Slovníček pojmů · Osobnost
Libanonský mnich, jenž strávil třiadvacet let v poustevně nad vesnicí, nenapsal jedinou knihu a téměř nemluvil. Dnes je nejznámějším světcem maronitské církve a jedním z mála katolických svatých, k nimž se chodí modlit i muslimové.
Narodil se roku 1828 jako Júsuf Antún Machlúf ve vsi Bekáa Kafra, nejvýše položené obci libanonských hor. Otce, odvedeného s povozem k vojsku, ztratil ve třech letech a jako chlapec pásl dobytek. Roku 1851 odešel z domova bez rozloučení do kláštera, vstoupil do libanonského maronitského řádu a přijal jméno Šarbel po starověkém mučedníkovi z Edessy. Kněžské svěcení dostal roku 1859 a šestnáct let žil v klášteře svatého Marona v Annáji. Od února 1875 mu představení dovolili odejít do poustevny svatých Petra a Pavla o kus výš ve svahu; zůstal v ní do smrti. Jedno jídlo denně, práce na políčku, spánek na tvrdém loži, mlčení. Libanon těch let přitom klidný nebyl – roku 1860 při vzájemných masakrech drúzů a křesťanů zahynuly tisíce lidí a evropský nátlak přiměl osmanskou vládu udělit Libanonské hoře zvláštní samosprávu. Šarbela ranila mrtvice při mši 16. prosince 1898 a o Štědrém dnu zemřel.
Brzy po pohřbu se roznesla zpráva o světle nad hrobem, a když tělo znovu vyzvedli, bylo podle svědků neporušené. Poutě do Annáje začaly dávno předtím, než se o případ začal zajímat Řím. Šarbel je ale důležitý i jinak než jako divotvůrce. Maronité jsou východní církev se syrskou liturgií, vlastním patriarchou a ženatými faráři, spojená s Římem od dob křížových výprav, jež se však nikdy nepolatinštila. Jeho svatořečením dala církev najevo, že katolictví není totéž co Západ. A v zemi, kterou od roku 1975 rozvracela občanská válka mezi křesťany, sunnity, šíity a drúzy, se jeho hrob stal jedním z mála míst, kam chodili lidé ze všech stran.
Blahořečil ho 5. prosince 1965 Pavel VI. při zakončení druhého vatikánského koncilu a týž papež jej 9. října 1977 svatořečil. V latinské církvi má svátek 24. července, maronité jej slaví třetí červencovou neděli. Zobrazuje se s plnovousem, v černé mnišské kápi a se sklopenýma očima; podoba vychází ze skupinové fotografie, jediné, jež se po něm dochovala.