Krize a pád římské republiky

Republika, která přerostla sama sebe

V 1. století př. Kr. se ukázalo, že původní politický systém nedokáže řídit obrovskou říši. Vznikl pro jediné město a jeho okolí – teď měl spravovat provincie od Hispánie po Sýrii.

Ještě větší proměnu způsobilo obrovské množství otroků, jež přinesla vítězství. Otroci pracovali na velkostatcích, v dolech, lomech, na stavbách i v řemesle a svobodní rolníci jim nedokázali konkurovat. Spolu s dovozem levných potravin z kolonií to znamenalo, že drobní zemědělci opouštěli půdu, stěhovali se do měst a rozšiřovali masu nemajetných – nastupovala proletarizace. Uvolněné pozemky skupovali za nízké ceny velkostatkáři. Vzpoury otroků se přitom staly trvalým rizikem.

Politicky se společnost rozdělila na dva tábory. Optimáti, „ti nejlepší“, se pokoušeli přenést práva sněmu na senát. Populáři naopak prosazovali nejvyšší moc lidového sněmu. Toto rozdělení vedlo ke krizi republiky a k občanským válkám.

Gracchové a marný pokus o reformu

Bratři Tiberius a Gaius Gracchové byli tribuny lidu a jejich reformy omezovaly moc senátu ve prospěch sněmu. Jádrem byla pozemková reforma: jedinec směl držet jen omezené množství půdy, přebytek se rozdělil mezi chudé a rolníci nesměli přidělenou půdu prodávat.

Důvody byly praktické. Vysloužilí vojáci se po skončení tažení potulovali bez uplatnění a působili problémy; v armádě navíc mohli sloužit jen vlastníci půdy, takže stát potřeboval základnu budoucích odvedenců. A šlo také o omezení moci optimátů, bohatých patricijů a velkovlastníků.

I divoká zvířata žijící v Itálii mají svá doupata a pelechy, ale lidé, bojující a umírající za Itálii, nemají kromě vzduchu a světla nic. Nazývají je vládci, ale oni nevládnou ani kousku vlastní půdy. Tiberius Gracchus

Tiberius prosadil zákon proti vůli senátu a během následných nepokojů zahynul. Gaius v reformách pokračoval, dvakrát se stal tribunem, a když neuspěl potřetí, vedl povstání; po jeho potlačení spáchal sebevraždu. Po jeho smrti zemřely na tři tisíce mužů podezřelých z podpory jeho reformám a jejich majetek propadl státu.

Krizi to nevyřešilo. Zástupce optimátů Lucius Cornelius Sulla porazil vůdce populárů Gaia Maria, dal se prohlásit diktátorem a zavedl proskripce – seznamy občanů určených k likvidaci. Ustanovil hlavní roli senátu a roku 79 př. Kr. se moci dobrovolně vzdal.

Spartakus a gladiátoři

V letech 73–71 př. Kr. vypuklo povstání otroků a gladiátorů. V jeho čele stál organizačně zdatný Spartakus, původem z Thrákie. Ze sedmdesáti uprchlíků z gladiátorské školy v Capui se vzbouřenci rozrostli na sto dvacet tisíc mužů. Několikrát porazili římské legie a ohrozili samotnou existenci republiky. Potlačit je dokázal až Marcus Licinius Crassus, jenž nechal šest tisíc zajatých otroků ukřižovat podél cesty Via Appia. Šlo o největší povstání otroků starověku.

Slovo gladiátor pochází z gladius, krátkého římského meče. Byli to zpravidla otroci, zločinci či váleční zajatci, později se ale mohli přihlásit i svobodní občané – lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kdo přestáli svou služební dobu. Cvičili se v gladiátorských školách a bojovali mezi sebou nebo s divokými zvířaty pro pobavení lidu. Během her přišly o život tisíce zvířat, obzvláště exotických: lvi, tygři, levharti, medvědi, krokodýli. Největší arénou byl Circus Maximus s kapacitou až sto padesáti tisíc diváků – takovou nemá žádný dnešní stadion.

Caesar

Po Sullově odchodu stáli v čele Říma dva muži: Crassus, nejbohatší z Římanů, a Pompeius, slavný vojevůdce. Roku 60 př. Kr. se k nim připojil ctižádostivý Gaius Iulius Caesar a vzniklo účelné spojenectví tří mužů – první triumvirát. Následujícího roku se Caesar stal konzulem a zajistil si velení vojsk v Galii. Roku 53 př. Kr. padl Crassus v bitvě u Karrh proti Parthům.

V Galii Caesar vybojoval své nejslavnější vítězství – obléhání Alesie roku 52 př. Kr., kde nechal kolem celého města vybudovat patnáct kilometrů dlouhé opevnění a k němu ještě druhý, vnější val proti galským posilám. Roku 49 př. Kr. si zemi zcela podrobil a jeho obliba prudce rostla. Senát ho proto prohlásil nepřítelem lidu. Caesar se odmítl podrobit, s vojskem překročil hraniční říčku Rubikon a začala občanská válka.

Kostky jsou vrženy. Caesar při překročení Rubikonu, 10. ledna 49 př. Kr.

Roku 48 př. Kr. porazil Caesar v bitvě u Farsálu více než dvakrát větší Pompeiovo vojsko. Pompeius uprchl do Egypta, kde ho zavraždili, a Caesar se stal vládcem Říma; na tamní trůn dosadil Kleopatru.

Actium a konec republiky

Roku 44 př. Kr. zavraždili Caesara zastánci republiky. V čele spiknutí stáli Cassius a Brutus, Caesarův blízký přítel a potomek onoho Bruta, jenž kdysi vyhnal krále. Sami sebe nazývali liberatores, osvoboditelé. Povstání potlačili Marcus Antonius a Octavianus a roku 42 př. Kr. je porazili v bitvě u Filipp; všichni vůdcové spiknutí do tří let zahynuli.

Moc si pak rozdělili tři muži: Antonius jako Caesarova pravá ruka, Octavianus jako Caesarův adoptivní syn a Marcus Lepidus. Lepidus se brzy stáhl do ústraní a zbylí dva se postavili proti sobě. 2. září 31 př. Kr. rozhodla námořní bitva u Actia ve prospěch Octaviana. Antonius spáchal spolu se svou milenkou Kleopatrou sebevraždu.

Republika tím fakticky skončila. Občanské války trvaly víc než sto let a jejich výsledkem bylo přesně to, čemu se republikánské zřízení celou dobu snažilo zabránit – trvalá vláda jediného muže.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou