První státní útvary na našem území

Keltové a jméno pro celou zemi

Dějiny českých zemí nezačínají státem, nýbrž jménem. Prvním národem, jejž na našem území známe jménem, jsou Keltové, přicházející sem v době železné. Přibližně ve 4. století př. Kr. osídlila jedna větev silného kmene Bójů střední a severozápadní Čechy, na Moravě se usadili Volkové-Tektoságové. Z označení Bójů vzniklo latinské Boiohaemum, tedy „domov Bójů“, a z něho postupem staletí Bohemia – jméno, jímž cizí jazyky Čechy označují podnes.

Keltové po sobě zanechali víc než jméno. Znali hrnčířský kruh, razili mince, ovládali kovářství na úrovni, jaké se zdejší kraj po jejich odchodu dlouho nepřiblížil, a stavěli rozlehlá opevněná sídliště zvaná oppida – Závist u Zbraslavi, Stradonice u Nižboru, Staré Hradisko na Moravě. Právě opuštěná keltská hradiště patrně posloužila pozdějším příchozím, jimž se stavět takto nechtělo či nedostávalo umu.

Pokušení představovat si dějiny našeho území jako sled úhledných výměn obyvatelstva je veliké – a zavádějící. Kmeny sice migrovaly, část lidí však na místě zůstávala a s nově příchozími se asimilovala, tedy splývala. Keltové, Germáni a Slované se zde tudíž nestřídali jako herci na jevišti; spíše se ukládali ve vrstvách, z nichž ta poslední překryla, nikoliv však zcela vymazala, obě předchozí.

Markomani a říše Marobudova

Zhruba od 1. století př. Kr. pronikají do české kotliny Germáni, především kmeny Markomanů a Kvádů. Mezi lety 9–7 př. Kr. je sem přivedl muž, jenž vyrostl na římském dvoře a dobře věděl, jak se buduje moc: Marobud. Prohlásiv se ve svých šestadvaceti letech markomanským králem, postavil stálou armádu cvičenou po římském způsobu a vzápětí ji použil k ovládnutí sousedů. Pod jeho vliv se dostali Lugiové, Semnoni, Langobardi, Gótové i Hermunduři. Vzniklý svaz je prvním známým mocenským útvarem na území Čech, patrně i Moravy; jeho sídlo Marobudum, jež zmiňuje jediný antický autor, se dodnes nepodařilo najít.

Marobudův cíl byl nabíledni: vytvořit útvar, jenž by s Římem jednal jako rovný s rovným. Římanům se to nezamlouvalo, a proto roku 6 vypravili proti Markomanům výpravu vedenou pozdějším císařem Tiberiem. Tažení ztroskotalo dřív, než pořádně začalo, poněvadž Tiberia odvolalo povstání v Panonii. Marobud situace využil a uzavřel s Římem smlouvu o neútočení. Zachoval ji i o tři roky později, kdy se cheruský vůdce Arminius pustil v Teutoburském lese do největší germánské vzpoury vůbec – a Marobud zůstal stranou. Neutralita mu vynesla mír s Římem, u germánských sousedů však pověst zrádce.

Zaplatil za ni. Roku 17 se s Cherusky přece jen střetl, po nerozhodném boji od něho odpadli Hermunduři a Gótové a oslabení dokonal roku 19 synovec Katvalda, jenž dobyl královo sídlo a moci se zmocnil sám. Ještě téhož roku jej svrhl hermundurský vůdce Vibilius a Marobudova říše zanikla. Markomani na našem území přesto setrvali dalších několik staletí; poslední známou vládkyní byla ve 4. či 5. století královna Fritigil, jež si k milánskému biskupu Ambrožovi poslala pro poučení o pravé víře. Než s manželem do Milána dorazila, byl světec po smrti. Kdy Germáni z Čech odešli, není jisté: buď je ve 4. století vytlačili Hunové, nebo až v 6. století Slované. Jméno po nich zůstalo v Bavorsku, jehož obyvatelé se nazvali podle země, z níž přišli – podle Boiohaema.

Příchod Slovanů

Slované jsou národem indoevropského původu se společným jazykem, praslovanštinou. Za jejich pravlast se pokládá území v povodí řek Odry, Visly a Dněpru, odkud se rozešli na tři strany a rozdělili se na větev západní, východní a jižní. Na naše území přicházejí zhruba od 6. století, patrně vytlačováni nájezdy kočovných kmenů od východu; podle jiné teorie zde ovšem sídlili už mnohem dříve a písemné prameny je jen zaznamenaly pozdě.

První zprávy jsou skutečně kusé. Gótský dějepisec Jordanes píše v 6. století o kmeni Venetů, jehož příslušníci se nazývají Slovany (Sclaveni) a Anty, a klade je mezi Dunaj a Dněpr. Jména jednotlivých kmenů známe teprve z pozdějších pramenů: Češi, Moravané, Slezané, dále Lužičané, Vislané, Pomořané, Polané, Volyňané, Drevlané, Chorvati, Slovinci či Srbové. Kmenová jména vydržela dodnes v názvech zemí, jimiž se jejich potomci hlásí ke společnému původu.

Svobodu si však Slované ve střední Evropě neužili dlouho. Roku 568 pronikli do Panonie Avaři, kočovní jezdci od východu, a slovanské kmeny se ocitly v postavení poddaných odvádějících poplatky a bojujících v cizích válkách v prvních řadách. Právě z tlaku avarské nadvlády se zrodil první pokus zdejších Slovanů o vlastní moc.

Sámo, kupec a král

Roku 623 – Fredegar píše „čtyřicátého roku kralování Chlothara“ – přišel mezi Slovany franský kupec Sámo, rodák z kraje senonského, s četným kupeckým průvodem. Zastihl je uprostřed povstání proti Avarům a přidal se k nim. Vedl si natolik dobře, že jej Slované, vidouce jeho užitečnost, zvolili nad sebou králem. Kraloval pak podle kronikáře pětatřicet let, měl dvanáct manželek slovanského rodu, dvaadvacet synů a patnáct dcer.

Nazývat vzniklý útvar státem by bylo přehnané. Šlo o kmenový svaz obchodně-vojenského rázu, spojený účelem a osobou vůdce, nikoliv úřady, hranicemi či daněmi. Přesto obstál: úspěšně vzdoroval Avarům i Frankům a přinesl slovanským kmenům dvě generace poměrného klidu. Že o něm víme, je dílem náhody a jediného rukopisu – Fredegarovy kroniky, franského spisu sepsaného latinsky v Burgundsku kolem roku 660. Všechny ostatní zprávy o Sámovi jsou od ní odvozeny a o staletí mladší.

I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jestliže však nařídí uchovávati s námi přátelství. – Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavírati přátelství se psy. – Jestliže vy jste sluhové boží a my psi boží, zatímco vy neustále proti Bohu jednáte, my jsme si vzali dovolení zuby vás roztrhati. Rozhovor Sáma s franským vyslancem Sichariem podle Fredegarovy kroniky, kolem roku 631. Sicharius měl žádat náhradu za pobité franské kupce, k Sámovi se však dostal jen v slovanském přestrojení a místo jednání začal vyhrožovat poddanstvím. Kronikář, sám Frank, líčí svého krajana jako neschopného vyjednavače – vinu za válku tedy neklade Slovanům, nýbrž vlastní diplomacii.

Wogastisburg a konec svazu

Záminkou ke střetu se stalo přepadení franských kupců ve slovanském území. Když vyslanec pořídil místo náhrady urážku, sebral franský král Dagobert I. vojsko celé Austrasie a vytáhl roku 631 proti Slovanům ve třech proudech; ke dvěma z nich se přidali Alamani a Langobardi, již skutečně zvítězili a odvedli si zajatce. Hlavní voj však narazil u hradu Wogastisburg na opevněné vojsko Venedů, tři dny je marně dobýval a nakonec se dal na útěk, zanechav v ležení stany i výstroj.

Vítězství mělo dohru. Slované vpadli do Durynska i do dalších franských krajů a k Sámovu svazu se připojil Dervan, vévoda kmene Srbů, dosud franský poddaný. Kde Wogastisburg stál, nevíme; badatelé jej hledali na desítkách míst od Kadaně po Slovensko a shodu nepřinesl žádný z návrhů. Sámo zemřel kolem roku 658, svaz se rozpadl a prameny o něm mlčí stejně náhle, jako o něm začaly mluvit.

Střízlivý závěr zní takto: Sámova říše nebyla ani říší, ani nezaložila trvalý stát. Ukázala však, že se slovanské kmeny dokáží spojit, jakmile je k tomu donutí vnější tlak – a tutéž zkušenost o dvě staletí později zopakují Mojmírovci na Moravě.

První doteky křesťanství

Křesťanství přicházelo do našich zemí ze tří stran a po dlouhá desetiletí spíše klepalo na dveře, než by vstoupilo. Nejstarší patrně byla iroskotská misie v 7. či 8. století, po níž zbyly základy kostelíka v Modré u Velehradu ze 30. let 9. století – nejstarší známá architektonická stavba na našem území. V 9. století je pak doloženo působení misionářů bavorských a franských, přicházejících ovšem nejen s vírou, nýbrž i s politickými nároky svých pánů.

Nejznámější epizodou zůstává křest čtrnácti českých knížat v Řezně roku 845. Tradičně se uvádí jako počátek christianizace Čech, prameny ovšem takový výklad neunesou: událost zmiňují pouze fuldské anály a šlo patrně o ojedinělou záležitost jednoho kmene, nikoliv o obrat celé země. Skutečná a nepřerušená křesťanská tradice u nás začíná až příchodem byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje roku 863 – a s ním se dostáváme k Velké Moravě, jíž náleží kapitola vlastní.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou