Řecká filosofie, bohové a umění

Od mýtu k otázce

Antická řecká filosofie je počátkem evropského myšlení. Předcházely jí mýty a báje, jež vysvětlovaly svět příběhy o bozích; filosofie začíná tam, kde místo příběhu přichází otázka. Podle Řeků samotných stojí na jejím počátku údiv.

Vývoj se dělí na čtyři období: předsokratovská filosofie (zhruba 6.–5. století př. Kr.), klasické období athénské filosofie (5.–4. století př. Kr.), helénistické období (3. století př. Kr. až 2. století) a latinská filosofie (1. století př. Kr. až 5. století). Nejprve se filosofové ptali na vznik a uspořádání světa a hledali původní pralátku, v klasickém období je pak víc zajímá řád společnosti, etika a logika.

Poznej sebe. Thalés z Milétu

Předsokratici

Milétská škola (6. století př. Kr.) položila základy vědeckého myšlení o přírodě. Její filosofové hledali arché, pralátku, z níž je vše stvořeno: Thalés ji viděl ve vodě, Anaximandros v apeiron – beztvarém, neomezeném a nekonečném, z něhož se vydělují protiklady vlhké a suché, tepla a zimy, a z jejich sváru se rodí náš svět – a Anaximenés ve vzduchu.

Pýthagorejci věřili, že základem všeho je číslo a že harmonii a řád ve vesmíru lze popsat matematicky. Zároveň měli na život náboženský pohled a zdůrazňovali nesmrtelnost duše. Hérakleitos z Efesu naproti tomu učil, že podstatou světa je neustálá změna a protiklady; pralátku viděl v ohni. Od něj pochází slavné panta rhei, vše plyne.

Elejská škola (5. století př. Kr.) tvrdila pravý opak: skutečnost je neměnná a jediná, zatímco smyslové vnímání klame. Zénón z Eleje proslul paradoxy, jimiž dokazoval zdánlivost pohybu – nejznámější je Achilleus a želva. Achilleus prý želvu nikdy nedohoní, protože kdykoli se dostane na její předchozí místo, ta už se posunula o kousek dál, a tak do nekonečna. Paradox vyřešil až Aristotelés ve spisu Fyzika: nekonečný počet dílčích úseků nevyžaduje nekonečný čas, protože časy potřebné k jejich uběhnutí se zmenšují a jejich součet je konečný.

Atomisté Leukippos a Démokritos věřili, že se veškerá hmota skládá z nedělitelných částic – atomů – pohybujících se v prázdnu a že všechny jevy vznikají jejich pohybem a srážkami. Sofisté Prótagorás a Gorgiás byli prvními profesionálními učiteli; přednášeli rétoriku a praktickou moudrost a kladli důraz na relativitu pravdy. Vytýkalo se jim, že učí vyhrávat spory, i když člověk nemá pravdu.

Sókratés, Platón, Aristotelés

Sókratés (469–399 př. Kr.) zdůrazňoval hledání pravdy prostřednictvím dialogu a kladení otázek. Věřil, že ctnost je základem šťastného života a že prvním krokem k poznání je přiznat si vlastní nevědomost.

Vím, že nic nevím. Sókratés

Platón (427–347 př. Kr.) založil platónskou akademii a rozvinul myšlenku idejí: skutečný svět je neviditelný, skládá se z věčných a neměnných idejí, a svět, jejž vidíme, je jen jejich nedokonalým odrazem. Podle pozdější pověsti stál nad vchodem do jeho akademie nápis „Bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj“.

Aristotelés (384–322 př. Kr.), zakladatel školy Lykeion, zdůrazňoval naopak pozorování a logické myšlení. Věřil, že vše na světě má svůj účel, vytvořil nauku o příčinách a v etice hájil rozumné vyvážení – ctnost jako střed mezi krajnostmi. Byl také Alexandrovým vychovatelem.

Jak žít: helénistické školy

Kynici – Antisthenés a Diogenés ze Sinópé – se zřekli společenských norem, bohatství i materiálních statků, aby dosáhli vnitřní svobody a žili v souladu s přírodou. Jméno směru pochází z řeckého kyón, pes. Diogenés vlastnil jen misku z vydlabané dýně, ale i tu zahodil, když viděl, že pes se dokáže napít i bez ní. Podle vyprávění ho Alexandr Veliký vyzval, ať si zvolí přání, jež mu bude splněno; Diogenés odpověděl: „Odstup mi ze slunce.“

Epikurejci tvrdili, že cílem života je blaženost a osvobození od strachu – zejména strachu z bohů a ze smrti – čehož lze docílit rozumným užíváním života a vyhýbáním se bolesti. Stoici, k nimž patřili Zénón z Kitia, Seneca, Epiktétos a císař Marcus Aurelius, učili žít v souladu s přírodou a rozumem; štěstí podle nich spočívá v duševním klidu, kterého dosáhneme tím, že ovládneme své emoce a smíříme se s tím, co změnit nemůžeme. Skeptici v čele s Pyrrhónem z Élidy pochybovali o samotné možnosti poznat pravdu a radili zdržet se soudů – i to podle nich vede k vnitřnímu klidu.

Poslední velkou školou je novoplatonismus (3. století), jenž spojil Platónovy myšlenky s náboženským mysticismem: vše pochází z jednoho božského zdroje a duše se k němu vrací. Jeho hlavními představiteli byli Plótínos a Porfyrios.

Máme dvě uši a jedny ústa, takže bychom měli více naslouchat než mluvit. Zénón z Kitia, zakladatel stoicismu

Dvanáct olympských bohů

Řecké náboženství stálo na kultu dvanácti olympských bohů, jehož počátky sahají až do mykénské doby. Bohové mají lidskou podobu i lidské vlastnosti – hádají se, žárlí, milují – a každý z nich má svou sféru vlivu a svůj atribut, podle nějž ho poznáme na sochách a vázách. Římané je později převzali pod vlastními jmény.

Co po Řecích zůstalo

Hlavním přínosem Řecka je filosofické myšlení a athénská demokracie, jež vzešla z reforem Solóna, Kleisthena a Perikla. Vedle jmen filosofů – Thalés, Démokritos, Pýthagorás, Sókratés, Platón, Aristotelés, Epikúros, Zénón – je tu ale ještě celá řada oborů, které Řekové založili.

V literatuře Homér, Hésiodos, básnířka Sapfó a historikové Hérodotos, Thúkydidés a Xenofón; k nim bajkař Ezop. Divadlo dali světu tragédi Aischylos (Oresteia, Peršané, Upoutaný Prométheus), Sofoklés a Eurípidés (Médeia, Ífigeneia v Aulidě) spolu s komediografem Aristofanem (Žáby, Oblaka). V lékařství stojí u počátku racionální medicíny Hippokratés, v sochařství Myrón a Feidias, jehož socha Dia v Olympii patřila k sedmi divům světa. Řecká architektura zanechala tři typy sloupů – dórský, iónský a korintský – jejichž tvary se v evropském stavitelství opakují dodnes.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou