Svět po druhé světové válce

Konec koloniálních říší

Vítězné mocnosti roku 1945 vládly větší části zeměkoule a během dvaceti let o ni přišly. Příčin bylo několik naráz: Evropa neměla po válce na zámořskou správu peníze ani vojáky, japonská vítězství z let 1941–1942 zbořila představu o nepřemožitelnosti bílého muže a obě supervelmoci koloniální panství z různých pohnutek odmítaly. Nejmocnějším činitelem však byla myšlenka: národy, jimž se dostalo evropského vzdělání, začaly Evropanům předkládat jejich vlastní zásadu sebeurčení.

První a nejvýznamnější odchod se odehrál v Indii. Mahátma Gándhí (2. 10. 1869 – 30. 1. 1948) vedl zápas s britskou nadvládou metodou nenásilí, bojkotů a občanské neposlušnosti, jež kolonizátory stavěla do postavení, v němž každý zásah proti neozbrojeným lidem oslaboval je samotné. Dne 15. srpna 1947 Britové odešli, avšak nikoliv z jedné země: náboženský rozkol vedl k rozdělení na převážně hinduistickou Indii v čele s Džaváharlálem Nehrúem a muslimský Pákistán Muhammada Alího Džinnáha. Následoval jeden z největších přesunů obyvatel v dějinách – domov změnilo kolem dvanácti milionů lidí a při vzájemných masakrech zahynuly statisíce. Gándhí padl v lednu 1948 rukou hinduistického radikála, jemuž vadila jeho smířlivost vůči muslimům.

Afrika následovala o desetiletí později. Roku 1957 získala samostatnost Ghana Kwameho Nkrumaha coby první subsaharská kolonie, roku 1960, jemuž se říká rok Afriky, jich přibylo naráz sedmnáct a roku 1962 ukončily osmiletou válku evianské dohody o nezávislosti Alžírska. Nové státy zdědily hranice narýsované v evropských kancelářích bez ohledu na rozložení kmenů a jazyků, hospodářství postavené na vývozu jediné suroviny a nedostatek vzdělaných úředníků; mnohé se propadly do občanských válek či do vojenských diktatur. Aby se vyhnuly připoutání k některému bloku, sešli se roku 1955 v indonéském Bandungu zástupci devětadvaceti asijských a afrických zemí a roku 1961 vzniklo v Bělehradě hnutí nezúčastněných. Pro celý soubor zemí mimo oba bloky se ujalo označení třetí svět.

Izrael a jeho sousedé

Žádný jiný spor poválečné doby netrvá tak dlouho a žádný nemá kořeny sahající tak hluboko. Na téže zemi se setkaly dva národní nároky. Sionismus, hnutí založené roku 1897 Theodorem Herzlem, usiloval o obnovení židovského státu v zemi, k níž se židovský národ hlásil po dva tisíce let a odkud jej vytlačil Řím; nárok posílila zkušenost evropského antisemitismu a posléze holokaust. Arabští obyvatelé Palestiny se opírali o to, že zemi po staletí obývali a tvořili v ní většinu. Britové, spravující území od roku 1920 z pověření Společnosti národů, slíbili v Balfourově deklaraci z roku 1917 podporu židovskému „národnímu domovu“ a zároveň se zavázali chránit práva nežidovského obyvatelstva – závazek, jejž nebylo možné splnit současně.

Rozhodnutí předali Britové Organizaci spojených národů. Valné shromáždění schválilo 29. listopadu 1947 rozdělení území na stát židovský a arabský s Jeruzalémem pod mezinárodní správou; židovská strana plán přijala, arabská jej odmítla s poukazem na to, že o zemi bylo rozhodnuto bez souhlasu její většiny. Dne 14. května 1948 vyhlásil David Ben Gurion nezávislost státu Izrael a nazítří vstoupily na jeho území armády Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku. Izrael v roční válce obstál a ovládl více území, než mu plán přiznával; Západní břeh připadl Jordánsku a pásmo Gazy Egyptu. Válka rozdělila i obyvatelstvo: kolem sedmi set tisíc palestinských Arabů opustilo domovy a jejich potomci žijí v uprchlických táborech dodnes, zatímco ze zemí Blízkého východu a severní Afriky odešly v následujících letech statisíce Židů, většinou do Izraele.

Následovaly tři další války. Suezská krize 1956 skončila ústupem Izraele, Británie a Francie pod tlakem obou supervelmocí. V šestidenní válce 5. – 10. června 1967 předešel Izrael, obklopený mobilizovanými armádami, útoku úderem na egyptské letectvo a obsadil Sinaj, pásmo Gazy, Západní břeh s východním Jeruzalémem a syrské Golanské výšiny; rezoluce Rady bezpečnosti číslo 242 vyslovila zásadu „území za mír“, již si však obě strany vykládaly odlišně. Dne 6. října 1973 zaútočily Egypt a Sýrie o svátku smíření a zahájily jomkipurskou válku. Izrael frontu po těžkých počátečních ztrátách obrátil, arabské státy však poprvé použily ropu coby politický nástroj: omezení těžby zvedlo její cenu na čtyřnásobek a ropný šok ukončil čtvrtstoletí západního růstu. Spor na okraji Středomoří tak zasáhl domácnosti po celém světě.

Camp David a palestinská otázka

Právě po nejtěžší válce přišel největší posun. Egyptský prezident Anvar Sadat navštívil roku 1977 Jeruzalém, čímž Izrael coby první arabský vůdce fakticky uznal, a v září 1978 jednal třináct dní s izraelským premiérem Menachemem Beginem v americkém Camp Davidu. Dne 26. března 1979 obě země podepsaly mírovou smlouvu: Egypt uznal Izrael, Izrael vrátil Sinajský poloostrov. Dohoda tedy možná byla – zaplaceno za ni však bylo draze. Arabská liga Egypt na deset let vyloučila a Sadat zahynul roku 1981 při atentátu z rukou vlastních důstojníků.

Nevyřešena zůstala otázka samotných Palestinců. Jejich zástupcem se stala Organizace pro osvobození Palestiny vedená od roku 1969 Jásirem Arafatem a roku 1987 vypuklo na obsazených územích povstání zvané intifáda. Jednání v norském Oslu vedla roku 1993 k vzájemnému uznání a ke vzniku palestinské samosprávy, roku 1994 uzavřelo s Izraelem mír i Jordánsko. Naděje však opět narazila: Jicchak Rabin byl roku 1995 zavražděn odpůrcem dohod z vlastní země, rozhovory o konečném uspořádání roku 2000 ztroskotaly a následovalo druhé povstání.

Sporné body jsou dnes čtyři a právě ony jednání vždy zastaví: průběh hranic, postavení Jeruzaléma, na nějž si obě strany činí nárok coby na hlavní město, židovské osady na Západním břehu a osud palestinských uprchlíků. K tomu přistupuje otázka bezpečnostních záruk pro Izrael. Dějepis zde nedokáže víc, než obě soustavy nároků poctivě popsat; rozhodnout mezi nimi není v jeho moci.

Války vedené cizíma rukama

Nejnebezpečnější rys studené války spočíval v tom, že se soupeření velmocí přesouvalo do zemí, jež s ním neměly nic společného. Korejská válka let 1950–1953 začala útokem severu, přivedla na poloostrov vojska OSN i čínské „dobrovolníky“ a skončila příměřím zhruba na výchozí čáře. Vietnamská válka vyrostla z války koloniální, po roce 1964 do ní vstoupily Spojené státy a patnáct let bojů ukázalo, že technická převaha rozhoduje v partyzánské válce pramálo; roku 1975 padl Saigon. Zástupce si obě velmoci volily vědomě, neboť přímé střetnutí jaderných mocností by nemělo vítěze.

Jak se poměry změnily po skončení studené války, ukázala válka v Perském zálivu. Když irácký vládce Saddám Husajn obsadil 2. srpna 1990 ropný emirát Kuvajt, shodla se Rada bezpečnosti OSN poprvé po desetiletích na tom, že proti agresi lze použít síly. Mezinárodní koalice pětatřiceti států zahájila 17. ledna 1991 leteckou operaci Pouštní bouře a po sto hodinách pozemního postupu byl 28. února 1991 Kuvajt osvobozen. Válka se stala první, již svět sledoval v přímém přenosu, a ukázala, oč snáze se mezinárodní společenství dohodne, netvoří-li je dva nesmiřitelné bloky.

Zlatá léta Západu

Zatímco se východní blok potýkal s plánem, prožila západní Evropa nejdelší období růstu ve svých dějinách. Léta 1945–1973 vynesla hospodářství daleko za předválečnou úroveň; Francouzi mluví o třiceti slavných letech, Němci o hospodářském zázraku, jejž řídil ministr Ludwig Erhard zásadami sociálně tržního hospodářství. Obnovu urychlily Marshallův plán, levná ropa a otevírající se trhy a životní úroveň se během jedné generace proměnila k nepoznání: automobil, chladnička, televize i placená dovolená přestaly být výsadou.

Růst byl spojen s myšlenkou, jež dala poválečnému Západu jeho podobu – se sociálním státem. Britská Beveridgeova zpráva z roku 1942 navrhla pojistit občany proti nemoci, stáří i nezaměstnanosti a labouristická vláda Clementa Attleeho založila roku 1948 bezplatnou Národní zdravotní službu; veřejné školství, důchodové pojištění a vyjednávání odborů se staly samozřejmostí i jinde. Demokracie tím zároveň odpovídala soupeři na východě: měla ukázat, že sociální jistoty zajistí lépe než diktatura. Upevnila se i sama parlamentní vláda – ve Spolkové republice ji zakotvil kancléř Konrad Adenauer, v Itálii nahradilo monarchii referendum z roku 1946 a ve Francii vystřídala roku 1958 nestabilní čtvrtou republiku pátá v čele s generálem Charlesem de Gaullem.

Do prosperity zasáhl rok 1968. Ve Spojených státech vrcholil zápas o občanská práva, jejž metodou nenásilného odporu vedl kazatel Martin Luther King a jenž roku 1964 přinesl zákon rušící rasovou segregaci; Kingova vražda v dubnu 1968 a protesty proti válce ve Vietnamu otřásly zemí zároveň. V Paříži obsadili v květnu studenti Sorbonnu a připojilo se na deset milionů stávkujících. Ve srovnání s pražským jarem však šlo o jiný zápas: v Praze se usilovalo o svobodu, jež chyběla, na Západě o rozšíření svobody, jež již existovala – a právě proto skončila francouzská krize volbami, nikoliv tanky.

Poslední evropské diktatury padly v polovině sedmdesátých let. V Portugalsku svrhli 25. dubna 1974 důstojníci unavení koloniálními válkami režim založený Salazarem, a to takřka bez krveprolití; podle květin v hlavních pušek se převratu říká karafiátová revoluce. Téhož roku se v Řecku zhroutila po dobrodružství na Kypru vojenská junta a 20. listopadu 1975 zemřel ve Španělsku generál Francisco Franco; král Juan Carlos I. přivedl zemi ke svobodným volbám a k ústavě z roku 1978. Všechny tři státy vstoupily do deseti let do evropských společenství – členství se stalo pojistkou nabyté demokracie.

Od uhlí a oceli k Evropské unii

Evropská integrace vzešla z docela praktické úvahy. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman předložil 9. května 1950 plán, na němž se podílel Jean Monnet: svěřit francouzskou a německou těžbu uhlí a výrobu oceli společné správě. Volba surovin nebyla náhodná, neboť právě z uhlí a z oceli se dělají zbraně – kdo je nemá ve vlastní moci, nemůže vést válku proti tomu, s nímž je sdílí. Evropské společenství uhlí a oceli, ustavené roku 1951 šesticí Francie, Spolkové republiky Německo, Itálie a zemí Beneluxu, tak bylo mírovým projektem převlečeným za hospodářskou dohodu.

Osvědčený postup se rozšířil na celé hospodářství. Římské smlouvy z 25. března 1957 založily Evropské hospodářské společenství a nasměrovaly šestku ke společnému trhu, na němž se volně pohybuje zboží, lidé, služby i kapitál. Členů přibývalo: roku 1973 Británie, Irsko a Dánsko, roku 1981 Řecko, roku 1986 Španělsko a Portugalsko, roku 1995 Rakousko, Švédsko a Finsko.

Zlom přinesla smlouva podepsaná roku 1992 v nizozemském Maastrichtu. Proměnila hospodářské společenství v Evropskou unii, zavedla občanství Unie, rozšířila spolupráci na zahraniční politiku a soudnictví a připravila jednotnou měnu; euro se objevilo v účtech roku 1999 a v peněženkách roku 2002. Dne 1. května 2004 přistoupilo deset zemí střední a jižní Evropy včetně České republiky – rozdělení kontinentu, započaté roku 1948, tím bylo formálně uzavřeno.

Instituce a svět po roce 1989

Trvalejším odkazem poválečné doby než kterákoliv jednotlivá smlouva jsou organizace, jež z ní vzešly. Organizace spojených národů, založená 24. října 1945 jednapadesáti státy, sdružuje dnes takřka celý svět; Valné shromáždění zastupuje všechny členy, rozhodující pravomoc má však Rada bezpečnosti s pěti stálými členy a jejich právem veta. Právě veto ji za studené války často ochromovalo, zároveň však bylo podmínkou toho, aby do ní velmoci vůbec vstoupily. Vedle mírových misí modrých přileb zůstává jejím nejvýznamnějším počinem Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, jíž se o třicet let později dovolávali disidenti ve východním bloku. NATO, vzniklé 4. dubna 1949, stojí na jediné větě: útok na jednoho člena je útokem na všechny.

Rok 1989 uspořádání světa změnil, nikoliv však ukončil jeho spory. Sjednocení Německa roku 1990 a zánik Sovětského svazu roku 1991 odstranily bipolární rozdělení, vzápětí se však rozhořely války při rozpadu Jugoslávie, jež do Evropy vrátily etnické čistky. Otevřené hranice, mezinárodní obchod a nová sdělovací technika propojily svět způsobem, pro nějž se ujalo slovo globalizace; spolu s příležitostmi se ovšem přenášely i obtíže, na něž žádný stát sám nestačí.

Vědomí zranitelnosti přinesl 11. září 2001, kdy únosci letadel zaútočili na newyorské Světové obchodní centrum a na Pentagon a připravili o život téměř tři tisíce lidí. Severoatlantická aliance poprvé ve svých dějinách vyhlásila případ společné obrany a mezinárodní síly zasáhly v Afghánistánu. Nepřítelem nebyl stát, nýbrž síť – poválečné dějiny proto nelze uzavřít pevným datem. Instituce vzniklé po roce 1945 zůstávají v provozu a otázka, zda na nové úkoly stačí, patří mezi ty, na něž odpověď teprve dozrává.

Jak šel čas

Souvisí s kapitolou