Svět po roce 1989: rozpad říší a nové konflikty

Co zbylo po Sovětském svazu

Zánik Sovětského svazu 31. prosince 1991 nebyl tečkou, nýbrž počátkem nesnadného období. Na mapě se objevilo patnáct států, jež pojila společná minulost, nikoliv však shodná představa o budoucnosti. Volným pojítkem se mělo stát Společenství nezávislých států (SNS), sdružení bez pevných pravomocí; skutečné rozhodování se však přesunulo do jednotlivých hlavních měst a v čele Ruské federace stanul od června 1991 Boris Jelcin.

Hospodářská přeměna probíhala všude podle podobného scénáře a s podobnými následky. Státy prudce snižovaly počty vojáků i výdaje na zbrojení, omezovaly těžký průmysl a převáděly plánované hospodářství na tržní. Do poloviny devadesátých let přinesl tento obrat množství krachů, vysokou inflaci, nezaměstnanost a zadlužení. Z privatizace zkrachovalých podniků, prováděné pod dohledem politických struktur, vzešly v mnoha zemích oligarchické struktury – úzké skupiny ovládající těžbu, zbrojní či chemickou výrobu a mající zároveň přístup k moci. Jejich vliv dodnes trvá.

Výsledky se ovšem lišily podstatně. Ve Střední Asii a v Bělorusku se ustavily režimy s velmi omezenou soutěží, se slabou a často stíhanou opozicí a s volbami pod státním dohledem. Naproti tomu Estonsko, Lotyšsko a Litva prošly přeměnou úspěšně; pro jejich hospodářský vzestup se vžilo označení baltští tygři a všechny tři vstoupily do NATO i do Evropské unie, což předpokládalo modernizaci armády, potlačení korupce i odstranění nedemokratické soutěže. Ukrajina se od počátku potýkala s otázkou silné ruské menšiny na východě země.

Rozpad Jugoslávie

Jugoslávie byla od svého vzniku roku 1918 státem, jenž spojoval národy sdílející část historie a kultury, nikoliv však jazyk a náboženství; pro takové útvary se užívá pojmu umělý stát. Osmdesátá léta jí přinesla, obdobně jako Sovětskému svazu, těžkou hospodářskou krizi; pokusy srazit inflaci a splácet dluhy vyvolaly mohutné stávky a roku 1988 vláda padla. Reformní úsilí přešlo na vlády národní a hospodářsky vyspělejší Slovinsko s Chorvatskem začaly usilovat o větší nezávislost na Bělehradu.

Rozhodly se roku 1991. V květnu odmítli srbští komunisté vedení Slobodanem Miloševićem (v čele Jugoslávie 1997–2000) jmenování nové federální vlády, v červnu vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko samostatnost. Bělehrad zároveň odmítl poskytnout autonomii územím osídleným Srby a ze sporu se rychle stala válka, v níž proti sobě stanuli Chorvaté a srbští separatisté; situaci měly stabilizovat ochranné síly OSN, UNPROFOR. Samostatnost vyhlásily rovněž Bosna a Hercegovina a Makedonie, takže ve federaci zbyly jen Srbsko a Černá Hora.

Nejhorší podobu na sebe vzala válka v Bosně. Do konce roku 1993 ovládali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem (1945) většinu jejího území; jednání o míru odmítal, útoky na bezpečnostní zóny OSN nařizoval a etnické čistky připouštěl. Teprve hrozba leteckých úderů dovedla srbskou stranu k Daytonským dohodám (1995) mezi Srby, Chorvaty a Bosnou a Hercegovinou. Ztráty se odhadují na 200 000 mrtvých.

Válkou v Bosně to neskončilo. Nový konflikt vypukl mezi srbskou mocí a kosovskými Albánci a z obavy před dalším vyvražďováním žádaly západní státy rozmístění vojáků NATO; když Bělehrad odmítl, zahájila aliance roku 1999 operaci Spojená síla a bombardovala jugoslávské cíle. Zásah rozděluje hodnotitele dodnes: jedni jej pokládají za nutné zabránění zločinům, druzí za použití síly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Kosovo poté spravovala OSN a roku 2008 vyhlásilo nezávislost, již dosud neuznaly všechny státy. Milošević i Karadžić stanuli před mezinárodním tribunálem v Haagu.

Evropa, jež roste i couvá

Evropské společenství stálo na počátku devadesátých let před trojím úkolem: přijmout státy bývalého východního bloku, vypořádat se s rozvráceným Balkánem a přestavět vlastní ústrojí. Odpovědí se stala Maastrichtská smlouva z roku 1992, jíž vznikla Evropská unie – společenství hospodářské, politické i právní, spojující volný obchod se společným výzkumem, se spoluprací v soudnictví a obraně a s podporou slabších členů. Rozšiřování pak zabralo celé desetiletí, neboť kritéria byla náročná. Po Finsku, Rakousku a Švédsku roku 1995 přistoupilo 1. května 2004 deset států včetně České republiky; Rumunsko a Bulharsko čekaly kvůli hospodářské nestabilitě do roku 2007, kdy vstoupila v platnost též Lisabonská smlouva posilující Evropský parlament, a posledním novým členem se stalo roku 2013 Chorvatsko.

Po roce 2010 se Unie ocitla ve dvojím sevření. Rostoucí počet migrujících osob využíval snadného pohybu uvnitř Schengenského prostoru a symbolem otevřené politiky se stalo Německo kancléřky Angely Merkelové (1954). Zároveň dopadla na Unii finanční krize; nejtíže postihla Řecko, jež dlouhá léta vykazovalo zkreslená hospodářská data, a záchrana jeho ekonomiky i eurozóny stála obrovské prostředky. Roku 2016 rozhodli britští voliči v referendu o vystoupení; brexit byl dovršen roku 2020 a společenství se poprvé zmenšilo.

Války po roce 2001

Nový nepřítel se ohlásil 11. září 2001, kdy islamistická síť al-Káida vedená Usámou bin Ládinem (1957–2011) obrátila unesená dopravní letadla proti newyorskému Světovému obchodnímu centru a proti Pentagonu. Odpovědí na největší teroristický útok v dějinách Spojených států byla za prezidenta George W. Bushe mezinárodní vojenská operace v Afghánistánu, kde po neúspěšné sovětské okupaci vládlo radikální hnutí Tálibán. Bin Ládin byl po deseti letech pátrání dopaden a zabit, celé území se však kontrolovat nepodařilo; když prezident Joe Biden nařídil roku 2021 stažení vojsk, změnil se odchod v překotnou evakuaci a Tálibán obsadil zemi během několika dní.

Podobně dopadl Irák, jejž od roku 1979 vedl Saddám Husajn. Po vyčerpávající osmileté válce s Íránem (1980–1988) obsadil roku 1990 Kuvajt a mezinárodní koalice jej v operaci Pouštní bouře vytlačila zpět, moc si však udržel. Roku 2003 vstoupily Spojené státy do Iráku bez souhlasu OSN s odůvodněním, že režim drží zbraně hromadného ničení a podporuje terorismus; takové zbraně nalezeny nebyly a spor o oprávněnost války trvá. Husajn byl svržen a popraven, nepokoje přerostly v občanskou válku a mezi jejími následky vznikla teroristická organizace Islámský stát (ISIS), dopouštějící se v Iráku i v Sýrii krajního násilí na náboženských a etnických menšinách.

Roku 2011 se arabským světem od Tuniska po Blízký východ přehnala vlna odporu proti diktaturám a proti porušování občanských práv, zvaná Arabské jaro. Tunisko změnilo vládu, v Libyi zasáhly OSN a NATO, dlouholetý vládce Muammar Kaddáfí byl svržen a země upadla do občanské války, Egypt zažil opakované výměny vlád. Vlna odezněla roku 2012, následky nikoliv.

Válka v Sýrii, rozpoutaná roku 2011 krvavým potlačením demonstrací Arabského jara, si vyžádala kolem 600 tisíc obětí a za hranice země vyhnala na sedm milionů lidí. Patří k nejtěžším humanitárním krizím současnosti. Nejdelší z konfliktů Arabského jara

Podobu dvacátých let určují dvě události, jež v době vzniku této kapitoly stále probíhají; právě u nich je nutné rozlišit doložený průběh od hodnocení. Roku 2014 obsadila a připojila Ruská federace ukrajinský Krym a v únoru 2022 zahájila proti Ukrajině rozsáhlý útok, jehož součástí je i ostřelování civilních cílů. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj (v úřadu od 2019) vyjednal významnou mezinárodní podporu a Spojené státy i členské země Evropské unie přispívají na obranu miliardovými částkami. O příčinách i o možném konci války se vedou spory, samotný sled událostí však sporný není.

Na Blízkém východě zaútočila v říjnu 2023 palestinská organizace Hamás na izraelské území; při raketovém ostřelování a při pozemním vpádu proti vojenským i civilním cílům bylo zabito 695 civilistů, 373 příslušníků bezpečnostních sil a 71 cizinců a téměř dvě stě osob Hamás odvlekl coby rukojmí. Izraelská vláda vyhlásila výjimečný stav a zahájila operaci v Pásmu Gazy; podle údajů OSN v ní do konce února 2024 zahynulo přes 30 000 Palestinců, převážně civilistů, a takřka dva miliony obyvatel musely opustit domovy. Údaje pocházejí z různých zdrojů a hodnocení konfliktu se v jednotlivých zemích i uvnitř nich hluboce rozchází; dějepis zde může popsat průběh, rozsudek mu nepřísluší.

Co z dvacátého století zůstalo

Dnešní napětí vyrůstá z otázek, jež studená válka nedořešila. Rozdělení na Západ a Východ, ztělesněné vztahem Spojených států a Ruska, nezmizelo, jen změnilo podobu; velké ekonomiky přitom soupeří o vliv v závislých zemích Afriky i o strategické ostrovy v Tichomoří. Ke klasické válce přibyla hybridní válka, kombinující vojenský nátlak s útoky kybernetickými, informačními a hospodářskými. Vedle toho stojí obtíže, na něž žádný stát sám nestačí: finanční krize roku 2008 prohloubila rozdíly mezi zeměmi, pandemie covidu-19 roku 2020 zastavila na několik měsíců celý svět a klimatická změna i lidská práva patří k tématům, o nichž se rozhoduje napříč hranicemi.

Dvacáté století tedy neskončilo rokem 1989, jen změnilo jeviště. Zůstaly po něm hranice narýsované vítězi válek, menšiny na nesprávné straně těchto hranic, instituce postavené proti opakování katastrofy a přesvědčení, že masové vraždění lze potrestat soudem. Zůstala však i zkušenost ze Srebrenice, že žádná z těchto věcí nefunguje sama od sebe. Právě proto se dějiny 20. století nečtou jako uzavřený příběh, nýbrž jako předehra k tomu, co student sleduje ve zprávách.

Jak šel čas