Třicetiletá válka

Náboženství coby záminka

Kdyby šlo skutečně jen o víru, byla by válka skončila do pěti let. Náboženský spor tvořil rám, do něhož se vešly ambice zcela světské: císař chtěl proměnit Svatou říši římskou ve skutečně ovládanou monarchii, říšská knížata si přála udržet samostatnost, Španělsko potřebovalo bezpečnou cestu z Itálie do Nizozemí, Švédsko usilovalo o ovládnutí Baltu a Francie o rozbití habsburského sevření na svých hranicích.

Odtud i zdánlivé nesrovnalosti. Luteránské Sasko bojovalo dlouho po boku katolického císaře, kdežto katolická Francie financovala protestantské Švédy a nakonec vstoupila do války sama. Kardinál Richelieu to zdůvodnil pojmem raison d’État – zájem státu stojí nad ohledy věroučnými. Válka se tak během tří desetiletí proměnila ze zápasu o víru v zápas o rovnováhu sil.

Česká a falcká fáze (1618–1624)

Počátek už známe: pražská defenestrace 23. května 1618, sesazení Ferdinanda II., volba Fridricha Falckého a porážka na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Císař, jehož vojsko vedli Buquoy a Tilly, tím získal Čechy, nikoliv však mír.

Boje se přesunuly do říše, neboť Fridrich držel Falc a odmítal se vzdát. Španělské oddíly obsadily Porýní, Tilly rozdrtil protestantské armády u Wimpfenu a Höchstu roku 1622 a roku 1623 u Stadtlohnu. Fridrich přišel o zemi i o kurfiřtskou hodnost, jež přešla na Maxmiliána Bavorského. Habsburská strana stála na vrcholu – a právě proto začala budit obavy u těch, kdo na počátku stáli stranou.

Dánská fáze a muž jménem Valdštejn (1625–1629)

Do války vstoupil roku 1625 dánský král Kristián IV., jenž coby holštýnský vévoda náležel do říše a nepřál si císařskou moc na severu. Podporovala jej Anglie i Nizozemí, ovšem penězi spíše slíbenými než poslanými.

Císař v té chvíli neměl vlastní armádu; opíral se o vojsko Katolické ligy, tedy o Maxmiliána Bavorského. Nabídku, jež poměry změnila, přinesl český šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (1583–1634), zbohatlý na pobělohorských konfiskacích a na znehodnocené minci. Slíbil, že postaví vojsko sám, bude-li mu dovoleno živit je z území, jímž potáhne. Nešlo o kořistění nahodilé, nýbrž o soustavu: dobyté kraje odváděly kontribuce, tedy pravidelné výpalné, a armáda se tím stala hospodářsky soběstačnou. Vojsko rostlo do desítek tisíc mužů a válka se sama prodlužovala, neboť ji nebylo třeba platit z pokladny.

Valdštejn porazil Mansfelda u Desavy roku 1626, Tilly téhož roku Kristiána IV. u Lutteru a dánský král roku 1629 vypadl z boje lübeckým mírem. Ve chvíli vítězství vydal Ferdinand II. restituční edikt, jímž nařídil vrátit církvi veškerý majetek sekularizovaný od roku 1552. Byl to krok, jenž proti němu obrátil i protestantská knížata dosud věrná – a na sněmu v Řezně roku 1630 si knížata vynutila Valdštejnovo propuštění.

Lev severu

Téhož roku se u pobřeží Pomořan vylodil Gustav II. Adolf (1594–1632), král švédský, řečený lev severu. Přivedl armádu, jaká v Evropě neměla obdoby: povinné odvody místo pouhých žoldnéřů, lehčí a pohyblivější děla, tenčí sestavy mušketýrů schopné rychlejší palby a pěchota spolupracující s jízdou. Financovala jej z velké části Francie.

Dne 17. září 1631 rozdrtil u Breitenfeldu nedaleko Lipska Tillyho armádu a poměr sil se obrátil. Švédové obsadili Porýní, Bavorsko i Mnichov a v listopadu 1631 vpadl saský sbor do Prahy. Císař neměl na vybranou a povolal zpět Valdštejna, tentokrát za podmínek téměř knížecích.

Oba vojevůdci se střetli 16. listopadu 1632 u Lützenu. Bitva se odehrála v mlze, byla chaotická a mimořádně krvavá. Švédové udrželi bojiště, jenže jejich král zabloudil s jízdou do nepřátelských řad a padl. Ztráta muže, jenž spojoval vojevůdcovský talent s politickou vůlí, změnila celý ráz konfliktu: vedení švédské politiky převzal kancléř Axel Oxenstierna, schopný diplomat, nikoliv však král schopný vnutit válce rozhodnutí. Nastal vleklý pat.

Cheb, 25. února 1634

Valdštejn se po Lützenu choval podivně. Vyhýbal se bitvám, vyjednával na vlastní pěst se Sasy, Švédy i Francouzi a jeho záměry zůstávají dodnes předmětem sporu. Jedni v něm vidí velezrádce usilujícího o českou korunu, druzí muže, jenž se pokoušel vyjednat mír, když viděl, že vojenské rozhodnutí nepřijde.

Vídeňský dvůr zvolil výklad první. Císař dal generalissima tajně sesadit, prohlásil jej za zrádce a majetek dal v plen. Valdštejn ustoupil s hrstkou věrných do Chebu, kde jej 25. února 1634 zavraždili irští a skotští důstojníci jeho vlastní armády v čele s Walterem Butlerem; jeho nejbližší velitele povraždili během hostiny v chebském hradě. Odměny za čin rozdělil dvůr štědře. Téhož roku porazilo císařsko-španělské vojsko Švédy u Nördlingenu a většina německých knížat uzavřela s císařem roku 1635 pražský mír.

Švédsko-francouzská fáze a české země (1635–1648)

Válka mohla skončit. Neskončila, protože právě v okamžiku císařova úspěchu vstoupila do ní Francie přímo a otevřeně – katolická velmoc proti katolickému císaři. Zbytek konfliktu už byl mocenským zápasem bez náboženského hávu. Francouzi zničili roku 1643 u Rocroi proslulou španělskou pěchotu, čímž skončila španělská vojenská převaha v Evropě, a Švédové se vraceli do nitra habsburských zemí.

Právě poslední fáze dolehla na české země nejtíže. Švédský generál Lennart Torstenson rozprášil 6. března 1645 u Jankova císařskou armádu a otevřel si cestu k Vídni; zastavilo jej až obléhání Brna od května do 23. srpna 1645, kde několik set obránců pod velením generála Louise Raduita de Souches a s duchovní oporou jezuity Martina Středy odolalo mnohonásobné přesile. Posledním střetnutím války bylo obléhání Prahy roku 1648: Švédové Jana Kryštofa Königsmarcka obsadili už první noc Malou Stranu a Hrad, kdežto Staré Město ubránili až do konce války měšťané a studenti. Odvezené rudolfínské sbírky – obrazy, rukopisy i proslulý Codex gigas – zůstaly z valné části ve Švédsku.

Vestfálský mír a nový řád

Jednalo se pět let ve dvou vestfálských městech – katolické strany v Münsteru, protestantské v Osnabrücku – a smlouvy byly podepsány roku 1648. Jejich obsah nepřestal utvářet Evropu dodnes.

Nezávislost získaly Spojené nizozemské provincie a Švýcarská konfederace, jež se tím formálně vyvázaly z říšského svazku. Francie získala část Alsaska spolu s potvrzením držby biskupství Met, Toulu a Verdunu; Lotrinsko připadlo Francii až roku 1766, takže pozdější pojem „Alsasko-Lotrinsko“ sem nepatří. Švédsko obdrželo Přední Pomořansko, Wismar a biskupství brémské a verdenské, a stalo se tím říšským knížetem s hlasem na sněmu. Braniborsko dostalo Zadní Pomořansko a několik biskupství – základ budoucího pruského vzestupu.

Nejdůležitější však byly zásady. Říšská knížata získala právo uzavírat spojenectví s cizími mocnostmi, čímž se císařská moc stala do značné míry čestnou; Svatá říše zůstala svazkem tří set téměř samostatných útvarů. Zásada cuius regio, eius religio – čí země, toho náboženství – byla potvrzena a rozšířena na kalvinisty, přičemž rozhodným rokem pro majetkové poměry byl stanoven rok 1624. Právě proto neměli čeští exulanti nárok na návrat: české země byly uznány za dědičnou habsburskou državu a jejich vnitřní poměry za věc císaře. Komenský, jenž do poslední chvíle doufal v opak, na to odpověděl Kšaftem umírající matky Jednoty bratrské – závětí, v níž odkazuje naději příštím pokolením.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou