Římské císařství

Augustus a principát

Po vítězství u Actia začal Octavianus vládnout jako princeps, první z lidu. Sám sebe označoval za rovného ostatním senátorům, kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli na vládě spolupodílet. Uspořádání, jež takto vzniklo a jež se v podstatných rysech lišilo od staré republiky, se proto nazývá principát.

Roku 27 př. Kr. přijal císařskou hodnost a získal čestný titul Augustus, Vznešený; říkalo se mu také Pater Patriae, Otec vlasti. Rozšířil hranice říše víc než kterýkoli jiný římský panovník a uvnitř nich začalo dlouhé období míru a prosperity. Reformoval systém daní, vybudoval novou síť silnic a opevnění, zredukoval počet legií ze šedesáti na třicet a všechny je poslal na hranice, aby nemohly ovlivňovat politiku, a založil pretoriánskou gardu. Po smrti roku 14 ho senát prohlásil za boha; vlády se ujal jeho nevlastní syn Tiberius.

Na přelom 1. století př. Kr. a 1. století připadá zlatý věk římské literatury. Tehdy psali Vergilius, Ovidius a Horatius a Titus Livius vytvářel monumentální Dějiny od založení Města – 142 knih, z nichž se dochovala asi čtvrtina.

Pax Romana a hranice říše

Římskou expanzi zastavila roku 9 porážka od Germánů v bitvě v Teutoburském lese. Kolem říše poté vyrostla opevněná hranice zvaná limes Romanus a uvnitř ní zavládl pax Romana, římský mír. Za císaře Claudia přibyla provincie Británie. Říše se přitom musela trvale bránit nájezdům barbarských kmenů – Germánů, Dáků, Parthů i Britanů.

Po Augustovi vládla julsko-claudijská dynastie. Tiberius se staral o zabezpečení hranic a zavedl úsporná opatření, po něm nastoupil jeho prasynovec Caligula, jenž proslul jako šílenec na trůně – nechal například prohlásit svého koně bohem. Claudius bojoval v Británii a patrně ho otrávila jeho druhá žena Agrippina, aby na trůn pomohla svému synovi Neronovi. Neronovou sebevraždou dynastie končí a od té doby už jen málokterý císař pochází z římské aristokracie.

Následovala dynastie Flaviovců. Titus potlačil povstání Židů a přestože jeho vládu provázely katastrofy – výbuch Vesuvu a požár Říma – lidé ho milovali. Měl pravidlo, že žádný den nesmí uplynout, aniž by vykonal dobrý skutek; když si jednou večer uvědomil, že nikomu nepomohl, zvolal: „Přátelé, ztratil jsem den!“ Jeho bratr Domitianus byl naopak paranoidní samotář, o němž se říkalo, že se celé hodiny zavíral v ložnici a nedělal nic jiného, než že chytal mouchy a propichoval je naostřeným pisátkem.

Adoptivní císaři

Nerva byl v podstatě krizový manažer. Do dějin se zapsal zavedením adopce nástupce podle schopností, nikoli podle příbuzenství – a zajistil tak Římu nejlepší vládce, jaké kdy měl.

Za císaře Traiána dosáhla říše největšího rozmachu. Jeho vítězství ve válkách proti Dákům dodnes připomíná třicet metrů vysoký mramorový Traiánův sloup v centru Říma, jenž je zároveň místem císařova posledního odpočinku. Hadrianus naopak přistoupil k územním ústupkům ve prospěch stability; byl velkým milovníkem řecké kultury a jako první císař začal nosit plnovous, aby vypadal jako řecký filosof. Jeho val na severu Británie se místy zachoval dodnes. Antoninus Pius vládl tak klidně a stabilně, že se o něm v učebnicích skoro nic nepíše – za třiadvacet let vlády téměř neopustil Itálii a nevedl žádnou významnou válku.

Marcus Aurelius je znám jako filosof na trůně. Paradoxně strávil většinu života v krutých válkách na Dunaji, zatímco po nocích psal řecky své Hovory k sobě – knihu, jež je dodnes bestsellerem mezi tituly o stoicismu. Jeho syn Commodus byl naprostým opakem: věřil, že je převtělením Herkula, vystupoval v aréně jako gladiátor a neštítil se osobně zabíjet zraněné vojáky.

Život v císařském Římě

Římané nebyli tolik vynálezci jako zdokonalovatelé objevů jiných – Řeků, Peršanů, Galů. Zato si v tom počínali mimořádně důsledně. Běžně u nich fungovaly vodní mlýny, vyhřívané lázně, padací mosty, vodní šrouby a složitý systém kanalizací. Rozvíjela se metalurgie a výroba skla včetně prvních skleněných tabulek v oknech. Appiova silnice slouží v některých úsecích automobilové dopravě i dnes, po třiadvaceti stoletích.

Bohatí Římané jedli vleže na lehátku a vojevůdce Lucullus proslul vybranými hostinami, po nichž nám zůstalo slovní spojení „lukulské hody“ – jedly se například jazyky plameňáků, paví játra nebo drozdi nadívaní hrozinkami. Víno se obvykle ředilo vodou a často kořenilo; pít je neředěné se pokládalo za nevhodné. Ti, kdo si nemohli dovolit vlastní kuchyň – hlavně plebejští obyvatelé nájemních domů zvaných insulae – se stravovali v termopoliích, vývařovnách, které jsou předchůdci dnešních restaurací i rychlého občerstvení. Roku 2020 objevili archeologové v Pompejích termopolium s freskou psa na vodítku, patrně připomínkou pro zákazníky.

Významný architekt Vitruvius pracoval pro Caesara i pro Octaviana Augusta a podílel se na stavbě římského vodovodního systému. Své znalosti uložil do spisu Deset knih o architektuře, jenž se dochoval dodnes a stal se základní učebnicí oboru.

Krize a nástup dominátu

Po vraždě Commoda vládla dynastie Severovců, pojmenovaná podle Septimia Severa. Poté následovalo období hluboké nestability: během zhruba šedesáti let se vystřídalo asi třicet vládců, po nichž přišli vojenští císaři. Sérii nepřetržitých občanských válek a úpadek říše dokázal zastavit až Dioklecián, vládnoucí v letech 284–305.

Dioklecián provedl řadu významných reforem. Rozdělil říši do dvanácti provincií a moc svěřil dvěma vládcům zvaným augustové a jejich dvěma nástupcům, caesarům. Toto uspořádání ukončilo principát a zahájilo pozdní císařství neboli dominát. Dioklecián zároveň velmi aktivně pronásledoval křesťany.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou