Kde prameny a literaturu hledat

Než se začne hledat

První chybou začátečníka bývá, že vyrazí rovnou do archivu. Práce ovšem nezačíná pramenem, nýbrž otázkou. Dokud není jasné, nač se ptáme a jak úzce je téma vymezeno, není podle čeho hledat a badatel se v materiálu utopí. Rozdíl mezi tématem „husitství“ a tématem „jak se o husitství psalo v čítankách za první republiky“ je rozdílem mezi třemi lety marné práce a jedním dobrým pololetím.

Druhým krokem je rešerše literatury, tedy zjištění, co už o věci napsali jiní. Má to trojí smysl: člověk nebude znovu objevovat objevené, získá přehled o sporných místech a hlavně z poznámek pod čarou cizích knih se doví, kde leží prameny. Poznámkový aparát solidní monografie je nejlepší rozcestník, jaký existuje, a je zdarma. Teprve když je jasné, co se ví a co ne, má smysl sáhnout po prameni.

Zbývá poznat, s čím vlastně pracujeme. Odbornou publikaci poznáš podle poznámek pod čarou nebo za textem, podle seznamu použitých pramenů a literatury a podle toho, že se vůči jiným autorům vymezuje jmenovitě. Kniha bez odkazů může být zajímavá, nelze ji však ověřit, a v seznamu literatury proto působí jako doznání.

Archivy

Archiv je paměť státu a samosprávy: ukládají se do něj písemnosti úřadů, obcí, škol, podniků, spolků, panství i jednotlivců. Bádat v něm může každý, kdo se prokáže dokladem totožnosti a vyplní badatelský list; služba je bezplatná a badatelny bývají otevřeny několik dní v týdnu. Vyhledávat se dá předem v databázi archivních pomůcek, poněvadž hledání „nazdařbůh“ nemá naději na úspěch.

• Národní archiv v Praze uchovává písemnosti ústředních úřadů od středověku po dnešek, včetně listin, fondů ministerstev a ústředních orgánů.
• Zemské a státní oblastní archivy pokrývají historické kraje: Státní oblastní archiv v Praze, v Třeboni, v Plzni, v Litoměřicích a v Zámrsku, dále Moravský zemský archiv v Brně a Zemský archiv v Opavě. Zde leží velkostatky, matriky, soudy a krajské úřady.
• Státní okresní archivy spadají pod ně a jsou pro školní práci nejužitečnější: obsahují fondy obcí, škol, spolků, farností a podniků z nejbližšího okolí.
• Archivy měst mají největší města zvlášť, například Archiv hlavního města Prahy nebo Archiv města Brna.
• Archiv bezpečnostních složek zpřístupňuje spisy Státní bezpečnosti a dalších složek z let 1945–1989 a je klíčový pro práce o období nesvobody.
• Specializované archivy vedou vlastní instituce: Vojenský ústřední archiv, archivy univerzit, Archiv Národního muzea, archivy církví.

Knihovny

Literatura se hledá v knihovnách a naprostá většina toho, co student potřebuje, je dostupná zdarma. Národní knihovna České republiky sídlí v pražském Klementinu a shromažďuje veškerou domácí produkci; obdobné postavení má na Moravě Moravská zemská knihovna v Brně a ve Slezsku a na střední Moravě Vědecká knihovna v Olomouci. Vedle nich stojí síť krajských a městských knihoven, jež bývá vstupní branou a jejíž katalog je online.

Nemá-li knihovna žádanou knihu, nabídne meziknihovní výpůjční službu (MVS): svazek se dopraví z jiné knihovny v republice, obvykle za poplatek v řádu desetikorun, a u článků se posílá rovnou naskenovaná kopie. Student tak nemusí nikam jezdit. Pro cizojazyčnou literaturu funguje obdobně služba mezinárodní.

Zvlášť je nutno zmínit odborné časopisy, poněvadž právě v nich vychází to nejnovější, kdežto kniha bývá o pět let pozadu. Patří k nim Český časopis historický, Dějiny a současnost, Historie a vojenství nebo Soudobé dějiny; starší ročníky bývají volně dostupné v digitálních knihovnách.

Ústavy, muzea a další instituce

Odborný výzkum stojí na ústavech, jež zároveň vydávají literaturu a spravují sbírky. Historický ústav Akademie věd ČR pečuje o výzkum starších i novějších dějin a vede Bibliografii dějin Českých zemí. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR se soustředí na dobu po roce 1938, Masarykův ústav a Archiv AV ČR na dějiny vědy, na osobnost T. G. Masaryka a na pozůstalosti vědců a politiků. Ústav pro studium totalitních režimů zpracovává období nacistické a komunistické nesvobody a spolu s Archivem bezpečnostních složek zpřístupňuje jejich dokumenty.

Sbírky předmětů spravují muzea, v čele s Národním muzeem a jeho odbornými ústavy; každý kraj i mnohé okresní město má vlastní muzeum s regionálními fondy a s badatelskou službou. Památkový fond má na starosti Národní památkový ústav, jenž vede evidenci kulturních památek, stavebně historické průzkumy a bohaté fotoarchivy. Archeologické nálezy a výzkumy soustřeďuje Archeologický ústav AV ČR se sídly v Praze a v Brně; pro pravěk a raný středověk je nezastupitelný.

Jedna praktická rada nakonec. Odborníci na dotazy odpovídají. Slušně formulovaný e-mail s konkrétní otázkou od studenta bývá vyřízen a nezřídka i doprovozen odkazem, jenž ušetří týdny hledání. Nesmí to však být prosba, aby práci napsal někdo jiný.

Digitální zdroje

Poslední dvě desetiletí proměnila práci s prameny víc než celé předchozí století. Značná část toho, kvůli čemu se dřív jezdilo přes republiku, je dnes na obrazovce.

• Kramerius zpřístupňuje digitalizované knihy, noviny a časopisy; starší ročníky periodik jsou volně přístupné a pro dějiny 19. a 20. století jde o zdroj prvního řádu.
• Manuscriptorium shromažďuje rukopisy, staré tisky, mapy a listiny z českých i zahraničních sbírek.
• Porta fontium je česko-bavorská síť digitalizovaných pramenů, jejíž součástí jsou matriky západních Čech.
• Monasterium zpřístupňuje středověké a raně novověké listiny z archivů střední Evropy, včetně českých fondů.
• Bibliografie dějin Českých zemí je základní databází odborné literatury k českým dějinám; hledá se v ní podle tématu, období i autora.
• Digitální knihovna Národní knihovny nabízí naskenované staré tisky a bohemikální literaturu.
• Matriky narozených, oddaných a zemřelých mají oblastní archivy zveřejněny na svých vlastních digitálních badatelnách; pro rodinné dějiny je to nejsnazší možný začátek.

Dodejme k tomu jedno upozornění. Digitalizovaný pramen je stále týmž pramenem, ovšem badatel u něj přichází o kontext: nevidí, s čím sousedil ve složce, jak byl velký ani jak vypadá materiál. U vážnější práce se proto vyplatí do archivu alespoň jednou zajet a podívat se na originál.

Jak citovat a čemu nevěřit

Citace není formalita, nýbrž nabídka ke kontrole: umožňuje čtenáři dojít k témuž prameni a přesvědčit se, zda v něm stojí to, co tvrdíš. České práce se řídí normou ČSN ISO 690 a základ je vždy stejný. U knihy se uvádí autor, název, vydání, místo, nakladatel, rok a strana, u článku navíc název časopisu, ročník a číslo, u archivního pramene název archivu, fond, signatura či inventární číslo a datace, u internetového zdroje autor, název, adresa a datum, kdy jsi stránku viděl. Generátory citací práci usnadní, jejich výstup je však nutno přečíst; chybují zejména u pramenů a u kolektivních děl.

A nakonec dvě pomůcky, jež studenti používají nejčastěji a jež se nejčastěji přeceňují. Wikipedie je pro dějepisná témata v jádru použitelná a k první orientaci výborná; ukáže souvislosti, jména a letopočty. Není však ani pramenem, ani doložitelnou literaturou, poněvadž její text nemá odpovědného autora a může se zítra změnit. Správný postup je prostý: projdi odkazy pod heslem, dohledej původní zdroj a cituj ten.

Totéž, jenom ostřeji, platí o umělé inteligenci. Jazykový model odpoví plynně a přesvědčivě i tam, kde nic neví, a dokáže si vymyslet název knihy, číslo signatury i celý citát včetně strany. Takové smyšlence se neříká chyba, nýbrž halucinace, a v seminární práci působí jako podvod, i když jím nebyla. Použít model k tomu, aby ti pomohl utřídit myšlenky nebo vysvětlil neznámý pojem, je rozumné; převzít od něj údaj bez ověření je hazard. Pravidlo zní stejně jako u kroniky: věřit a ověřovat jsou dvě různé činnosti – a v dějepise se cení jen ta druhá.