Zrození Říma a boj o Středomoří

Etruskové, učitelé Římanů

Osidlování Itálie začíná ve 12. století př. Kr. Italické obyvatelstvo bylo ovšem dlouho v područí vyspělejších sousedů – Etrusků, Řeků a Kartaginců.

Etruskové jsou polomytické obyvatelstvo severozápadní Itálie. Jejich původ zůstává nejistý a jazyk nerozluštěn. Netvořili jednotnou říši, nýbrž mnoho nezávislých městských států, jež byly všestranně rozvinuté: zakládali pravidelná města, znali kanalizaci a vodovody, uměli zpracovávat železo, vynikali v obchodě na moři i na souši a razili vlastní mince. Měli svébytnou kulturu a vlastní božstva.

V 6. století př. Kr. ovládli Etruskové i Řím a založili tam náměstí Forum Romanum. Nakonec je Římané porazili – ale teprve poté, co od nich převzali podstatnou část jejich kultury. Zůstala po nich i dvě jména na mapě: Římané jim říkali Tusci, odtud Toskánsko, a Řekové Tyrhénové, odtud Tyrhénské moře.

Legendy o založení

Podle legendy je praotcem Římanů trójský hrdina Aeneas, jenž po dobytí Tróje unikl a deset let putoval po Středozemním moři, než se dostal na italské území. Tam porazil rutulského krále Turna a osídlil Lazio. Jeho syn Askanius založil město Alba Longa a jeho potomky jsou Romulus a Remus. Legendu zpracoval římský básník Vergilius v monumentálním eposu Aeneis.

Romulus a Remus byli dvojčata, děti boha Marta a vestálky Rhey Silvie. Po narození byli vrženi do Tibery, zachránila je však vlčice, jež je kojila a vychovala na Palatinu; později je nalezl pastýř. Právě zde založili město, jemuž chtěli vládnout, ale po sporu o jeho název Romulus zabil Rema a pojmenoval je po sobě – Roma. Ve skutečnosti Řím vznikal v průběhu staletí slučováním menších sídlišť.

Doba královská

Doba královská (753–509 př. Kr.) je téměř bez písemných záznamů. V čele stál král zvaný rex s nejvyšší mocí, volený shromážděním plnoprávných mužů – kurijním sněmem – a poradním sborem mu byl senát. Po Romulovi podle legend vládlo dalších šest králů.

Obyvatelstvo se dělilo na patricije, urozenou privilegovanou vrstvu, plebeje, tedy svobodný lid a měšťany, proletarii, bezzemky bez majetku a práv, a na otroky, jež Římané pokládali za součást rodiny. Otroctví patřilo k běžným rysům římské společnosti – v některých obdobích tvořili otroci až třetinu obyvatel Říma. Slovo proletarii se od 19. století používá pro dělnické a rolnické vrstvy.

Předposlední král Servius Tullius provedl reformu a rozdělil obyvatelstvo do šesti skupin podle majetku. Senát měl tři sta doživotně volených členů a jeho moc dodnes připomíná zkratka SPQR – Senatus populusque Romanus, Senát a lid římský – a nosili ji římští vojáci na zástavách. Roku 510 př. Kr. vyhnali Římané velmi nepopulárního posledního krále Tarquinia Superba, „Zpupného“, a doba královská skončila.

Republika: aby nikdo neměl příliš moci

Slovo republika pochází z res publica, věc veřejná. Celé uspořádání vycházelo z jediné obavy – aby nikdo nedržel v rukou příliš velkou moc příliš dlouho. Všechny úřady byly proto kontrolované, časově limitované a bezplatné a úředníci museli tvořit dvoučlenné kolegium, v němž měl každý právo veta. Jedinou výjimkou byla kritická období, kdy senát mohl zvolit diktátora s dočasně neomezenou mocí.

V čele stáli dva konzulové volení na jeden rok. Konzul velel vojsku, svolával senát i sněm občanů, navrhoval zákony a mohl odsoudit římského občana, a to i k trestu smrti. Praetor konzula zastupoval a měl hlavně soudní moc, cenzoři dohlíželi na senát a na rozdělení občanů do majetkových tříd. Senát o třech stech členech, doplňovaný z bývalých vysokých úředníků, rozhodoval o vnitřní i zahraniční politice, setninový sněm volil úředníky a spolurozhodoval o válkách a tribun lidu hájil zájmy plebejců před patricijskou vládou.

Plebejové si vybojují práva

Plebejové nesouhlasili se svým nerovnoprávným postavením a zvolili si zvláštní nástroj nátlaku – secesi. Prostě odešli z Říma, aby jej ekonomicky a vojensky ochromili.

První secese jim vynesla právo volit vlastního úředníka, tribuna lidu. Důsledkem druhé bylo vydání Zákona dvanácti desek, nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. Kr.; dvanáct bronzových desek se základy právního řádu včetně dědického práva stálo na Foru Romanu. Po třetí secesi se plebejové v právech vyrovnali patricijům a vznikla nobilita, tedy smíšená patricijsko-plebejská šlechta. Nadále však existoval proletariát – občané bez pozemku.

Punské války a ovládnutí Středomoří

Od 5. století př. Kr. Řím bojoval s Etrusky, Kelty, Řeky i Kartaginci. Roku 387 př. Kr. dobyl Řím keltský vojevůdce Brennus; obránci nabídli tisíc liber zlata za jeho odchod a když ho při vážení obvinili z podvodu, přihodil na váhu svůj meč se slovy Vae victis – běda poraženým. Roku 265 př. Kr. padlo poslední etruské město a celá Itálie patřila Římanům.

Pak přišlo Středomoří. Dosavadní velmocí zde bylo Kartágo s državami v severní Africe, na Pyrenejském poloostrově, Sicílii, Sardinii a Korsice. Římané nazývali Kartagince Puny, a odtud pochází jméno punských válek (264–146 př. Kr.), tří válečných střetů, jež Řím všechny vyhrál. V první získal Sicílii, Sardinii a Korsiku. Ve druhé se proslavil kartaginský vojevůdce Hannibal: přešel s vojskem Pyreneje i Alpy, vyhrál bitvy u Trasimenského jezera a u Cann a získal na svou stranu Makedonii i Syrakusy – nakonec se však musel vrátit do Kartága, kde ho roku 202 př. Kr. porazil Scipio v bitvě u Zamy. Při dobývání Syrakus roku 212 př. Kr. zahynul učenec Archimédés, který se podílel na obraně města.

Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. Cato starší, jenž touto variací končil každý svůj proslov v senátu – i když o Kartágu vůbec nebyla řeč

Cato nakonec senát přesvědčil a třetí punská válka (149–146 př. Kr.) skončila úplným zničením Kartága. Souběžně probíhaly makedonské války, jimiž Řím získal Řecko a Makedonii. Od roku 146 př. Kr. byl jedinou mocností západního Středomoří. Dobytá území připojoval k impériu jako provincie.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou