Zámořské objevy

Svět, jenž se znenadání zavřel

Roku 1453 dobyl osmanský sultán Mehmed II. Konstantinopol a s ní i poslední zbytek východořímské říše. Pro Evropu nešlo pouze o pád jednoho města: Osmané postupně ovládli suchozemské cesty spojující Středomoří s Persií, Indií a Čínou. Zboží, jež po nich putovalo, tím rázem podražilo a evropští kupci přišli o možnost jednat napřímo.

Nejcennější položkou byly koření a hedvábí. Pepř, skořice, hřebíček a muškátový oříšek dnes působí jako drobnost z kuchyňské police, ve světě bez chladniček však šlo o zboží mimořádné ceny – konzervovaly maso, sloužily coby léčiva a na stole velmože prozrazovaly jeho postavení. Zisk z jediné úspěšné plavby proto vyvážil ztrátu několika lodí. Vedle koření lákalo obchodníky africké zlato, dosud proudící do Evropy jen přes saharské karavanní stezky, a královské dvory k tomu přidávaly důvod, jenž tehdejšímu člověku zněl stejně vážně: šíření křesťanství a pokračování reconquisty na půdě nepřítele.

Cestovat se ostatně dalo i dřív. Kolem roku 1000 dosáhl Leif Eriksson severoamerického pobřeží a založil osadu, již ságy nazývají Vinland – archeologové ji roku 1960 nalezli na Newfoundlandu v L’Anse aux Meadows. Ve 13. století prošel Marco Polo po souši až do Číny a spis o jeho cestách, u nás známý jako Milion, četla vzdělaná Evropa po dvě staletí. Ani jedna z výprav však nezaložila trvalé spojení. K němu bylo zapotřebí něčeho jiného než odvahy jednotlivců.

Karavela, kompas a astroláb

Rozhodly tři technické novoty, žádná z nich sama o sobě převratná, dohromady však ano. Karavela byla loď poměrně malá, zato hbitá a s malým ponorem, a hlavně nesla trojúhelníkovou plachtu převzatou od arabských plavidel: s ní se dalo křižovat proti větru, což bylo pro návrat podél afrických břehů podmínkou sine qua non. Pro objemné náklady a dlouhé oceánské plavby ji později doplnily větší karaky a galeony.

Druhou novotou byl magnetický kompas, pocházející z Číny a v Evropě běžný od 13. století; udal směr i v mlze a za bezhvězdné noci. Třetí umožnila určit zeměpisnou šířku – námořní astroláb a jednodušší kvadrant měřily úhlovou výšku Slunce či Polárky nad obzorem. Zeměpisnou délku spolehlivě měřit nikdo neuměl a nenaučil se to po další dvě staletí; námořníci ji odhadovali z rychlosti a uplynulého času, tedy metodou, jež se nepřípadně, leč výstižně nazývá slepá navigace.

Portugalci podél Afriky

Náskok získalo malé království na atlantickém okraji poloostrova. Roku 1415 dobyli Portugalci severoafrickou Ceutu a mezi účastníky výpravy byl královský syn Jindřich, zvaný Mořeplavec (1394–1460) – muž, jenž sám téměř nikam nedoplul, zato v Sagres na jižním cípu země shromáždil kartografy, stavitele lodí a kapitány a soustavně je posílal stále dál na jih. Za jeho života Portugalci osídlili Madeiru a Azory, minuli obávaný mys Bojador a dosáhli Guinejského zálivu.

Rozhodující krok učinil roku 1488 Bartolomeu Dias: bouře jej zahnala kolem jižního cípu Afriky, čímž se ukázalo, že kontinent lze obeplout. Mys, jejž nazval mysem Bouří, přejmenoval král Jan II. na mys Dobré naděje – naděje, že cesta do Indie je otevřena. Naplnil ji o deset let později Vasco da Gama, jenž vyplul roku 1497, s pomocí arabského lodivoda překonal Indický oceán a roku 1498 zakotvil v Kalikatu na Malabárském pobřeží. Portugalsko tím získalo přímý přístup ke koření a Lisabon se během jediného pokolení stal jedním z nejbohatších měst Evropy.

Španělé na západ

Janovan Kryštof Kolumbus nabízel svůj plán nejprve Portugalcům a byl odmítnut; uspěl teprve u Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, a to v roce, kdy dobytím Granady skončila reconquista. Vyplul se třemi loděmi – Santa María, Niña a Pinta – a 12. října 1492 spatřil ostrov v Bahamách, jejž pojmenoval San Salvador. Podnikl ještě tři další plavby, dosáhl Kuby, Hispanioly i pevniny ve Střední Americe a až do smrti roku 1506 věřil, že doplul k východnímu okraji Asie. Odtud pochází i nešťastné pojmenování původních obyvatel Ameriky.

Že jde o nový světadíl, vyslovil zřetelně až florentský mořeplavec Amerigo Vespucci, jenž se plavil ve službách Španělska i Portugalska a své zprávy nazval Nový svět. Podle jeho křestního jména vtiskl roku 1507 kartograf Martin Waldseemüller kontinentu jméno Amerika. Vespucciho současník Vasco Núñez de Balboa přešel roku 1513 Panamskou šíji a spatřil z americké strany Tichý oceán; bylo tedy jisté, že Kolumbovy ostrovy Asii nejsou.

Poslední pochybnost odstranila plavba, jež začala 10. srpna 1519 a skončila 6. září 1522. Portugalec ve španělských službách Fernão de Magalhães obeplul Jižní Ameriku průlivem nesoucím dnes jeho jméno, přeplul Tichý oceán – a roku 1521 padl v boji s domorodci na Filipínách. Výpravu dovedl domů baskický kormidelník Juan Sebastián Elcano: z pěti lodí se vrátila jediná, Victoria, a z několika set mužů osmnáct. Mezi nimi Antonio Pigafetta, jehož deník patří k nejcennějším pramenům epochy.

Čára uprostřed oceánu

Dvě katolické velmoci si stály v cestě a hrozilo, že se o nové državy porvou. Papež Alexandr VI. vytyčil roku 1493 dělící poledník, portugalskému králi se však zdál příliš blízko Evropě, a proto obě strany vyjednaly 7. června 1494 v Tordesillas vlastní smlouvu: čáru posunuly dále na západ a rozdělily si podle ní svět. Španělsku připadlo prakticky celé americké území, Portugalsku Afrika, Indie a – jak se ukázalo roku 1500 – také Brazílie.

Smlouva měla vadu, již si tehdy nikdo nepřipouštěl: dělila území, o nichž nikdo netušil, co obsahují, a nikdo se neptal těch, kdo v nich žili. Anglie, Francie ani Nizozemí ji navíc nikdy neuznaly, což z Atlantiku učinilo na dvě staletí bojiště.

Conquista

Dobývání Ameriky proběhlo s rychlostí, jež dodnes udivuje. Hernán Cortés vystoupil roku 1519 na mexické pobřeží se šesti sty muži a šestnácti koňmi a během dvou let vyvrátil říši Aztéků; hlavní město Tenochtitlán padlo roku 1521. Francisco Pizarro zajal roku 1532 v Cajamarce vládce Inků Atahualpu, dal jej po vyplacení obrovského výkupného popravit a následujícího roku obsadil Cuzco; poslední incký vzdorostát ve Vilcabambě však odolával až do roku 1572.

Proč tak malá vojska zvítězila? Odpověď netkví v pouhé palné zbrani. Ocelová zbroj, koně a děla dávaly Španělům výhodu v poli, rozhodly však tři jiné okolnosti: nemoci, zejména neštovice, na něž americké obyvatelstvo nemělo obranu a jež usmrtily patrně většinu populace ještě před příchodem dobyvatelů; spojenci z řad podrobených kmenů, kterým aztécká nadvláda a odvody obětí byly nenávistné; a zajetí panovníka, jímž se u přísně hierarchických říší ochromilo celé velení. Conquistadoři tak nezničili říše zvenčí, nýbrž využili jejich vlastních zlomů.

Cena a zisk

Následky přerostly hranice obou dobyvatelských království. Do Evropy dorazily plodiny, bez nichž si dnešní kuchyni nelze představit – brambory, kukuřice, rajčata, papriky, fazole, kakao a tabák –, opačným směrem putovali koně, skot, prasata, pšenice a bohužel také choroby. Výměně se říká kolumbovská a proměnila jídelníček obou polokoulí.

Z plantáží a stříbrných dolů vzešla soustava, jež si žádala levnou pracovní sílu. Když domorodé obyvatelstvo hromadně vymíralo, začali Evropané dovážet otroky z Afriky; atlantický trojúhelníkový obchod přepravil za tři a půl století více než deset milionů lidí a stal se nejtemnější kapitolou celé epochy. Příliv amerického stříbra, těženého zejména v peruánském Potosí, zároveň způsobil cenovou revoluci: peněz v oběhu přibylo, zboží nikoliv, a ceny v Evropě během 16. století vzrostly několikanásobně. Doplatili na ni ti, kdo žili z pevných platů a dávek – tedy drobná šlechta –, kdežto obchodníci a majitelé půdy zbohatli.

V neposlední řadě se přesunulo těžiště. Středomoří, po dvě tisíciletí středobod evropského obchodu, ustoupilo Atlantiku; Benátky a Janov zvolna upadaly, zatímco Lisabon, Sevilla, Antverpy a později Amsterodam rostly. Evropa přestala být poloostrovem na okraji Asie a stala se – ke svému prospěchu i k neštěstí ostatních – středem světové sítě.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou