pattona se zastavila na dohodnuté demarkační linii a 6. května osvobodila Plzeň. Dne 5. května 1945 vypuklo pražské povstání, v jehož čele stanula Česká národní rada a jemuž vojensky velel generál Karel Kutlvašr; Pražané postavili na tisíc barikád a na pomoc jim přispěchala i část vlasovců. Dne 8. května byla podepsána dohoda o odchodu německých jednotek a 9. května 1945 vstoupily do města tanky maršála Ivana Koněva. Válku nepřežilo asi 360 tisíc československých občanů. Protektorát skončil týmž dnem jako říše, jež jej zřídila – ale spor o to, co v šesti letech bylo statečností, co pouhým přežíváním a co zradou, provází českou společnost dodnes.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou