Věda, kultura a společnost po druhé světové válce

Atom, vesmír a počítač

Věda po roce 1945 sklízela to, co zasela válka. Výzkum atomového jádra pokračoval závodem: roku 1949 provedl Sovětský svaz vlastní zkušební výbuch a ve vývoji termonukleární (vodíkové) zbraně Spojené státy dokonce předstihl; zanedlouho se přidaly Velká Británie, Francie i Čína. Táž znalost ovšem rozsvítila i světla – jaderné elektrárny začaly dodávat proud do sítě a s nimi přišla otázka kladená dodnes: co váží víc, užitek, anebo riziko?

Druhým kolbištěm se stal kosmos. Po Juriji Gagarinovi (1934–1968), jenž roku 1961 strávil na oběžné dráze 108 minut, vzlétla roku 1963 jako první žena Valentina Těreškovová (1937); Američané založili agenturu NASA a roku 1969 sledovaly přistání Neila Armstronga na Měsíci televize ve třiatřiceti zemích – šlo o první skutečně globální mediální událost. Symbolickou tečku učinila roku 1975 společná mise Sojuz–Apollo.

Nejtišší proměna přišla z laboratoří. Počítače prošly od polovodičů padesátých let k sálovým strojům, roku 1971 se objevil mikroprocesor, roku 1973 první osobní počítač a roku 1983 přenosný; od roku 1984 si získával příznivce Apple. Téhož roku 1973 se v New Yorku poprvé telefonovalo z mobilního telefonu značky Motorola. A lékařství mezitím zavedlo plošné očkování i prenatální vyšetření, zvládlo transplantace, rozluštilo genetický kód a roku 1978 přivedlo na svět první dítě počaté ve zkumavce.

Umění, slovo a jeviště

Výtvarné umění se v téže době vzdalo úkolu zobrazovat. Modernismus odmítl tradiční formy, brutalismus vystavil na odiv hrubý beton a neomítnuté konstrukce, jinde vyrostly stavby vysloveně sochařské – opera v Sydney od Jørna Utzona (1918–2008) či Guggenheimovo muzeum v Bilbau od Franka Gehryho (1929). Sochaři Henry Moore (1898–1986) a Alexander Calder (1898–1976) zkoušeli, co unese svařovaná ocel, land art přenesl dílo rovnou do krajiny a pop-art Andyho Warhola (1928–1987) sáhl po reklamě, konzervě a tváři filmové hvězdy. Přibyly rovněž performance a happening Allana Kaprowa (1927–2006) – umění živé a často za účasti diváků. Ve východním bloku nic z toho oficiálně neplatilo – závazným vzorem tam zůstával socialistický realismus, sloužící propagandě.

Literatura se vyrovnávala s válkou a se zkušeností, již po sobě zanechala. Otázku po smyslu lidského bytí položil Albert Camus (1913–1960) v Cizinci, a s ním celá filosofie absurdity. Americká beat generation odmítla konzum i konvence: Jack Kerouac (1922–1969) napsal Na cestě, Allen Ginsberg (1926–1997) Kvílení a básně se přednášely v barech za doprovodu jazzu. Po nich přišel magický realismus Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014). Jeviště ovládlo absurdní drama v čele s Čekáním na Godota Samuela Becketta (1906–1989), zatímco divák toužící po podívané mířil na muzikály – od West Side Story Leonarda Bernsteina (1918–1990) po Fantoma opery Andrewa Lloyda Webbera (1948).

Rokenrol, obrazovka a generace, jež řekla ne

Hudba padesátých let dostala jméno rock’n’roll a tvář Elvise Presleyho (1935–1977). V šedesátých letech ji ovládly britské The Beatles a The Rolling Stones, konec desetiletí patřil psychedelii Jimiho Hendrixe (1942–1970) a Janis Joplin (1943–1970), sedmdesátá léta velkému rocku, disku a punkové vzpouře Sex Pistols, osmdesátá elektronice Depeche Mode a hip hopu, zrozenému v newyorském Bronxu. Poprvé v dějinách měla mládež vlastní hudbu, vlastní oblečení a vlastní názor – a dospělí to brali jako útok.

Jsme populárnější než Ježíš. Věta Johna Lennona z rozhovoru pro britský tisk roku 1966. Mínil ji coby povzdech nad tím, jak rychle mizí vliv církve; na jihu Spojených států však vyvolala pálení desek a výhrůžky.

Souběžně vyrostlo médium, jež proměnilo večery celých rodin: roku 1954 proběhl ve Spojených státech první plošný přenos barevné televize, v šedesátých letech se rozmohly seriály a film zdrsněl – Bonnie a Clyde mluvil jazykem, jenž se nikomu nezavděčoval. Do třetice se politika usadila na stadionech. Roku 1972 zavraždila palestinská skupina Černé září jedenáct izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, roku 1980 bojkotoval Západ hry v Moskvě kvůli sovětské invazi do Afghánistánu a roku 1984 oplatil východní blok stejnou mincí hrám v Los Angeles.

Nejhlasitěji promluvili mladí. Z odkazu beatniků vzešlo v San Francisku hnutí hippies, hlásající mír a lásku, protestující proti válce ve Vietnamu a spojené s drogami; jeho vrcholem byl festival Woodstock roku 1969. V květnu 1968 obsadili pařížští studenti Sorbonnu, přidali se k nim dělníci a Francie se na několik týdnů ocitla v chaosu. Vedle toho sílil boj za rovnoprávnost žen a rodil se environmentalismus; nenásilnému odporu dal tvář kazatel Martin Luther King (1929–1968).

Věda a slovo za železnou oponou

V Československu určovala vědě mantinely politika. Čistky druhé poloviny padesátých let vyhnaly z univerzit i z Československé akademie věd zkušené odborníky; akademie byla přebudována podle sovětského vzoru a vznikly stovky laboratoří s obory od kybernetiky po jadernou fyziku, sociologie a genetika však zůstaly zapovězeny a přerušené styky se Západem znamenaly zaostávání. Šedesátá léta přinesla úlevu a s ní mezinárodní úspěch – chemik Otto Wichterle (1913–1998) vynalezl kontaktní čočky. Srpen 1968 slibný rozběh zastavil: ústavy se zavíraly, uznávaní badatelé odcházeli do penze, do exilu, nebo do kotelen. Epidemiologa Karla Rašku (1909–1987), tvůrce metody epidemiologické bdělosti a spolustrůjce světového vymýcení pravých neštovic, odvolali komunisté roku 1970 z vedení ústavu. Náhradou za zabavenou akademickou půdu se staly bytové semináře. Že šlo o plýtvání talentem, dokládá dílo chemika Antonína Holého (1936–2012), objevitele léků proti řadě virových chorob i proti AIDS.

Literatura se po roce 1968 rozpadla do tří proudů. Oficiální směla vycházet doma a patřili k ní Bohumil Hrabal (1914–1997), Ota Pavel (1930–1973) či básník Jan Skácel (1922–1989). Exilová vznikala v nakladatelstvích za hranicemi zásluhou Milana Kundery (1929–2023), Josefa Škvoreckého (1924–2012) a Arnošta Lustiga (1926–2011). Samizdatová obíhala v opisech a v undergroundu ji zastupovali Egon Bondy (1930–2007) a Ivan Martin Jirous (1944–2011). Na pomezí oficiální scény a disentu stál Jaroslav Seifert (1901–1986), signatář Charty 77, jenž roku 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Divadlo dopadlo obdobně: velké scény hrály klasiku a sovětské autory, herci jako Vlasta Chramostová či Jan Werich dostali zákaz vystupování a živý duch se udržel na malých jevištích – v Činoherním klubu, Divadle Na zábradlí či v brněnském Divadle na provázku.

Big beat, nová vlna a gesto na stupních vítězů

Zákazy začaly u hudby hned po válce, kdy byl jako „americký“ odsouzen jazz. V šedesátých letech pronikl přes hranice rokenrol pod domácím jménem big beat, vedle něj zdomácněl folk a s ním písničkáři. Anketě Zlatý slavík, konané od roku 1962, vévodili Karel Gott (1939–2019) i Marta Kubišová (1942); trio Golden Kids ukončil roku 1970 zákaz činnosti pro Kubišovou. Za normalizace schvaloval texty cenzor, interpreti skládali zkoušky z marxismu-leninismu a zakázán byl kupříkladu Pražský výběr; písně Karla Kryla (1944–1994) a Jaroslava Hutky (1947) směly znít jen ze zahraničního rozhlasu a z magnetofonových pásků. Menšinové žánry se stáhly do klubových sálů – a právě odtud vyrostla alternativní kultura.

Film prošel touž křivkou. Znárodněný roku 1945 sloužil po únoru propagandě, aby v šedesátých letech vydal to nejlepší, co česká kinematografie zná – Československou novou vlnu. Oscara získaly Obchod na korze (1965) a Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela (1967); vedle nich tvořili Věra Chytilová, František Vláčil a Miloš Forman, jenž další sošky přidal už v americkém exilu. Normalizace vrátila obrazovku i éter pod dohled: rozhlas, o jehož budovu na Vinohradské se 21. srpna 1968 bojovalo, přišel o svobodu do deseti dnů a televize se zaplnila přenosy ze sjezdů, oslav a spartakiád. Architektura zatím pokrývala okraje měst panelovými sídlišti, kdežto tvůrci jako Karel Hubáček (1924–2011), autor Ještědu, skončili v takzvané šedé zóně – směli stavět, nesměli však být vidět.

Sport měl podle režimu zaměstnat lidem volný čas a přinášet slávu. Masově se pořádaly spartakiády, zato porazit Sovětský svaz nebylo žádoucí a přestup do zahraničního klubu nepřipadal v úvahu ze strachu z útěků. Kdo přesto odešel, zmizel z novin: roku 1975 emigrovala tenistka Martina Navrátilová (1956), roku 1986 Ivan Lendl (1960). Roku 1984 nesměli čeští a slovenští sportovci do Los Angeles vůbec.

Účet za čtyřicet let se ukázal na podzim 1989. Režim uměl zakázat kapelu, píseň, film i jméno, nikoliv však to, co si lidé mezitím zvykli poslouchat a opisovat. Když se v listopadu proměnila divadla v diskusní sály a na Letné zpívala Marta Kubišová po dvaceti letech mlčení, nešlo o kulturní doprovod politické změny – byla to táž věc. Kde se nesmělo mluvit, zůstávala kultura jediným způsobem, jak si lidé řekli pravdu.

Jak šel čas